- rozdělené a rozdělované onseny na žencké a chlapy,
- místní (= americké) elektrické zásuvky jsou nebezpečné, protože můžou zabít, i když se použije vše standardní (je lehké mít trčící kolík s fází připravený na uchopení rukou),
- dell je tu fakt pomalý...
- mohli by zvýšit smradlavost NATO na vyšší úroveň, to je fakt slabé.

Redaktor:
    Dvacátého šestého jedenáctý se v Lidových novinách objevil článek s šibalským (v čem je šibalský?) názvem Disidenti na Gaussově křivce. Pod titulem jsou tyto dvě srozumitelnější věty: Většina národa s komunistickým režimem nikdy nekolaborovala, jen se snažila normálně žít. Je jedno, zda je titulek i podtitul autorský, nebo zda si jej vymyslela redakce. Pointu článku vystihl. A Ivan Straka, autor, zřejmě vyjádřil názor, který s ním sdílejí mnozí. Vychází z konstatování, cituji: Už řadu let se mnozí hodnotitelé let minulých rádi ohánějí kolaborací většiny národa se systémem. Mám přitom pocit, že sami sebe z té většiny jaksi vyjímají. V jejich pojetí je kolaborací všechno s výjimkou odporu. V takovém případě opravdu kolaborovali všichni, já už dokonce jako dítě. Konec citátu.
    Nevím, kdo všechno se ohání kolaborací většiny národa, připouštím, že v afektu nebo u piva se to stát může. Z odpovědně (jak se to pozná? kdo to definuje?) myslících lidí neznám však nikoho, kdo by se vyjadřoval takto. Autor tu zřejmě polemizuje (pouhý dohad, navíc nijak nepodložený) s blíže neurčeným pokleslým folklórem. Tím si svou pozici usnadnil, ale za cenu znejasnění ba znevážení tématu (hohohó - kdepak je nějaké odůvodnění tohoto odsudku? samozřejmě nikde). Zda nám tím pomáhá v pokroku poznání o tom lze pochybovat.
    Jeho nedbalost (nedbalost? jaká?) vynikne zvláště tam, kde si pomáhá Gaussovou křivkou (nepomáhám si, používám ji jako úhelný kámen svého názoru, pomáhá si někdo jiný). Ta nám znázorňuje rozložení nějakého znaku v populaci. Nanášíme-li na osu X například tělesnou výšku a ve směru osy Y pak počet jedinců téhož vzrůstu, dostaneme zvonovitou křivku, z níž je zřejmé, že lidé extrémně malí či velcí obsadili její začátek a konec, neboť je jich málo. Naproti tomu vzedmutí křivky uprostřed říká, že nejvíc je lidí středního vzrůstu. Pan Straka tvrdí, že Gaussova křivka nemilosrdně definuje normálnost většiny. Pravdou je opak. To on, nikoliv křivka tvrdí, že normální je to, co je většinové. Kdyby tomu bylo tak, byl by průměrný výskyt zubního kazu normální, zatímco lidé s bezvadným chrupem by byli nepočetným extrémem. (A nejsou snad? Většina lidí má zuby v relativně dobrém stavu, menšina pak zdevastované či excelentní. A to nemluvím o definici "bezvadného" chrupu - je to chrup perfektní ve smyslu žádný plombovaný zub, žádný můstek, nebo chrup bezvadně ošetřovaný a udržovaný?)
    Je dobré rozlišovat normu statistickou a tu, která bere v úvahu optimální stav, nebo funkci. Pan Straka operuje s Gaussovou křivkou zaznamenávající rozložení hrdinství a zbabělosti v národě. Ta ale neexistuje a netuším kdo a jakým způsobem by ji uměl sestrojit. (Otázka je sice logicky správná, leč věcně pochybená: tuto křivku není třeba tvořit, protože přirozeně existu odrážejíce skutečnost, Gauss ji nevymyslel pro své potěšení - "pouze" zachytil realitu.)
    Přitom nelze popřít, že pointa jeho článku vyjádřena podtitulem působí úlevně (na koho? na mě ne). Většina nikdy nekolaborovala, jen se snažila normálně žít. Proč úlevně? Protože toto tvrzení lze vnímat jako morální rozhřešení. (Toto je subjektivní interpretace, já jsem žádnou úlevu neměl na mysli.) Ano, morální souzení je činnost příjemná, neboť privilegovaná. Ale oprávněnost privilegia soudit morálně ty druhé je mírně řečeno velmi problematická. Nechuť (jak na to přišel?) pana Straky k takové osobivosti sdílím, jenže obávám se vyznění jeho článku z nás snímá starost zkoumat, jak to vlastně bylo. (Jeho obavy jsou jeho problém, já žádné zkoumání nevylučuju, ani přímo, ani nepřímo. Naopak: zkoumání je nutné, jenže tvrzením o národní kolaboraci se toto zkoumání znemožňuje.) Nikoli morálně soudit, ale prostě poznávat, co to s námi udělalo.
    Pokud se většina snažila takzvaně normálně žít, co v této souvislosti znamenalo slovo normálně? O jaký ideál normálního života ona většina usilovala? (Proč hned pátrat po ideálu? Ten život ideální nebyl, ale byl to život a dalo se si ho zařídit přijatelně. To normální je, ať to idealistům zní nehrdinsky.) A pokud přistoupila na kompromis s režimem, jaké podoby normálního života pak dosáhla?
    Vím, že takto formulované otázky vyznívají příliš paušálně. Bylo by třeba se danému tématu víc přiblížit, neboť, jak se říkává, ta nejdůležitější pointa se skrývá v detailu. Bylo by třeba se ptát, jenže v článku z Lidovek nějakou tázavost nevyciťuji. (To mi připomíná kritiky románů za socialismu: autor problém vystihl, ale bohužel neukázal, jak ho řešit. Nepsal jsem článek proto, aby se ptal. Psal jsem ho proto, že se mi nelíbí zjednodušené otázky nepřipouštějící hodnocení minulosti a postojů.) Spíš ho pokládám za projev snahy zdůvodnit pohodlné stanovisko, že vlastně bylo všechno v pořádku a tím zkonejšit nepříjemný pocit, že to tak úplně v pořádku nebylo. (To je opět jeho problém, já jsem nic takového nedělal.) Nebylo v pořádku lámání páteří, ani nedobrovolné ukládání si bobříka mlčení jenom proto, aby se člověk vyhnul nepříjemnostem. Nebylo v pořádku ani škrcení přirozených talentů, a nebo naopak, jejich rozvíjení za cenu úlitby, která poškozovala ty druhé. Toto ještě není morální odsudek, neboť neznáme individuální tíseň, v níž se ten nebo onen ocitl. Ale tato přizpůsobivost prostě v pořádku nebyla, i když mohla být pro někoho jediným východiskem. Nezabýval bych se tím textem, kdyby nešlo o rozšířený myšlenkový šlendrián (??? stejný jako tvrzení o kolaboraci) na který doplácíme dodnes. A dodnes z toho těží ti politici, kteří vsadili na populistickou demagogii. (Konec dobrý, všechno dobré - já zase usuzuju, že P. Příhoda použil můj článek k tomu, aby poslední větu měl o co opřít.)