Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
  
Jen do něj (Téma), 16. 12.
V. Klaus ve čtvrtek udělil milosti s tím, že v pátek sdělí podrobnosti. Jeho bytostní odpůrci v čele s politologem Pehem okamžitě spustili pokřik, že utajování jmen není fér a vyčítali mu první poslední. Páteční noviny se jen hemžily zasvěcenými analýzami na toto téma. Jako kdyby hrozilo nebezpečí z prodlení. Tolik ubohosti se i v naší žurnalistice vidí málokdy.
Dopadlo to dobře (Komentář), 16. 12.

Jednání o Unie skončila patem, nic se neuzavřelo, nepodepsalo, odkládá se. Všichni, kdo učůrávali blahem při zmínce o tomto v této době pochybném dokumentu, jsou teď analyticky na výši a pečlivě pitvají zmíněnou skutečnost a svorně opakují, že se vlastně nic nestalo. My, co jsme byli proti, to víme.
    Ukázalo se, že ve společnosti fungují korektivní procesy a že Evropa na jakousi utopickou jednotu naštěstí nemá. Je evidentně rozumné, aby všechny státy měly ve vedení svého člověka, že řeči o nefunkčnosti vícehlavého komisariátu jsou jenom chytrácké pindy maskující snahu jedněch diktovat druhým.
    Ukazuje se ovšem také, že jsou zde plány na jakousi dvojEvropu, kde by jedni spolupracovali těsněji než jiní. Ti první sice říkají, že to bude v rámci stávajícího aparátu, ale ze zkušensotí je zřejmé, že aparát se nejde co by dup. Dvojjaderná Evropa bude spíše cestou k rozpadu na volné zájmové celky - třeba je to lepší budoucnost než ta sjednocená.
VGG poprvé (Společnost), 16. 12.

Víkendové počasí v sobotu nic dobrého neslibovalo, ovšem neděle se ukázala přející, a tak putování nic nerušilo. Jako každý rok se skoro do čtyř nedělo nic, a pak najednou během pěti minut byli všichni na místě. Je mi záhadou, jak k tomu dochází. Některé to odrazovalo, protože nabyli dojmu, že jsou na špatném místě. Někteří, jako například spolupořadatel ON, si dokonce mysleli, že začínáme v pět...Feministická výzdoba
    Patnáct minut po čtvrté hodině jsme v počtu cca 15 (podezírám některé, že si nebyli jisti, že to jsme my, a jako každý rok nás sledovali jako stíny) vyrazili na okruh. Kvalita vína kolísala značně, některým prodejcům pořád stojí za to používat víno podřadné kvality, mít ho málo horké a podobně. Objev roku, stánek s bílým svařákem na Můstku, je světlou výjimkou: víno dobré, s láskou připravené, a po těch přesazených břečkách příjemné víc než dost. Na Náměstí Republiky jsem si dal experimentálně bubny, což je griotka, grog a svařák. Náběhová křivka se aktivuje po 8 milisekundách a asi deset minut jsem si nebyl jistý, jestli dojdu. Sršně (vodka s medovinou) si nechávám na středu.
    Svítící výzdoba v Celetné některé zaujala nezvyklou symbolikou, shodli jsme se, že jde o nechutnou feministickou akci propagující ženské orgány plození i rozkoše. Z foto dokumentace vyjímám opětovnou účast Draculy, opilce PD a RR, finále parádního čísla LK (výkrut dlaně s grogem, který se prý za střízliva nikdy nepovede), konec marné snahy grogové delegace navštívit prezidenta Klause v Obecním domě (vešel tam deset vteřin před námi) a zlákat ho na jeden okruh VGG. Bruslení jsme tentokráte odtroubili, podle Draculy tam byla v sobotu velká louže (a taky se nám moc nechtělo),
    Letos se prvního běhu nezúčastnilo cca deset těch, kdo se dušovali, že přijdou, a těch, kdo chodívali tradičně. Doufám proto, že se uvidíme zítra.
Ne příliš veselá povídka (Pozorovatel), 16. 12.

Nemanželský syn dánského učitele Naslunda van Ecka a české zdravotnice Heleny Sirotkové, hudební skladatel Pjeer van Eck, žijící v Praze (mimo jiné též autor první MP3 opery Baltazooro), pozoruje okolní vibrace skrze řádky notové osnovy.
(Místo optimistických slátanin o létajících automobilech, osidlování Marsu a automatech na čokoládu dovoluji si nabídnout ctěnému čtenáři svůj syrový pohled do blízké budoucnosti.)
    Je středeční ráno 2039. Hrst pestrobarevných pilulek zapíjím vodou. Vkládám palec do indikátoru otisků a počítač bez problémů naskakuje. Kolega Tomáš přišel sice o něco dřív, ale vidím jen část lebky svěšenou na umaštěném svetru. Spí. Obcházím stůl a vkládám také jeho prst do indikátoru. "Sakra Tome, vydrž alespoň chvíli.. Za chvíli bude raport po síti," cloumám bezvládným tělem a jeho hůl se mi plete pod nohy.
    V tom do dveří vtrhne Fanda. "Můžu se tady ohřát? Dneska je tam venku děsná klendra." Je mu něco přes sedmdesát a pracuje na opravě fasády naší budovy. "Jo, schovej se támhle do rohu, mezi kluky," ukazuji směrem za velkou skříň, kde se už choulí dva přibližně stejně staří parťáci. Pro jistotu ještě více odkláním objektiv slídící kamery směrem nahoru.
    "Blam, blam. Začíná dnešní brífing," ozývá se z reproduktoru a pod stolem kopu Toma, který už zase chrápe. Nejdřív hovoří šéf. Je to dlouhé, nudné, mnohokráte slyšené, ale asi to říct musí. Bohužel nejsem schopen vnímat. Pak se objevuje manažerka pro záležitosti zaměstnanců. I chlapi z kouta přestanou srkat kořalku a nahrnou se za má záda.
    "Po včerejším jednání s vedením firmy se podařilo navýšit příspěvek na protetické pomůcky pro zaměstnance starší 60 let o 12 %," oznamuje z monitoru kudrnatá ženština, jejíž jméno vidím jen mlhavě. "To bych si mohl nechat vyměnit kardiostimulátor," uvažuje kdosi a já kopu do Toma. Ten ale na mě sere. "Vedení podniku rovněž povolilo imobilním pracovníkům ze zámečnické dílny obědvat na pracovišti." Cítím výpary kalvádosu za krkem. Po brífingu musím ty chlapi z našeho kanclu vyhodit. ".a na závěr nejvýznamnější zpráva. Naše společnost obdržela příslib státní dotace na výstavbu podnikového krematoria v příštím roce. Hezký den."
    Fanda děkuje za chvilkový azyl a odchází se svými parťáky nahazovat nemrznoucí maltu. Kopu do Tomáše, ale nějak se nehýbe. Aby tak... Obcházím stůl. Ano, tiše zemřel. Tento rok, v této kanceláři, třetí odchod. Ostatně neměl na vybranou. Už pátý měsíc přecházel zánět ledvin. Doma zůstat nemohl, manželka před lety zemřela. Také na pracovišti. Byla kuchařka a utopila se v koprové omáčce. Na první poslech to zní možná humorně, ale já od té doby koprovou nerad. Ostatně co byla před lety zákonem zrušena nemocenská, se doma neléčil téměř nikdo. I když pár pokusů ještě bylo, firma s nimi stejně pak rozvázala pracovní poměr. A hledejte pak v pětašedesáti něco slušného.Chudák, už jen pět let jej dělilo od vysněného důchodu. Takhle zhebnout v v osmašedesáti, to je tedy pech.
    Zmáčkl jsem knoflík interní komunikace. "Kancelář 264, středisko 16, starší specialista vývoje rychlých přechodů Pjeer van Eck." "Kuželová, náměty a dotazy. Přejete si?" ozvalo se. "Úmrtí na pracovišti," řekl jsem suše a Kuželová odpověděla, že posílá podnikové pohřebáky. Celé to netrvalo ani deset sekund.
    Havrani dorazili během chvilky. Neplakal jsem. Jednak smrt byla téměř denním jevem a jednak to podniková směrnice K 145 výslovně zakazovala.
Pjeer van Eck, pjeer_van_eck@quick.cz
Zápisky z blázince 38 (Bohnice), 16. 12.

Mladá žena, deprese a pokus o sebevraždu, následně hospitalizace v Bohnicích. Víc není třeba vědět. G.
22. 8. 2003 - odpoledne
    Odpoledne se za mnou zastavují dva kamarádi, kteří vědí skoro všechno až do detailů, a před kterými se stydím, až mám zamražené uši. Asi i proto jsem vlastně nespala. Chodíme kolem horké kaše. Mám je ráda a strašně se bojím, že se na mě zlobí a že už se mnou nikdy nebudou chtít kamarádit. Strašně se bojím. Snažím se být statečná a nevydírat je tím, že dám najevo, jak jsem sesypaná (místo vnitřností rosol, znáš, deníčku, ten pocit?). Když má člověk ruce v kapsách, není vidět, že se mu třesou. Uplakané oči lze vydávat za zánět spojivek. Jsou tak milí. Tak milí, říkají, že od toho jsou přece kamarádi, aby to spolu táhli v dobrým i zlým. A že mě nemají rádi proto, že jsem dokonalá, ale proto, že jsem, jaká jsem. A že chyby čas od času dělají všichni. Znáte ty chvíle, kdy člověk uvěří v Boha?
    A tak do Liberce odjíždím zklidněná a na J. je znát, jak je za to rád. Začínám mít o něj strach, jak to všechno zvládne. Je statečný a je obdivuhodný. Nevím, jestli mu to vůbec někdy budu schopná vrátit. Vůbec nechápu, jak jsem si ho zasloužila. Mám strach. (Místo vnitřností rosol a místo mozečku krmnou směs. Ach jo... Mám chuť vzteky zabít toho, kdo za to všechno může. Jenže jsem to já a do toho se mi zrovna podruhé nechce.)
    (Tímto dílem bohnická epizoda Dilberty končí, nicméně ještě pár pokračování z civilního života vytvoří - pozn. G.)
Dilberta
Informační patologie (Dokument), 16. 12.

Nový studijní obor se připravuje na Masarykově univerzitě  v brně - informační patologie.
(zdroj, velmi mírně upraveno - G.)
    V uplynulých dnech se konal III. světový kongres o informační patologii. Rád bych naši akademickou veřejnost informoval o jejím průběhu a hlavních myšlenkách. Kongres se konal v pohostinném prostředí Vanderbergovy základny v Antarktidě. Volbu pro nás exotického místo konání kongresu není třeba vysvětlovat, kongresy se již tradičně konají v informačně čistém prostředí. Jako příklad péče, věnované čistotě prostředí je možno uvést neobvyklou skutečnost, že například spojení na Internet je umístěno mimo hlavní budovu odděleně, v budce podobající se meteorologické a veškeré spojení se světem, zejména odborné tiskoviny, jsou omezeny a kontrolovány. Jako perlička může posloužit, že badatelé si je musí osobně pešky z přístavu přinést, což se týkalo i nás. Kongresu se zúčastnily světové špičky nového oboru z 15 zemí a součástí byla i prohlídka laboratoří pro kultivaci virulentních informací a výzkum ochrany proti nim. Podmínkou účasti byla informační zdrženlivost až úzkostlivá čistota účastníků, což bylo třeba v přihlášce prokázat. Program kongresu byl uspořádán do tří navazujících sekcí.
    Hlavní referát v první sekci přednesla anglická informační dietetoložka prof. W. A. Lowfatová z University of Oldcastle. Její příspěvek, i navazující koreferáty a diskuse, se dají zjednodušeně prezentovat na metafoře s jídlem. Prof.Lowfatová tuto metaforu rozvinula a ukázala, jak od dětství jsme celý život pečlivě vedeni k tomu, abychom se dokázali intuitivně bránit přejedení, volili pestrou skladbu různých druhů potravin, uměli se rovněž bránit proti jejich nedostatku i dočasným módním vlnám jednostranností. Zatímco v oblasti materiální, tedy v případě skutečných potravin, je nácvik vhodných vzorců chování součástí socializace dítěte a posléze jsou tyto vzorce součástí přepisu kultury mezi generacemi dospělých jedinců, v případě informací tyto vzorce přijímání a zacházení s informacemi máme vyvinuty jen rudimentárně a pomocí k tomu zvláště určených společenských institucí (např. .školství). V tomto případě však nejde o zkušenost zabudovanou do intuice, ale o čistě analytickou kognici, tedy jednostranný a v informačním věku nedostatečný mód kognice. Prof. L. K. Wrappaper z University of Ellenós rozvedl metaforu dále a na příkladech doložil, jak balení potravin, ale i balení informací souvisí s péčí o uchovávání jejich kvality, se spotřebitelským dávkováním, uchováváním i distribucí a koneckonců komerčním uplatněním na trhu a jejich konečnou spotřebou. Zajímavá byla rozprava o vlivu historických tradic jednotlivých kultur i přílivových vln informací v průběhu času.
    Druhou sekci řídil specialista na informační medicínu prof. G. F. Doctoroff, v současné době působící na univerzitě v Hóká Idó. Dominantním tématem jeho vystoupení byla informační epidemiologie, identifikace center a způsoby šíření informačních nákaz. Poukázal zejména na pandemický efekt globálních sítí jako jsou Internet a WWW a zabýval se i vlivem forem šířených informací, verbální a obrazové, na jejich příjemce. Klíčovým tématem, o kterém nebylo dosaženo shody, se stala definice kvality informací a kriterií pro její posuzování. V této souvislosti však příspěvky přesáhly do oblasti metodologie vědy a filozofie a soustředily se především na použitelnost koherenční a korespondenční teorie pravdy a otázka zůstala otevřena, jako dlouhodobý problém spíše základního výzkumu. Jednotliví referenti charakterizovali na příkladech svých oborů nebezpečí zejména přívalu nových informací a způsoby identifikace pochybných a v důsledku toho nebezpečných informací, ochrany proti nim aktivací vlastních informačních "protilátek", případně možností očkování.
    Řada referátů přednesla případové studie o nových nosologických jednotkách: informační abulii, iluzi informovanosti z pouhého hromadění informací, informačních avitaminózách, informačním "vyhladovění" (informačních kurdějích) a o celkem běžném jevu produkci inkompatibilních informací v podobě nezobecnitelných teorií jednotlivých oborů.
    Specialisté na informační sociální medicínu a informační sociologové hovořili o rizikových skupinách populace, metodách posilování odolnosti (selektivita, výcvik v preventivní relativizaci informací, kontrola kompatibility s průměrným názorem a stanovování směrodatných odchylek od středního názoru, indikace příznaků vzniku a zejména prevence vědeckých revolucí). Další příspěvky se zabývaly prostředky posilujícími trávení informací (zejména zavádění informačních digestiv v knihovnách fakult a při výuce některých obzvláště náročných předmětů), střediscích první pomoci (výplachy, aninformační terapie). Zřejmě převládá názor, že symptomatická léčba je mnohem dostupnější než léčba příčinná. Přirozeně, některé skupiny obyvatelstva se spontánně brání informačním nákazám tím, že je sice nevybíravě "spásají" (například tzv."grazing" televizních kanálů) a domnívají se, že jim na vědomé úrovni nepřipisují žádný význam (zdánlivě vnímané okamžitě zapomínají). Jak bylo výzkumně prokázáno, účinky v podvědomí organizmu se však kumulují. V sumě pak dochází k růstu proporce patologických informací v celku všech fenotypových informací a (překvapivě) na jejich přeměnu na genotypové informace. Tímto způsobem dochází k dalšímu zhoršování kvality genofondu populace - tentokrát ovšem čistě nebiologickými informacemi. Prognostické výhledy do informačního věku jsou ovšem hrozivé. Někteří vizionáři hovoří o informačním zhroucení geo-ekologického systému, protože jeho informačně samočistící mechanizmy budou v důsledku souběhu zatěžujících činitelů brzy vyčerpány. Další referující však poukazovali na povzbudivou skutečnost, kterou podle nich představují nově vznikající informační hřbitovy v podobě Internetu. Osamocený ovšem zůstal názor prof. A.B. Coolera, z University of Calex, který vypočítával přínos informačního zahušťování noosféry ke globálnímu oteplování (skleníkovému efektu) a výpočet se snažil doložit experimenty s frekvencí výskytu tvorby smogu nad jejich univerzitou před konci semestrů (zejména zkoušková období).
    Prezentován byl rovněž projekt výzkumného programu, jehož cílem je "rating" vědeckých oborů podle potenciálního nebezpečí, jež informace,tvořící teorie daného oboru, představují pro mentální zdraví jeho studentů a ovšem teoretiků a badatelů. Bylo totiž zjištěno, že mezi lokální ohniska informačních nákaz patří především univerzity a to zejména v současné době, kdy kmeny (také škodlivých) informací rychle metamorfózují v průběhu času a jejich identifikace i geneze v dané kultuře je obtížná. Je ovšem zřejmé, že tento záměr narazí na řadu úskalí v případech, kdy nositelé těchto informačních nákaz se osobně rovněž rychle mění. Zde byl dotčen problém stability informací a samočisticí schopnosti informačních systémů v důsledku rychlého "poločasu rozpadu" některých druhů informací.
    Rozvíjena byla dále metafora práce s informacemi jako s radioaktivním (či jinak zdraví škodlivým) materiálem. Součástí programu této sekce byla návštěva skvěle vybavené laboratoře základny, kde jsme shlédli práci s informacemi za použití informační digestoře, neutralizaci a recyklování separovaných informací, které mohou být vůči noosféře škodlivé. Vyzkoušeli jsme rovněž osobní ochranné pomůcky. Naše referáty prodělaly kontrolu informačním dozimetrem a v drtivé většině vykazovaly uspokojivě nízké hodnoty.
    (Nemohu si odpustit osobní poznámku. V důsledku zákroku rádobyvědce prof. von Grafenberga, prosazujícího názor, že kvalitní informace musí být "idiotensicher und trottelfest", bylo doporučeno, aby můj referát o informační parazitologii ve vědě, který označil těžko přeložitelným a pseudovědeckým označením "Informationdurchscheiss", nebyl vůbec přednesen!).
    Prof. Analphabet, zastupující Světovou federaci knihoven, promítl zajímavý videozáznam o práci Informačně virové banky, kde v sekci sociologie informace kultivují vzorky zvláště virulentních informací, působících zejména v komplexech zvaných ideologie. V sekci individuálně-psychologických informací kultivují vzorky informačních souborů některých výjimečných jedinců, které se však shodou okolností hromadně nerozšířily (tzv. informační spóry nebo informační bomby) a své tvůrce přežily v kompaktním, inertním stavu a představují tak potenciální nebezpečí pro budoucí generace. Práce s informačními materiály tohoto druhu probíhají za přísných podmínek izolace, protože jejich účinky mohou být stejně zhoubné, jako zbraně hromadného ničení. Intenzivně se pracuje na tvorbě metod jejich identifikace uvnitř zdravých informačních systémů a tvorbě metod jejich bezpečné likvidace. Prozatímním řešením je vyhledávání informačně inertních jedinců pro tyto práce, ideálním řešením patrně bude robotizace. Mezi nejobtížnější případy patří ty, kdy dochází k metastázím jader patologických informací a není zřejmé, zda jde o zdravý či napadený systém. V okamžiku, kdy se smysluplnost a kvalita celého systému zjevně zhroutí, je ovšem již pozdě.
    Třetí sekci tvořili kybernetici a psychologové. Hlavní referující a moderátor, prof. Toa s námi vůbec nehovořil. Demonstroval na sobě hlavní ideu této sekce, totiž skutečnosti, že člověk funguje jako autopoietický systém. Ten, jak je známo, nejen že podněty - informace z prostředí přijímá, ale sám si je v sobě aktivně vytváří v nekonečném množství. V patologických případech se však ve svých vlastních informacích "zakukluje" (vytváří si početné vlastní zpětnovazebné smyčky) a přestává komunikovat se sobě nepodobnými druhy lidí, v některých případech se všemi (tzv. sociální zimní spánek až sociálně-informační smrt, v případech introvertních jedinců pak řetězové autogenerování informací, přehřátí a informační imploze). Někteří odborníci poukazovali na souvislost tohoto jevu s pracemi populárního prof. Parkinsona v oboru organizací. Jiní, experti na neverbální komunikaci, poukazovali na to, že i mlčenlivý prof. Toa byl rovněž informačně nebezpečný, protože byť nepoužíval slov, nakazil nás dynamičností až rozervaností výrazu své tváře, prozrazující jeho bohatý vnitřní život. Přestože jsme se tedy v této sekci nic nového nedozvěděli, účast v ní nám pomohla k přestrukturování našich vlastních informací.
    Závěrem je třeba dodat, že objemný sborník referátů z konference nebyl z preventivních, ale i ze zcela praktických důvodů (nikomu se nechtěl tak daleko nosit) vydán.
Odbornou veřejnost můžeme v této souvislosti potěšit konstatováním, že díky dobré spolupráci vedení zmíněných fakult byla již zpracována koncepce a studijní plán nového mezifakultního studia oboru informační patologie pro doktorandy a očekáváme jeho brzké zavedení.
    Jednání o této věci dosud probíhají.
doc. Lubomír Kostroň, Katedra psychologie FSS
Rakousko 6/7 (Prázdniny), 16. 12.

Mé prázdniny by se daly rozčlenit do tří etap: Období plné nadšení, elánu a ideálů, období poznávání, rozjímání a hledání snad všeho a období rozčarování - to bylo nejkratší, ale asi mi dalo nejvíc.
Češi nekradou
    Ráno nastala scéna jak z akčního filmu, bouře utichla, ale jen ta venku. Lída se naposled chtěla pokusit získat naše peníze. Mě to bylo jedno. Mrzelo mě, že lidi, se kterými jsme posledních 10 týdnů byli od rána do večera se k nám najednou chovali hůř, než k tomu hadru, který jsme se konečně naučili ždímat. Skoro se jí to nevyplatilo, málem dostala skleněnou lahví do hlavy. Šéfka byla občas labilní a my jsme jí asi na klidu nepřidali. Padlo pár nadávek, ale to už jsem moc neslyšela. Šla jsem prostě pryč. Řekla jsem děkuji a hotovo.
    Čekala nás cesta do vesnice, cca 3 km. Mě na bus, ty dva blázny na stopa.
    Malinké pohlazení po dušičce přece jen bylo, že nás po chvíli dojela Maria a dala nám "naše peníze". Přece jen to byla docela fajn ženská. Další překvápko ale přišlo, když jsme dorazili do vesnice jménem Fuschl am See (jestli tam někdo byl, ví, že je tam opravdu nááádherně). Zvonil mi telefon, volal mi slovenský přítel, kterého jsme tam zanechali. V domnění, že se chce ještě rozloučit, jsem to bez obav zvedla. Byla to opět Maria s obviněním, že jsme jim ukradli peněženku. Velice milé. Co na to říct?
    Když už jsem po pár hodinách přejížděla hranice, přišla mi sms s výhrůžkou, že na nás čeká jakých Herr XY od hraniční policie, a pokud mu vydáme Geldtasche, nic se nám nestane. Už jsem to házela za hlavu, zbyla mi jen trocha sentimentu a krásné i horší vzpomínky. A myslela jsem si, že mi zbylo i pár obrázků, které jsem tam stihla nafotit. Ale zase špatně. Cestou mi byl záhadným způsobem odebrán fotoaparát. Nevím jak, nevím kdy a kde. Po vyčerpávající noci jsem byla ráda, že jsem neztratila hlavu. Poslední kamínek do prázdninové mozaiky.


Pakáž (Zážitky), 16. 12.

Skromná studentka vysoké školy, která si vedle studia přivydělává prací u jedné renomované firmy. Jejím osudem je být malou pracovitou včelkou, ač touží být dlouhou línou kočkou. Ovšem taky mohla skončit jako malé líné kuře.
    Jela jsem dneska tramvají. No spíš asi takhle - jezdím každý den v poledne tramvají domů vyvenčit psa. Obzvlášť teď, když se pes vyčůrá doma u dveří nebo dole v baráku u dveří. Abych tedy co nejvíce zkrátila dobu mezi příchodem domů a odchodem se psem ven - jezdím už z práce "nalehko" (bez tašky, jen přehodím doklady, peněženku a mobil do kapes bundy).
    Dnes, když jsem se ale vracela do práce, byla cestovala se mnou tramvají "omladina" (cca kolem 14 - 16 let). Vše ale začalo už na zastávce.
    Přijdu, tramvaj nejede, tak čekám a prohlížím si lidi kolem sebe. Vidím menší holku při těle, v ruce drží nějaký reklamní balónek a baví se s jinou dívkou (asi kamarádkou). Koukám dál kolem sebe - na zastávce je omladinou celkem narváno.
    Najednou se ozývá rána - tlustý holce bouchnul reklamní balónek a ta následně nadává nějakýmu čahounovi s cigaretou, který stoji za ní. Ten se směje a xichtí na všechny kolem, jako že je to hrozná prča.
    "Zmetek jeden!" huhlám si pro sebe.
    Naštěstí přijíždí tramvaj, protože holka klukovi nadává do debilů (já mám sto chutí jít, vzít mu to cigáro a típnout ho) a kluk se dál blahosklonně směje (čímž mě dokonale se.. - ehm - štve). Nastoupím do tramvaje, tlustá holka, její kamarádka a pár jejích spolužáků též. Hajzl s cigaretkou zůstává na nástupišti a předvádí se před 2 nohsledy.
    "Hele, máš nějaký zvíře?" ptá se s úsměvem kamarádka.
    "Jo, mám psa," odpovídá metráček.
    "Buldoka ne?" pokračuje kamarádka s úsměvem.
    "Ne, kokra," upřesňuje metráček.
    "A je tlustej nebo hubenej," ptá se dál kamarádka (a začíná mi vadit).
    "Je hubenej, nebo já nevím, je normální. Proč?" metráček vypadá zmateně.
    "A je zlatej nebo černej?"
    "To druhý."
    "Cože!?" kamarádka dělá blbou (a nejspíš blbá bude). Chci pryč z tramvaje - kamarádka metráčka se mi hnusí.
    "Černej," divím se, že metráček ještě vůbec odpovídá. Kolem metráčka se trochu pochechtávají její spolužáci.
    "A kde spí? S tebou v posteli, co?" kamarádka je sama jak buldok a pořád se usmívá.
    "On spí v kuchyni, já spím v obýváku," metráček dál odpovídá.
    "Určitě spí v lednici. Určitě je tlustej a vypadá jak buldok. A bude dost vostrej. prostě jako ty." rozvádí své myšlenky kamarádka se smíchem.
    Naštěstí jsem už na I. P. Pavlova a jdu do metra, protože tohle opravdu nesnáším. Nevím, jestli jsem narazila jen na špatný vzorek omladiny, nebo jestli opravdu je naše omladina taková pakáž.
    Měli jsme na základce i na střední škole metráčky. Já mezi ně sice nepatřila, ale nikdy jsem nezažila, že by se do nich někdo takhle hnusně navážel. Myslela jsem, že komplexy z dětské krutosti mají jen ty americké děti (které jsou všechny již od narození osobnostmi), ale vidím, že tento trend spolu s krvelačnými filmy dorazil i k nám. Už také chápu, proč vás dnešní omladina nepustí sednout, protože ta americká pakáž, vás taky sednout nepustí.
    Co se platů učitelů týče, byla jsem vždy na vážkách a nemohla se rozhodnout. Teď mám ale jasno. Jsou dvě možnosti. Buď ty haranti jsou už takhle hrozný, když přijdou do školy a pak se učitelům platí žalostně málo (já s nima nevydržím ani 10 minut v tramvaji). Nebo se učitelům platí nekřesťansky hodně - jestliže se na takovéto výchově podílejí a takto to dopadá.
Něžné Kuře, nezne.kure@atlas.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání