Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
|
Hlavní stránka
Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum | |
|
|
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení. Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne. |
 |
|
|
Zvířecí lobby
(Poznámka),
17. 12.
Ochránci čehokoli jsou bohužel patrně zákonitě ujetí a zblblí svými spasitelnými záměry. Jeden z nich sepsal filipiku proti cirkusům, kde jsou mučena zvířata a mocná cirkusová lobby (to si někdo fakt myslí, že cirkusáci jsou mocní?) brání přijmout zákon, který "umožní příštím generacím zvířat lepší život". Problematiku zvířat nelze redukovat na jejich "nepřirozený" život, ať jde o omezený výběh či cviky, které v přírodě nedělají. Jen o málo přirozenější jsou zoologické zahrady, včetně těch typu safari". Přirozená není ani péče o zvířata divoce žijící, protože porušuje přírodní výběr. O domácích zvířatech ani nemluvě. Jen snad baktérie a akvarijní rybička může být spokojená. Jediné řešení je nechat cvičená zvířata vymřít a cirkusy zrušit.
Spoříme
(Analýza),
17. 12.
Blížící se konec roku a změny podmínek stavebního spoření, které měly snížit výdaje státu, způsobily pravý opak. Lidé houfně uzavírají nové smlouvy, takže stát zaplatí nakonec o mnoho víc. Divit se tomu může jen státní úřednický laik. Dočetl jsem se, že i jakožto účastník procesu spoření si můžu pomoct k větším penězům tím, že uzavřu novou smlouvu. I jal jsem se jednoho dne zkoumat na webech, jaké jsou podmínky u jednotlivých spořitelen. Výsledek je tristní. Informační úroveň webů je pod psa. Kdo čeká, že se snadno dostane k informacím sloužících pro rozhodování, ať to ani nezkouší. Zpravidla na vás mluví nepřehledné obrazovky strohým bankovním jazykem, text je plný odkazů na nejrůznější podmínky, obchodní podmínky, podmínky pro uzavření smlouvy, sazby, tarify... a ty, potenciální kliknete si všechno zjisti a my ti pak za zpravidla jedno procento cílové částky dovolíme tu smlouvu s námi uzavřít. Nejhrůznější byla v uživatelské přívětivosti stavební spořitelna Raiffeisen. U ní, jako u jediné, jsem nenašel simulační program pro výpočet průběhu spoření. Ono je to vlastně jedno, protože porovnání není ani dost dobře možné. Simulační programy poskytují pouze informačně nezávazné údaje. Je to stejné jako u běžných bankovních služeb či mobilových tarifů. Vypadá to, jako by se tyto konkurující si instituce domlouvaly a nabízely služby způsobem vylučující porovnání nabídky. Porovnání měsíční úložky 1500 Kč na 5 let dopadlo následovně, jak vidět, cílová částka se liší, stejně jako očekávané výnosy (stav ze včerejška). Ve výnosech není zahrnuta částka za uzavření smlouvy.
Poslední leč
(Broučkoviny),
17. 12.
Zrozena na (neexistující) střední Moravě, vystudována na Moravě Severní, pracuje v Praze. Snad až příliš samostatná zůstává dál usměvavá a rychlá, ve volných chvílích píšíc pro GD, aby středeční kafe nebylo tak kyselé. Miluje chození do kina, divadla a časná rána. Maluje na hedvábí. Můj strejda (muž od tety, co chodí nakupovat bez brýlí) koupil honitbu. Tedy ne celou, ale část. A ne koupil, ale spíš pronajal. Nebo tak nějak to bylo. Důležité je, že má klíče od spousty různých lesních chat, povolení vjezdu do Rychlebských hor od lesní správy a možnost si na nějaké to zvíře vystřelit. Nedávno nás pozval s taťkou a mamkou na jeden takový malý lov (pojedeme střílet, Petruško, ja?) spojený s výlovem rybníka. Do Rychlebských hor to zase není taková štreka, ale přece jen jde o bývalé pohraničí a je to na něm pořád ještě znát. Šumperk a dál, to jsou bývalé Sudety. Jeden obchod na hony daleko. Krásná příroda, sem tam krávy, sem tam ovce, sem tam zbořené domky. Ve vesnicích jako by se zastavil čas. Cestou jsme jednou zastavili v uzeninách a nějaké ty klobásky a salámky nakoupili do zásoby (přičemž jsme snědli jednu klobásu grátis), jenže koupit rohlík se v sobotu dopoledne ukázalo jako poměrně těžký úkol. Nakonec jsme dorazili do Javorníku, zde jsme byli strejdou, tetou a Millim (vnuk tetou zvaný Miluška, cca 12 let) a jejich úchvatným džípem vyzdvihnuti a jelo se na rybník. Tedy spíše rybníček, už vylovený, jeseteři a boleni se šplouchali v kádích vedle macků kaprů. V maringotce se vařil guláš za 30 korun (cca půl litru guláše a půl kila masa v jedné porci), k tomu rohlíky nebo chleba, fernet, slivovice nebo fanta. A lahváče. Seděli jsme, jedli, pili, vykládali. Pak teta přesvědčila strejdu a jeli jsme na výlet po horách. Džípem. Neskutečný zážitek. Úchvatné barvy podzimu, srdíčko nad tím plesalo (teta plesala nahlas). Sem tam jsme zastavili, abych si něco prohlídli zblízka, nebo se šli podívat do nějaké té myslivecké chaloupky (barák pro 30 chlapů jako hora). Celou cestu strejda říkal, že neví, jestli jede dobře. Po návratu na rybník už byli všichni myslivci namazaní, jak zákon káže, takže pro tento víkend byla vysoká v bezpečí. Celá skupina se po určitých procesech (blinkání, nasedání a vysedání) přesunula do chaty, kde jsme nocovali. Byla umístěná v oboře na daňky. Krásná. Nová, s úžasným vybavením za statisíce. Tedy jsou-li někde peníze, tak v lesích České republiky. Já jsem šla spát, mamka, teta, Mili procházka oborou a vesnicí, muži - dle stavu alkoholu spát do postele nebo na posed. Táhlo z nich tak, že zvěř ten večer zůstala v klidu doma. Po návratu všech večeře a pak zlatý hřeb večera - poslední leč trochu jinak - Řecký večer. Konal se v Javorníku, kde sídlí řecká utečenecká vlna (již cca 20 let). Sál to byl socialistický jako blázen. Občerstvení - řecký talířek (nakládané kozí rohy, balkánský sýr, velké černé olivy, masové kořeněné smažené kuličky, kousky chleba), český talířek - svatební koláčky. Dále české víno. Hudba velmi řecká, živá samozřejmě. Tanec byl hlavní program večera. Řecké tance jsou řadové kolové - tedy vytvoří se jakýsi had jedno jakého počtu, který tancuje tak, že opisuje kruh. Hadů je několik, někteří tančí čelem do kruhu, jiní ven, první žena má obvykle v ruce šáteček, poslední muž ruku nahoře. Když vám nelíbí, s kým tančíte, tak jednoduše odejdete a třeba si vyberete jinou skupinu. Pravdou je, že jsem pochopila jen jeden řecký tanec, ostatní mi vzhledem ke složitosti figur přišly neodkoukatelné a obvykle jsem to po pár minutách vzdala a jen se dívala. Tančilo se celý večer. Když ne klasika, tak řecké disco/techno/rap. Přestávek bylo málo, hladila alkoholu rostla, přisedli si k nám nějací Poláci a večer příjemně utíkal. Návrat domů byl lehce komplikovaný, ale nakonec se povedl. (Sláva.) Ráno bylo klidné, cestou domů jsme se stavili ještě na nějaké vyhlídce a pak u Šumperka na obědě v zájezdním hostinci. Rychlebské hory jsou krásné, opravdu doporučuju navštívit, pozor na namazané myslivce v noci při měsíčku a zdar lovu. Petulka, pe-tul-ka@seznam.cz
Po Japonsku Čína 3
(Cestopis),
17. 12.
Před časem byl autor v Japonsku, nyní v Číně. 13. 11. 2004 Začíná se mi to tu hodně líbit. Hlavně ta pohoda. Vypadá to, že sobota a neděle jsou skutečně volné dny a pracuje se 7-8 hodin s onou 2h pauzou po obědě. Na každém rohu se dají koupit pirátská (ale profi vyrobená, ne pálená) CD a DVD. Nejnovější pecky na CD za 5 Y (1Yuan = 4Kč), poslední filmy na DVD za 10 Y, což je fakt hubičková cena. Starších věcí (2 roky a více) se dostanou za tyhle ceny 3 - 4 kousky. Neuvěřitelné. Mrknul jsem do normálního oficiálního kšeftu, kde je to podstatně dražší -25 Y za poslední audio výkřik, za DVD videonovinku pak 50 - 60 Y, starší věci 1/2 téhle ceny. To proto, že jsou zahrnuty poplatky OSE, či jak se to tu jmenuje. Jak je vidět, poplatek za autorská práva asi není to, co drží cenu DVD a CD v Evropě kdesi v kosmických výšinách. Mají tu 56 menšin a ty zabírají 10 % populace, jedna řeč, spousta dialektů. Z jedné z nich, Mae (intonace /), byla dynastie Chin, která tu vládla od 16. st. do 1911, někde v Mandžusku (snad). Pak byla založena ČLR otcem vlasti, kterého jsem už zapomněl a po něm vládl Chengashen (džengašen) (což je výslovnost v jeho dialektu, pinyin výslovnost je naprosto divoká a nic nepřipomíná). V českém dějepise se ten chlapík jmenuje Čankajšek a pěkně dlouho trvalo, než z české verze pochopili, koho myslím. Po doktorátu se dá pokračovat na universitě, nebo na ústavku. V geovědách to není tak silné, jako např. v chemii, a roční plat čerstvého PhD je `jen` 15 tisíc USD/rok, následuje poměrně rychle associated professura a tam už je to 25 - 30 USD ročně. Tohle se dá běžně stihnout do 35 let. Pak už jen samá pozitiva a životní jistoty. Při místní láci se není co divit, že místo odlivu těchto lidí do ciziny se jich tak hodně z USA vrací domů - prostě si ten stát dává hodně záležet a je to znát. V průmyslu (i geo) je vše ještě podstatně lepší. 80 % populace tvoří farmáři na venkově. Ti mají plat 16 tisíc Y/rok (64.000Kč) ale vyjdou v klidu, protože prý městské ceny (o těch píšu výše) jsou několikanásobek cen venkova. Farmáře to ale táhne do města, kde se přece jen žije líp (jsou blbí), a začínají tu s nějakými 7 - 12 tisíc Y/rok. Naprostá pecka je výzkum struktury posledních stovek metrů zemské kůry. Neztrácí čas se seismic profiling a přímo vrtají. Tam, kde Švýcaři udělají 3 vrty, kupu profilů a stovky měření mikroseismů (protože to moc nestojí, ale výsledek je nejednoznačný), udělají navíc 1000 pekelně drahých vrtů na oblasti 10 x 10 km a je to, a s rozlišením, o kterém si smrtelník nechá jen zdát. A to vše třeba ve 20 městských oblastech, které je zajímají. V takovém stylu to dnes ještě nedělá nikdo jiný na světě, pokud vím. 14. 11. 2004
Ivo Opršal, io@karel.troja.mff.cuni.cz
Ameriko, Ameriko... 5
(Cestopis),
17. 12.
Nerad se činím výjimky v časových souslednostech jednotlivých událostí, nicméně v tomto případě se této nepřístojnosti dopustím. Jinak bych totiž mohl události tohoto dne pozapomenout a nezaznamenat, což by mne později velmi mrzelo. Jak jsem ještě nenapsal, ale napíšu, i když už jste to četli, ve středu jsme si s Ferem objednali auto v půjčovně. Zvolili jsme AVIS, jednak proto že byl blízko, jednak proto, že je mezinárodní, což jsme považovali při předvádění našich českých dokladů mexickému půjčovateli, který tak možná ještě ví, kde je Tijuana, nikoli však, kde je Evropa, za důležité. Například barmanovi v hotelu jsem řekl, když se mne zeptal, odkud jsem, že z České republiky. Nejdříve chvíli se tvářil silně zamyšleně, pak se jeho líc rozzářila: "Yeah, Sowiet union." "No," odvětil jsem poněkud naštvaně, "the very center of Europe, former Czechoslovakia." "Oh, yes," odpověděl, tváře se jako profesor zeměpisu, a stočil téma rozhovoru k Baccardi, které sem právě pil. Auto jsme objednali na sobotu mezi devátou a desátou. Ale, abych se vrátil ke dnešnímu dni. Zavazadla jsme si zabalili, dál-li se proces nacpávání kufru špinavým prádlem nazvat balením, již v pátek večer. Ráno jsme požili konečně poslední kombinaci smažených vajíček s čímsi, americké klobásky kořeněné univerzální směsí na kořenění amerických klobásek a v mikrovlnce ohřívané smažené anglické slaniny, jejíž vůně se z hotelové kuchyně linula již večer před tím, když jsme šli s Ferem na večeři do města. Za to si, chleba byl pouze na zvláštní menu, jehož cenu jsme raději nezjišťovali, účtovali navíc čtyřiadvacet dolarů k ceně pokoje, která činila, jak jsem již psal, stosedmasedmdesát dolarů. Fero prohlásil, že ještě jedna taková snídaně a nepřežije. Nevím, jaká bude snídaně tady, v Mojavské poušti. Dovezli jsme se taxíkem do půjčovny aut, převzali auto, vyptali se na pár základních věcí, jako třeba na co jezdí. Na co jsme se nezeptali bylo, jak se otvírá nádrž. Vzhledem k tomu, že jsem si zapomněl řidičák doma, a to jsem si speciálně došel na policii a nechal si vystavit zbrusu nový, úplně nejmezinárodnější, musí celou dobu řídit Fero. To by nebylo nic hrozného, kdyby mu z lokte pravé ruky neustále nevylézal hřebík, kterým mu ruku před dvěma léty stloukli, aby mu držel pohromadě kloub, který si notně pošramotil, podlehnuv představě, že si může s mladými chlapci zahrát fotbal. Sice si to zatahuje pružným obinadlem, které asi dvě a půl hodiny hledal v samoobslužné americké lékárně, zatímco já na něho čekal, jsa notně unaven, venku. Nicméně ruka ho bolí a je to na něm vidět. Ale po všech zkušenostech s Amerikou se rozhodl jít k doktorovi až na Slovensku. Docela ho chápu. Auto má, jak je v Americe zvykem, automatickou převodovku, která neznalému našinci může přinést nemnohá překvapení. Vzhledem k tomu, že jsem již měl možnost řídit auto a automatickou převodovkou a v Americe, poskytl jsem Ferovi cenné rady a to nejenom ohledně ovládání vozidla, ale také ohledně amerických dopravních předpisů. Ovládání vozidla je jednoduché a platí zde jediné pravidlo: nikdy nepoužívej levou nohu! Vozidlo neobsahuje spojku, a tudíž je zjevné, že levá noha není potřeba. 
Pro ty z nás, kteří pocházejí z Evropy popřípadě z její východnější části, výrobci aut s automatickými převodovkami lepí na podlahu vedle brzdy falešný, k ničemu jsoucí pedál, na který řidič jednoduše odloží levou nohu tak, aby ho přešla chuť jí šlapat na brzdu. To je totiž největší neřest, které se začátečník jízdy s automatickou převodovkou dopouští. Levá noha, zvyklá na to, že se na spojku šlape důkladně a až k podlaze používá tento postup i při šlapání uvedenou končetinou na brzdu. Následkem toho se ocitají, v lepším případě, všechny předměty ze zadního sedadla pod sedadly předními, v horším pak, pokud není někdo z cestujících připoután (to be "buckled up" is in US enforced by law), ošklivé boule získané nárazem na přední sklo auta. Vlastní ovládání auta pak spočívá v tom, že se pravou nohou ovládá plyn a brzda. Ostatní, třeba řazení, zajistí stroj automaticky. Před prvním rozjetím se "T" páka, která je umístěna zhruba na místě, kde se obvykle u normálního auta nalézá páka řadicí, přesune do polohy "D", což znamená "drive" (důvěrně jí říkám "dopředu"), pak se přidá plyn a auto jede samo. Chcte-li couvat, přesunete do polohy "R", přidáte plyn a auto couvá. Pak je tam ještě poloha "P", která se používá při parkování. Pokud nepřesuneme páku do této polohy, nelze vytáhnout klíček od zapalování. Pak je tam ještě několik dalších poloh, třeba "N", což je neutrál, který se používá, stojí-li člověk se zapnutým motorem delší dobu, zejména proto, aby mu běžela klimatizace. Další polohy jsou označeny čísly a jejich účel mi zůstal neznámý. Znamená to, že jsem je nikdy nepotřeboval. Ale asi k něčemu budou, jinak by je tam nedávali. Američané jsou velmi účeloví, na můj vkus až příliš. Myslím, a po třetí návštěvě Států jsem o tom skoro přesvědčen, že posledním Američanem, který taky něco věděl o romantice byl ten, co napsal "Stébla trávy". Mám dojem, že to byl John Wyndham, ale ruku do ohně bych za to nedal. Rozhodně ne tady a teď. Ke klimatizaci se ještě dostaneme, je to skutečně nezbytná součást života amerického jiho- a středozápadu. Naložili jsme tedy naše zavazadla do auta a vyrazili. Třeba říci, že po mé instruktáži si Fero osvojil řízení auta ve Spojených státech během několika minut. Mně zůstala nevděčná role navigátora. Coby brejlovec se dvěma brejlemi, jedněmi na blízko a druhými na dálku, jsem v této roli obzvlášť užitečný. Dvoje brýle mám zejména proto, že jsem se nechal přesvědčit jedním svým kamarádem lékařem, který, když jsem se ho optal, zda si mám pořídit brýle jedny s proměnnou ohniskovou vzdáleností, opáčil: "Hele, já si taky pořídil ty 'multifekální' a teď vidím hovno!" Mám tedy brýle dvoje, které podle momentální potřeby neustále přehazuji. Sice vypadám jako inteligent, ale moc mne to nebaví. Vrcholem všeho bylo, že v průběhu "balení" jsem si brýle nakrátko, tedy ty, v nichž přečtu běžný text na monitoru počítače nebo na jídelním lístku, odložil na postel a následně si na ně nedopatřením sedl. Vzhledem k tomu, že Fero zatím brýle nepoužívá, podařilo se mu pomocí nůžek od manikúry zašroubovat šroubek upevňující pravé sklíčko zpět a brýle opravit. Nicméně bylo zřejmé, že šroubek i obroučka mají stržený závit a dlouho nevydrží. Ačkoli jsme poté, co jsme zabalili zavazadla, vypracovali užitím několika desítek map a dvou silničních atlasů USA zakoupených speciálně k tomuto účelu přesný itinerář cesty, naše plány zkolabovaly na první křižovatce vzdálené ani ne sto metrů od půjčovny aut. Nedalo se nic dělat, nastoupila intuice. Můj americký šéf, černoch, člověk, který vystudoval teologii a nyní řídí firemní vzdělávání v Evropě, Africe, střední a východní Asii, a jehož si velmi vážím, řekl, když jsem v noci začal bloudit cestou z Havířova do Ostravy, odbočuje skutečně tak, jak se mi zdálo, že je to správné, až jsem se najednou ocitl, skutečně nevím jak, před hotelem Imperial, v němž jsme bydleli, že intuice je jeden z největších darů, který kdy byl nadělen člověku. Veden intuicí, Fero se chtěl několikrát vracet a několikrát se mu i podařilo mne přesvědčit, že to je třeba, až konečně souhlasil, že navigátor jsem já a dal se vést. Po hodině jsme nalezli tu správou "highway" a vyrazili na sever. Naše první cesta vedla do národního parku San Jacinto, konkrétně na třítisícový vrchol Mount San Jacinto. Před čtyřmi léty, při své návštěvě Los Angeles, jsme tam vyrazili. Je to něco nádherného. Dole v údolí začínající Nevadské pouště leží městečko, nelžu na americké poměry je to skutečně městečko, ale nádherné, Palm Springs. Je situováno do údolí, sevřeného z obou stran horami jejichž výška dosahuje několika tisíc metrů a kde neustále fouká jedním směrem vítr pohánějící tisíce a tisíce větrných elektráren. Přijet se k němu dá ze dvou stran; od Los Angeles a San Bernardina nebo od Palm Desert. Ačkoli název Palm Desert asociuje poušť, jde ve skutečnosti o nádherné město, podle mne rozlehlejší a krásnější než je Palm Springs, plné, ale opravdu plné palem. Dostali jsme se sem opět náhodou a možná již zmíněnou intuicí. Ze San Diega jsme vyrazili po dálnici číslo patnáct s tím, že původní plán počítal s tím, že dorazíme do San Bernardina, tam odbočíme na Palm Springs a vyjedeme lanovkou (o té ještě bude řeč) na Mount San Jacinto. Podrobným studiem mapy jsem během cesty zjistil, že bychom si mohli ušetřit nějaký ten kilometr v případě, že bychom přejeli na silnici dvě stě patnáct směrem na Riverside. Fero tak učinil, neboť já byl navigátor. Po nějaké době se před námi objevila odbočka hlásající "San Jacinto". Kázal jsem odbočit. Silnice číslo 74 rozhodně kvalitou nepředstihovala běžnou okresní silnici v naší zemi, nicméně to, co jsme viděli stálo za to. Silnice vedla nádherným horským terénem a tisícem serpentin se klikatila Národním parkem s názvem "San Bernardino Forest National Park." Ve výši více než tisíc metrů jsme přejeli Santa Rosa Mountains a potom dalšími stovkami zatáček se pomalu dopracovali do údolí, v němž leží již zmiňované město Palm Desert. Přivítalo nás přízemními udržovanými domky, parky, bankami, které neměly více než dvě patra, sportovními areály, desítkami parků a tisíci palem. Z jedné strany nádherné lázeňské město, z druhé strany třítisícové hory. Do Palm Springs jsme dojeli asi za půl hodiny. Pravda, moje navigace tentoktár drobně selhala, neboť jako znalec Palm Springs, anžto jsem tam jednou už byl, nenašel jsem hned cestu k lanovce, takže jsme si aspoň vyfotografovali a natočili myriády větrných elektráren, otáčejících se synchronně tak, aby všechny vyráběly elektrický proud o stejném kmitočtu. Lanovku jsme nakonec našli. Je to jedna z dalších pro Evropana v Americe nepochopitelných věcí. Američané, kteří tak závisejí na reklamě, označí cestu k jedné z největších atrakcí celé Siery Nevady šipkou "Tramway", jejíž velikost nedosahuje ani rozměrů běžné značky pro objížďku. San Jacinto Mountain má skutečnou výšku něco přes tři tisíce metrů. Z Palm Springs, tedy asi deset kilometrů od něho směrem do hor, vede lanovka, která převáží lidi do výše 2985 metrů. Pojme asi osmdesát lidí, jede rychlostí okolo třiceti kilometrů za hodinu a nahoru se dostane za necelých deset minut. Jízda jí je imponující stejně jako pohled shora. Dole, v mlžném oparu a v neskutečném vedru se rozkládá Palm Springs, ve výší tří tisíc metrů (nejsem žádný horolezec a poněkud špatně se mi tam dýchalo), je nádherný chládek. Prošli jsme vyhlídky, jsou nádherné, z jednoho místa je vidět dokonce jezero Salton (podle amerických měřítek moře, neboť jehož hladina se nachází pod úrovní moře, jen tak mimochodem, nejnižší místo pod hladinou moře se nachází v Izraeli a má, tuším, 399 podmořské výšky), ležící čtyřicet mil odtud. Pokusil jsem se ho natočit, uvidíme, co z toho vyjde. Na prospektech psali, že je vidět za jasných dnů. Tento den byl velmi jasný, a podle včerejšího televizního zpravodajství překročila Kalifornie rekord v počtu dní bez deště ze začátku století. Ke dnešnímu dni nepršelo dvaadevadesát dní. A je pravda, že je to skutečně všude vidět. Naše další cesta vede k Velkému kaňonu. Z Palm Springs jsme zamířili opět na San Bernardino. Před San Berardinem se splnila má černá očekávání. Přehazuje brýle z dlouhorukých na krátkoruké, obvykle si je oboje notně po čase upatlám. Odpatlávání provádím stejně, jako většina obdobně postižených. Dýchnu na brýle a hadříkem, popřípadě kapesníkem je vyčistím. Jelení kůži mi zakázali, prý poškozuje jakési ochranné prvky na skle brýlí. Koukal jsem se, ale žádné ochranné prvky jsem tam nenašel, brýle se zdají být poškozené jako celek. Intermezzo: Tady se nedá psát, Fero vedle chápe jako o závod, myslím, že kdyby soutěžil v počtu produkovaných decibelů s motorovou pilou, musela by se silně, myslím pila, červenat. V televizi jde jakýsi dementní film, který si taky pustil Fero a já nemám odvahu ho vypnout, neboť se obávám, že by chrápal ještě víc, klimatizace hučí, ale na Fera nemá. Mimochodem tam, kde jsme, v motelu uprostřed Mojavské poušti je teď, okolo jedné v noci, myslím v poušti, nikoli v pokoji, teplota okolo pětatřiceti stupňů. Takže, přijíždějíce k San Bernardinu, začali jsme býti na mapě závislí čím dál tím víc. Usoudil jsem tedy, ze čas odpatlání brýlí nadešel a bez ohledu na ochranné prvky jsem na brýle dýchnul a jal se je čistit. Ty na blízko. Usoudiv, že jsou dostatečně čisté, nasadil jsem si je na oči. Ve stejném okamžiku se mne Fero dosti důrazně zeptal, kam má odbočit, zda na Los Angeles nebo na Riverside. Věděl jsem, že na Los Angeles určitě ne a pohlédl do mapy. Ve stejném okamžiku učinil vyviklaný šroubek v obroučce brýlí, jemuž jsem napomohl jejich čištěním, tiché "cvak", které jsem ani nepostřehl, odletěl do nenávratna a sklíčko pravé brýle vypadlo na mapu, která mi ležela na kolenou. Brýle, jejichž obroučka ztratila rovnováhu, spadly a z vidoucího se stal slepejš. "Tak, kam mám odbočiť?" Dotazoval se úpěnlivě Fero. "Co já vím, nevidím v tý mapě ani..." a použil jsem výraz pro tuhý výměšek látkové přeměny většiny savců. "Riverside alebo Los Angeles?" Naléhal Fero. "Los Angeles ne, to je na jih, my chceme na sever," odpověděl jsem podle nejlepšího svědomí laje při tom nahlas na brýle a svoji hloupost. "Idem na Riverside," konstatoval Fero chladně. "Jeď !" Potvrdil jsem jeho odpověď. Záhy se ukázalo, že to bylo špatně. Pokračování zítra. Je jedna hodina v noci, zítra brzo ráno pokračujeme, a stejně nevím, jak a kdy to pošlu. Fero tu dnes večer experimentoval s přístupem na Internet, ale dost neúspěšně. Zítra nás čeká, aspoň doufám, Grand Canyon. Dag, dag.jeger@tiscali.cz
Zprávy z Japonska 20c
(Postřehy),
17. 12.
Všechno v našich zprávách z Japonska je nestatistické, neporovnáváme všechno možné k dosažení ideálního a vyváženého obrazu. To, co budete číst, je jen to, jak to vnímáme my a naši známí. Statistiky a jiné blbosti jsou k mání na Internetu. 23. 11. Prohlídka Sendai, templu u zříceniny hradu, nákup nurimonového tácku (12000 jenů) a přesun do kouzelného města Nikko. Kdo neviděl Nikko, neviděl Japonsko - je to jedna z nejhezčích památek - komlex shrines a chrámu na kopci v lese se staletými cedry, neskutečné zdobení a slony s lakovanými nehty se neuvidí nikde jinde na světě. Na jih Shinkansenem, příjezd od Utsunomiya už jen lokálkou, krajina strašně moc podobná Čechám. Pak prohlídka kusu města, a ryokan Turtle Inn. Vůně tatami už patří k místním večerům. Udon k večeři. Pak o-furo (společně chlapi a žencké) a spát. 24. 11. Stále Nikko. Je pondělí, ale svátek, naštěstí není moc teplo, a tak se nekonají hordy turistů. Snídáme i obědváme bento z convenient storu a odpoledne na vlak. Tam se nás ptají, kam jedeme, a od té doby při všech přestupech, jak na Shinkansen, tak i na lokálku ze shinkanseny na shinkansen nás čekají 1 až 2 průvodci přesně u našeho vozu a východu (Ota se ptal, telefonují si to) a prolítnem systémem výtahu v několika okamžicích, takže přestup na superexpress jedoucí za 9 minut zvládáme za 3 minuty (tady musím poznamenat, že moje metoda rychlého běhu je stejně rychlá, ale rozhodně ne tak pohodlná). Při tom řízeném přestupu se projde třeba do podzemí se zrcadly na křižovatkách a červeným pruhem pro vozíčkáře. Tam se jinak smrtelník nedostane. Ztratili jsme rezervaci na vlak (nějak nám to teď s nima nevychází). Pojedeme ale stejně dříve, tak je to jedno. Green service je modelka s vozíčkem v Shinkansenu, co projíždí a vyptává si od lidí odpadky do vozíčku. Proti tomu, aby kočky pochcávaly sloupy a zdi, se tady brání pet lahvemi naplněnými vodou, které stojí u inkriminovaných míst. Láhve házejí šajny a kočky se toho bojí. Žádná elektronika. Funguje to. Vozíčkářů si okamžitě všímají zřízenci a pečují o ně jako o vlastní, pořád mi chtějí brát vozík s Veverkou a řídit ho, a to jak ve vlaku, tak na lodi.Je tady prakticky nemožné přijmout v pracovní době hovor od soukromé osoby, a to i na mobil, sms ok. Veverka mi pravidelně volala, byla to pro mě omluva odejít ze schůzky (na uni se to tak nebere a šéf už to vůbec tak nebere).Korejci jsou tady byli donedávna bráni asi tak, jako cigoši v Čechách, ovšem neprávem. Jsou totiž vzdělaní, tvrdě pracují a umí japonsky a kanji. Ivo + Petra Opršalovi, ivo@seismo.ifg.ethz.ch
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |
| |
| |
| Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved |
:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání |
