Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Ohlédnutí (A týden uplynul), 15. 12.

Titulky týdne:
"Bronzová neděle odstartovala nákupní šílenství"
(MFD 8. 12. 2003, str. A1)
"Bronzová neděle už se přežila"
(dtto, str. B3)
Výrok týdne:
"Přes 90 % léků účinkuje pouze na 30 až 50 % pacientů"
(viceprezident největší britské farmaceutické firmy, MFD 10. 12. 2003)
Otázka nejen týdne:
Kdy bude znám výsledek šetření utržené dětské hlavičky při porodu? Už je to dva měsíce...
(G.)
Špidla týdne:
"Byla předložena stanoviska a protistanoviska"
(V. Špidla k jednání o ústavě EU)
Stylistika týdne:
"Jednoho dne v noci pochopil Mariin bratr Jiří..."
(LN 13. 12. 2003)

* Obce žádají změnu atomového zákona, aby se mohly vyjádřit k úložištím - to se ovšem rovná přijetí zákona o zákazu úložišť. * USA v Afghánistánu "omylem" zabili devět dětí a jednoho dospělého - cíl atentátu podle všeho unikl. * Prý bude po vstupu země do Unie levnější víno z dovozu i tuzemské - no to jsem zvědavý. *(c) 2003 Oto Klempíř V Holandsku zkrachoval ambiciózní projekt na šlechtění tulipánů - ještě že mají ty sýry. * Jak se ukázalo, plánovaný zelený pruh na bývalých hranicích socialistického bloku navrhli ekologové, aniž by dali vědět hejtmanům příslušných krajů - místním po tom zřejmě nic není. * Blíže neurčení vědci zjistili, že plotýnky na sporáku je lepší umístit "na piču" (tedy do kosočtverce) než do čtverce - prý se vaří líp. * České dráhy hodlají vytlačit bezdomovce z nádražních hal - chápu je, ale argument "chceme jim aspoň zkomplikovat život" není zrovna šťastný. * Lidé šílí po mobilech a vznikají pořadníky - to jsme už dlouho nezažili. * Před dvěma lety odvolala své svědectví klíčová svědkyně v případu Lizner - ale jak se zdá, soud ví své. * Odbory požadují kratší pracovní týden i pro státní zaměstnance a jiné neorganizované - rád bych, aby se staraly o svoje členy. * Kdo kritizoval USA pokud jde o Irák, má po žížalkách - nedostane kšeft. * Energetické odbory hrozí vypínáním proudu, když jim vláda nevyhoví - tak to teda pr: to může být někde pěkný malér a škoda. * Baví mě inzeráty spořitelen lákajících klienty na to, co jiní nenabízejí: státní příspěvek, úročení a absence daně - ale to přece mají všechny stejné, neb dané zákonem. * Štrasburský soud bude řešit otázku, zda je nenarozené dítě lidská bytost už od početí a potrat vraždou - to bude zajímavé. * Podle mluvčího americké armády si zabité děti v Afghánistánu při bombardování za to mohly samy, protože když někdo bydlí poblíž místa, kde jsou zbraně, musí s tím počítat. * Ministr Mlynář jmenoval svého náměstka, ne tom nic není, kdyby nešlo o funkci na čtyři hodiny týdně s podezřením na legalizování soukromých cest služebním autem - zřejmě je to Mlynářovi jedno. * Dvojí pokus vídeňského magistrátu zavést půjčování obecních kol a uvolnit tak centrum omezením automobilové dopravy skončil fiaskem: lidi kola rozkradli a poničili. *

Konec jazzu v Čechách (Editorial), 15. 12.

Pondělí. Rozhodl jsem se položit si v kuchyni koberec, tedy podlahovou krytinu. Mysle, jsem, že to bude na půl hodiny, leč bylo na dvě. Už nikdy se nebudu pouštět do náhodných operací. Celkem se povedlo ale kolena jsem cítil ještě dva dny.Přijemná vinotéka v Panské ulici.
Úterý. Pravidelné posezení se rozdělilo na dvě části. ON s LK šli na křest jakési kuchařky na Smíchov, kam jsem se vydal také, takže jsem se MC krátce poseděli v Nekázance, kde jsem poblíž objevil dvojCD Čechomoru za 330 Kč (viz středa). Když jsem dorazil na Smíchov, na udaném místě mocně pěl "Láďa" Kerdl, poblíž se mihotaly celebrity jako Krampol, nešťastný Upír Krejčí a další umělohmotné hvězdy. Opravdu se nepozná, jestli jsou v televizi nebo na živo - hrají pořád stejně. Výjimkou byl Václav Vydra s úžasnou motorovou koloběžkou, se kterou záhy odjel do jakési ulice poblíž. Posílali jsme ho s ON ke Smíchovskému nádraží, kamžtě taky odjel, leč záhy se vrátil, aby oznámil, že cíl je na opačné straně, na Újezdě. Ona koloběžka se prý vymyká všem předpisům a dá se s ní jezdit všude. Bohužel ON ani já jsme neměli foťáky, Vydra ve výstroji typu dělník z nástrojárny vypadal úžasně.
Středa. S MC jsme navštívili dvě sympatické cédéčkárny a zakoupili dary na Vánoce - celková úspora vůči Bontonlandu a jiným zlodějským krámům činila zaLjuba Skořepová křtí věštecky. oba asi tisíc korun (Čechomor dokonce za 220!!!). Zapili jsme to v klidné vinotéce v Panské ulici a já se pak vydal do vinotéky Monarch, kde měla předvánoční večírek firma S. Kromě vín australských, jihoafrických a čilských (someliérka nás varovala, že jsou silná - a měla pravdu) zaujal kouzelník - dělal mikromagii. V podstatě jsme byli půl metru od něj a nebylo to nic marné. Na obrázku je HH z Ch., které dal na dlaň molitanový míček, řekl, aby dlaň sevřela a držela, a když ji otevřela, měla míčky dva! Dělal si z nás všech dobrý den a my neměli šanci.
Čtvrtek. Tak s Casablancou jsem stejně nakonec neuspěl, neb MČ tvrdil, že nic netvrdil a RR přispěl očekávanou informací typu špatný dabing. Takže jsme se nakonec jen připili a já odešel domů naštvaně dřív, protože mi v baru 25 lezli do tašky jako puberťáci.
Pátek. Plánovaný večerní koncert začal už odpoledne. Lenka, co zpívala na křtu XXL (příjmení jsem zapomněl), je totiž mj. herečka, malířka a básnířka, měla totiž odpoledně křest své básnické sbírky (název nějak jako Nemám ráda pražani, ty psi pohanský...)spojený s výstavou svých obrazů. Sbírku pokřtila herečka Ljuba Skořepová. Protože měla před představením a přišla později, požádala jednu kamarádku Lenky, aby zavolala do divadla a řekla, že můžou začít, že je na cestě. Dotyčná tak učinila, ovšem když řekla "Dobrý večer, tady Sněhurka, můžete začít, Ljuba už jde", málem jsem umřel smíchy. Nevím, který inspicient by poté dal pokyn. Dotyčná je totiž na přezdívku Sněhurka tak zvyklá, že ji používá i mimo firmu, kde pracuje. Výkladem obrazů se ujal jakýsi nepřehlédnutelný dvoumetrový cizinec (podle výslovnosti Černá Hora?) a úžasně to zvládl.
Pak jsem se s PK přesunuli do Agharty na koncert kvartetu Franty Kopa. Agharta začíná v 8 a končí v půl jedenácté. Jak jsem už psal, vyskytl se prudicí nájemník denně volající policii kvůli údajnému hluku. Skutečnost je ovšem prozaická: majitel domu s ním má svoje úmysly a jazzový klub mu překáží. Agharta podle všeho brzo padne, Železná ostatně už končí, v lednu jsou poslední koncerty... Frantovo kvarteto se ten večer věnovalo hodně Waynu Shorterovi, poněkud více nostalgických skladeb, než bych snesl. Ale pěkných. Tím pádem se mi nechtělo domů a zabrousili jsme do Divadla v Celetné, kde zrovna začínala netradiční akce v podobě předpůlnočního koncertu skupiny Gothart, tč. hrající ryčný balkánský rok. Diváci seděli jako při divadle, před pódiem se trsalo, směly se nosit nápoje z baru (úžasná cenová politika: dvě deci 30, sedmička 50). Prima to bylo.
Sobota. S dcerama jsem slavil narozeniny a ježto mladší Lucie nechtěla "jenom jíst", zvolil jsem sportovní odpoledne v podobě poměrně komorního bowlingu na Žižkově. Ani mladší ani starší to zatím nehrály, takže jim to zprvu moc nešlo. Ukázaly se různé povahy: Myš se vztekala a nechtěla hrát, zatímco Lucii to bavilo. Nicméně v druhé sadě začla Myš házet desítky a málem ohrozila moje prvenství v prvním kole. Nechci se chlubit, ale šlo mi to jako nikdy. Obrázek skóre mluví sám za sebe. Nejspíš to bude perfektní drahou, koule jela sama na cíl. Muž Myši, Miški, měl opro změnu nejrychlejší hod. Po hře a gintonicích jsme se přesunuli do klubu Depot na příjemnou hudbu v podobě tria Tandem+ (na obrázku chybí Martin, vlevo je Láďa, vpravo Jirka) Jejich hudba mě neustále rozteskňuje a vyvolává melancholické nálady a neurčité touhy (27. prosince hrají ve vinárně U sudu).
    Cestou domů jsem měl v metru kuriózní zážitek. Cestoval s námi nějaký vláčný opilec. S každým se bavil - kdo náhodou opětoval jeho kalný pohled; jinak mluvil sám k sobě. Vedle mě seděli dva Čínané. Bavili se čínsky. "I vy kluci čínský, já číňané nesnáším, vy mluvíte jen čínsky, česky neumíte, blé." Jeden Číňan se na něj obrátil a pravil: "Omlouvám se, ale já opravdu neumím česky ani slovo." Naprosto čistě, bez stopy nežádoucího přízvuku. S chutí, člověka, který ví a umí.
    Jak dopadlo nedělní VGG se dovíte zítra.
Ochrana kompetencí (Meditorial), 15. 12.

To, co se lze dočíst nejen o Vánocích, nechává často rozum stát. V článku o nakupování (MFD 8. 12. 2003) jsem dočetl, jaké nové zvyklosti mají "Češi". Autorka H. Lešenarová opravdu perlila: "Češi, a obzvlášť mladší generace podnikatelů",Cedule na volantě jednoho auta v Bratislavě. berou nakupování opravdu vážně." A to usoudila z toho, že do kavárny vešli dva mladí oblečení podle poslední módy a dali si café latté.
    Soud nedal za pravdu poslanci Tlustému, který žaloval Eurotel za údajný odposlech - dostal před časem hlasovou zprávu obsahující záznam z jeho kanceláře. Je sice pravda, že lze náhodně stisknout čudlíky a zapnout mobil a poslat někomu kus okolních zvuků, než se zase náhodně mobil vypne. Nevyzvednutá zpráva se vrátí, taky pravda. Ale je u ní identifikace v podobě spousty keců. Nechce se mi věřit, že by byl Tlustý takový mamlas a nevšiml si jí.
    V návrhu zákona o utajených porodech se počítá s tím, že by soud mohl na žádost "dítěte" zjistit matku. To by nemělo být, přestože platí mezinárodní úmluva, že dítě má právo znát své rodiče. Pak nejde o utajený porod.
    Navrhovaný zákon o domácím násilí je nešťastně pojatý - počínaje definicí týrané osoby (osoba žijící ve společném obydlí) a konče výčtem "druhů" osob, na které se vztahuje. Postih násilí v zákoně je, tak proč to rozmělňovat. Účinnější by mohlo být okamžité oddělení násilníka a oběti na definovanou dobu a zjištění, jak to je.
    Banka HVB oznámila, že mění své jméno, tedy výslovnost, z anglického "ejčvíbí" na české "hávébé", protože neumíme anglicky a "ejč" nám dělá potíže. Anglická zkratka se sice neujala ani "doma" v Rakousku a Německu, ale tam to zřejmě nevadilo.
    České dráhy opět mění tarify a ruší ztrátové a málo využívané spoje. To první zase zvýhodňuje rodiny, zatímco singl ať platí, to druhé nadále diskriminuje lidi z dopravně málo "zajímavých" oblastí. Oboje je podle mého krátkozraké, protože ti nezvýhodňovaní tím spíše jezdit nebudou a odlehlá místa budou ještě odlehlejší.
    Starosta obce na Mostecku před rokem zakázal referendum, ač bylo svoláno řádně podle zákona. Soud nyní překvapivě rozhodl, že to je v pořádku a že se vlastně nic nestalo. Prý kdyby opakování referenda nařídil, zasáhl by do kompetence obce. To se máme.
Gospel v Uh. Hradišti (Zpráva), 15. 12.

Nezvyklé americké show v poklidné adventní době v podobě gospelových vánočních zpěvů zažil v sobotu plný svatostánek Františka Xaverovského v Uherském Hradišti. Postaraly se o to zpěvem černošských evegreenů a vánočních písní skvělé a tělem ohnivé "dámy Gospelu" Cynthia Utterbach (v černém) a Harriet Lewis  v doprovodu tříčlenného instrumentálního souboru . Zaplněné lavice chrámu v průběhu vystoupení nejen, že tleskaly do rytmu, zpívaly, ale stojící lidé se i roztancovávali.
    O show, které ještě historická katolická památka nikdy nezažila, se starala především Harriet Lewis, která se honosí titul nejlepší bluesové a gospelové zpěvačky v Evropě. Nejen, že diváky "americky" provokovala ke společnému zpěvu, ale "svojí snaživostí" doslova "přinutila" do mikrofonu zpívat při reegé i cimbalistku Lenku Valentovou z Hodonína. Po dlouhém přemlouvání se v průběhu koncertu dokonce podařilo přivést k tancování před oltář i několik dětí.
    Světová vánoční koleda Rolničky, rolničky, která zazněla v závěru jako jediný přídavek, ukončila Gospelové Vánoce 2005 na Slovácku, s kterých si přítomní odnášeli k domovům nejen určité kulturní zážitky, ale částečně i rozporuplné dojmy.
Tonda Vrba, vrbaa@seznam.cz
Zprávy z Indonézie 5 (Cestopis), 15. 12.

Bohdanina muže vyslala pražská univerzita na téměř roční misi na Institut of Technology Bandung na indonézské Jávě.
Jakarta
    Do Jakarty jsem přijížděla s velkým očekáváním. Bude to mé první město, kde žije 14 miliónů lidí!
    Vím, že od asijského města nemůžu čekat výstavnost. Tady to není žádná Praha, kde se turisté kochají paláci a chrámy. Asijské město je čistě funkční, spletené z přeplněných ulic s ošklivými domy zabedněnými proti slunci a zohavenými spoustou později dodaných kabelů, antén a krabic od klimatizace. Tady se o vzezření ulic nikdo nestará. Navíc, jak si posteskla naše učitelka indonéštiny ibu Aji, v Indonésii se na nějaké kulturní dědictví moc nehraje. Když dům dosloužil, nahradí ho jiná stavba bez ohledu na to, jakou historickou hodnotu původní budova měla. Takže žádné paláce (ne že by jich tu s ohledem na historický vývoj oblasti někdy bylo moc). Když má město štěstí, zbylo mu někde ve staré zástavbě pár kousků holandské koloniální architektury, samozřejmě dokonale zdevastované.
    Krásu jsem od Jakarty nečekala. Ale doufala jsem, že se přede mnou otevře zajímavé mraveniště plné dění, že se ani nebudu stačit koukat kolem. Když jsme poprvé přijeli do turistického srdce někdejší Batávie - ulice Jalan Jaksa - vypadalo to tam vcelku podle mých představ. V jednom z barů probíhal živý koncert a ulice se zdála zaplavena bílými tvářemi i příslušníky místní mladé generace. Koncert skončil a tento dojem už se v Jalan Jaksa nikdy neopakoval. V osiřelé ulici nabízí prodavač ve špinavém pouličním warungu klasická jídla za přehnanou cenu, takže se většina bělochů nakonec rozhodne pro zoufale špatné Pappa Café, kde dělají příšerné kafe a divnou pizzu, ale aspoň tam v televizi jede BBC a CNN. Řada polomrtvých barů má vedle vchodu poutač "moneychanger", ale když si v sedm večer chceme vyměnit peníze, mají všichni již zavřeno, anebo přímo pod onou cedulí udiveně tvrdí, že tam nikdy žádná směnárna nebyla.
    No ale to je jen Jalan Jaksa. Zbytek Jakarty bude stát určitě za to. Prohlídka Národního muzea a třetí největší mešity světa Masjid Istiqlal je však tak všechno, co cestovatel může v neděli v Jakartě dělat. V pondělí pak můžete rovnou odjet, protože je všechno celý den zavřené. Značně komerční turistickou nabídkou Jakarty je indonéský Disneyland zvaný Ancol a muzeum Mini Indonesia Indah, které prezentuje ukázky všech kultur archipelaga a které leží asi hodinu od Jakarty. Národní muzeum je podle průvodce nejlepší v jihovýchodní Asii, tak se do něj radostně vydáváme. Nadšení záhy opadá, jakartští kurátoři se opravdu nedostali za hranice klasického nudného muzea naplněného mrtvými exponáty. Jestli tohle je nejlepší v celé jihovýchodní Asii. ale aspoň jsme se lépe zorientovali v dějinách samostatné republiky Indonésie a dokážeme rozlišit prezidenty Sukarna a Suharta.
    Nevadí, výlet do starobylé části města známé jako Kota bude jistě zajímavý. Příměstský vlak nás vyhodil v konečně stanici a před námi má být příjemná procházka podél kanálu se starým padacím mostem a malebnou holandskou architekturou podél obou břehů. Alespoň to slibuje náš průvodce. To, co se před námi otevírá, je černá močka nejvyšší smrdutosti. V olejnaté tekutině v korytě historického kanálu plave hnijící jídlo, igelitové pytlíky, nafouklá mrtvola, ztrouchnivělé dřevo. no dobře, mrtvola tam neplavala, ale určitě se tam občas něco takového taky objeví. V rozpadlých hrozivých barabiznách lemujících břehy kanálu jsme marně hledali zbytky holandské architektury a malebnosti především. Zajímalo by nás, na čem autoři průvodce jeli.
    Smrdutým rybím trhem se zajímavými mrtvými živočichy a ještě zajímavějším puchem těžce zkoušejícím naše žaludky přicházíme do historického přístavu Sunda Kelapa. Kotví zde staré holandské škunery a panuje na nich čilý ruch. Přístavní dělníci s tričky omotanými kolem hlavy jako chabou ochranou proti nemilosrdnému slunci nakládají a vykládají dřevěné trámy a pytle s kdovíčím. Oprýskané škunery zvedají své nosy nad rušným přístavištěm a přes svůj věk jsou opravdu krásné. Tak tohle stálo opravdu za to. Pak procházíme přilehlým slumem zbudovaným na vodě. Jeho obyvatelé zaházeli přístavní vody odpadky natolik, že igelitové pytlíky a komunální odpad tvoří na hladině soustavnou krustu a dokonce se domnívám, že by se po ní dalo bezpečně chodit. Všude dýchá smrad a tušení přítomnosti triliónu spokojených krys. Abychom se pokochali výhledem na zaneřáděný přístav z nevysoké holandské rozhledny, museli bychom nejprve navštívit Námořní muzeum ukryté kdesi v srdci slumu. Toho se dobrovolně vzdáváme a přemýšlíme, co dál. Máme ještě celé odpoledne a v Jakartě už vlastně není co k vidění. (Disneyland odmítáme a instantní zážitek v Mini Indonesia Indah taky, s tím, že si jednotlivé kultury raději prohlédneme na vlastní oči - již máme koupeny letenky na Sulawesi). Bíle zářící Prezidentký palác jsme již taky viděli, i když raději jen z protější strany ulice, neboť jeho početná ozbrojená stráž se tvářila příšerně nevraživě.
    Jediné, co v zaneřáděné, zasmogované a unavené metropoli přineslo vzrušení, je velmi příznačně Suhartův památník Monas, místními přezdívaný "Suhartova poslední erekce". Navštívili jsme jej v neděli, kdy stejný nápad mělo zřejmě asi 13 miliónů Jakarťanů. Kolem památníku se prohánějí opentlované koňské povozy, fotografové vám nabízejí váš vlastní snímek s Monasem v rámečku a pohlednice, děti pouštějí draky. Fronta k výtahu nahoru na rozhlednu se klikatí všemi směry. Jdeme se kouknout, jak velký je výtah a jak rychle bude fronta zřejmě postupovat. Kabina s nápisem "max. 10 persons" sjede dolů a vypadne z ní asi dvacet Indonésanů. Dalších padesát se již ve své nedočkavosti tlačí dovnitř. Zapomněla jsem zmínit, že mám klaustrofobii. Takže Monas jsme viděli jen zespodu.
    Tak tohle je Jakarta. Kdybych byla bohatá Jakarťanka, budu se pohybovat jen v klimatizovaných restauracích, bytech a vozech. Na ulici plnou prachu a smogu ani nevstoupím. Taky proč, není tam nic zajímavého. Když o pár týdnů později jedu vlakem z další návštěvy Jakarty s Lýdií, která studovala v Bandungu a nyní pracuje v hlavním městě, žádám ji, ať mi odhalí, co je podle ní na Jakartě vzrušující. "Je tu spousta míst pro výbornou zábavu s přáteli. Ale musíš tu žít, abys je znala," říká Lydie. Jinak prý není toto město ničím zajímavé. "Říká se, že do Jakarty jdou lidé vydělávat a do Bandungu si užívat," vysvětluje.
    Ano, minimálně o víkendech přijíždí do Bandungu tisíce obyvatel Jakarty potěšit se nákupy oděvů a bot. Bandungu se přezdívá "Paris von Jawa", protože je tu prý největší výběr módy a nejnižší ceny. Proto si o víkendu nemůžete zajet pro jídlo do supermarketu, neboť ulice zablokovala auta s jakartskými SPZkami. Možná kdyby Indonésané přijeli do Prahy, odrovnaly by je paláce Starého Města natolik, že by na nákupy zapomněli.
Bohdana Rambousková, bohdana_r@yahoo.com
Zprávy z Japonska 20b (Postřehy), 15. 12.

Všechno v našich zprávách z Japonska je nestatistické, neporovnáváme všechno možné k dosažení ideálního a vyváženého obrazu. To, co budete číst, je jen to, jak to vnímáme my a naši známí. Statistiky a jiné blbosti jsou k mání na Internetu.
    Na Tokyo za války bylo svrženo 350000 zápalných bomb a jen při tom zemřelo 100000 lidí. Celkem za válku mnohem více, než při hirošimském a nagasáckém pokusu.Edo (později Tokyo) založil sogun v malé rybářské vesnici a mělo už v 17 století přes milion lidí a posledních 400 let je největším městem světa.Nejstarší chain obchodních domů na světě je přes 400 let starý japonský Mitsukoshi. V muzeu jsou i modely starých obchoďáků 17. století - 2 patra, 'shop shopping' a jiné věci vynalezené ve 20. století v USA a EU (toto neříkejte Amíkům. Byl jsem svědkem přímo v muzeu, že se tomu smějou jako kecům a ti, co uvěřili, to dost těžce nesli).
    Pak lodí do Odaiby - krásnému vodnímu parku, třeba mamutí vysoké vzdušné budovy Telecom Center ve stylu fraktální 'duté' houby s nulovým objemem a povrchem (zde jen měnící se konečný počet iteraci parametrického vytváření (podle místa v budově), samozřejmě), a vlakem bez pilota do Ginzy, kterou Ota chtěl ještě vidět, obrázky nové verze jednoho z obchoďáku Mitsukoshi a do Sendai (v Tokyu jsme nesehnali hotel (3 dotazy)), 350 km za 1:40 hod. shinkansenovym šnekem (hodně zastávek) Yamabiko.
    Mám kouzelné fota konce období Edo, kdy byl císařský palác zchátralý, protože nebylo na opravy a u zdi bydlí a živoří nezaměstnaní samurajové ve svých bojových oblečcích. V Edu bylo pěkně rozdělení lidí - v centru sogun, kolem kolem stovky tisíc samurajů, pak nějací obchodníci a až dále další kasty, ale i uvnitř kast byla dělení na mnoho úrovni podle bohatství a urozenosti. Obchodníci neměli původně obchody, ale výhradně roznášeli věci po městě.
    V tokijském vlaku bez pilota (Yurikamome) se věnuje extrémní pozornost vozíčkářům (Veverce), protože tam není ten řidič, který by bral ohled. Nastoupili jsme tak, že nás vyzvedli u výtahu, položili podložku pro vjezd do vozu (mezera méně než 10 cm a převýšení asi 3 cm, prostě zbytečnost) a bez vyptávání čekali u našeho výjezdu v každé stanici a tam, kde jsme se chystali vystoupit, zase udělali zbytečný mostík na nástupiště. Myslím, že šlo hlavně o jistotu, že vlak neodjede, když se budeme drát ven atd,. ale ta péče je potěšující. Cena ryokanu v Sendai 12600 jenů za 3 lidi. Podotýkám, že jde o ryokan, a tedy větší nářez než obyč. hotel, který bývá levnější, ale plný.
    Ginza znamená mincovna stříbra.
    Green car v Shinkansenu je speciální dvoupatrový vagón s luxusem více místa, telefonní budkou s křeslem, kouřová skla, dole je chodba průchozí, na jedné straně jsou kupíčka (coupé) s pohodlnou lenoškou, TV, skříňkou, popelníkem, telefonem, Internetem, jsou tam připravené bačkůrky a člověk tam má svůj soukromý pokojíček se vším všudy, kde se může zavřít a celý svět mu může políbit prdel. Na druhé straně chodbičky jsou kupíčka s masážními židlemi, křesly, waiting room na train massage,atd atd., prostě podstatně lepší než business class v letadle - tohle je ale Yamabiko, který je zastaralý ( 30 let !! ). Hikari a Nozomi, nebo MaxYamabiko a MaxYasuno, to je jiný příběh z nějakého příštího století.
    Nebudu to obšírně popisovat, protože se rozčílím při vzpomínce na věčné zpožděný 'expresní vlak vyšší kvality Eurocity' (s pochcaným smrdícím hajzlíkem a přetopeným kupé), jak to za jízdy oznamují, se kterým jsem pár let jezdil a vím jistě a bez dohadů, že toto u nás fakt NIKDY(za mého života) nebude. Mám z toho úplně depresi.
    Zeptal jsem se Oty, co se mu zatím na Japonsku nelíbí. Po přemýšlení přišel na jedinou věc - bral by více odpadkových košů (přesně jako jsme to psali dříve my). Jenže Ota tomu ještě pořád nerozumí. Košů je dost, teď už to vím, ale nevysvětlím, neumím. Zná Japonce v každodenním styku už 6 let a říkal, že po tom výletě tady bude muset hodně přehodnotit své chování k ním. Prý hlavně bude muset k ním být ještě milejší a uctivější. Začíná je asi taky chápat.
    Ubytovali jsme se v ryokanu v Seidai, vybalili věci, čaj byl už připravený, futony na zemi, o-furo 24 h. denně. Jen se nám paní omluvila, jestli nevadí, že budeme chlapi a žencké zvlášť (Yugiri to má třeba dohromady), ale později večer už to podle mě bude jedno. Je tu kosa, venku něco nad 10 C v devět večer.Právě řekli v TV 'taksan pyuuuru oiru' = velmi čistý olej.
    Dnešek byl příkladem možnosti cestování tady. 17.55 jsme se rozhodli (Tokyo-Odaiba), že opustíme na noc město a přespíme v Sendai (350km), 18.00 telefonát a rezervace ryokanu, fota před odaibou, jízda do centra, prohlídka Ginzy večer, 18.55 rezervace místenek (zdarma k JR pasu), 19.08 odjezd, 21.40 s teplou večeři v ruce na pokoji v Sendai. Cestování nalehko - 1 taška přes rameno pro 2 lidí (tam i převazy a léky pro Veverku) + vozík. Pohoda. Na severu už ve všech convenient sorech mají celé velké vyhřívané regály s výběrem horkého pití od plechovkové kávy po čaj v pět až po kakao ve skle. Na volejbalu, kde případně nehrají Japonci, fandí Japonci Koreji a Číně proti zbytku světa.
Ivo + Petra Opršalovi, ivo@seismo.ifg.ethz.ch
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání