Gentleman

	Hlavní stránka Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum

Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.


	Majáček (Téma), 12. 12. Nechápu rumraj kolem toho, že herce Labudu z letiště do Vinohradského divadla vezl policejí s majáčkem. Je to sice porušení jakýchsi pravidel, ale ve srovnání s tím, co policie dělá jindy, aspoň přínosné - stovky diváků nečekaly zbytečně. Kromě toho řada politiků jezdí jak prasata s majáčkem a nic. Gentleman

VGG (Výzva), 12. 12.

Letošní VGG bude ve znamení špičatých čepic, aby se účastníci pochodu poznali. Fantazii se meze nekladou, nejbizarnější čepice bude odměněna tuplovaným grogem. Takže v neděli 14. 12. v 16.00 a ve středu 17. 12. v 17.00 sraz na Můstku, lihový stánek vedle poníků (směrem k Baťovi).
Gentleman

Mrkáme odborně (Komentář), 12. 12.

K radám obzvláště pikantním patří rady vědecké. Jak jsem se dočetl ve víkendové příloze MFD, existuje jakási Batesova metoda k ochraně a pěstění zraku. Počátkem minulého století ji vymyslel americký lékař W. Bates. Sestává se z cvičení typu zakrývání si očí po dobu deseti minut, častého mrkání (každých deset sekund několikrát zamrkat) při jakékoli činnosti, tedy i při mrkání..., oplachování zavřených očí vodou (ráno 20x teplou, 20x studenou, večer v opačném pořadí), zaostřování očí na tužku v různých vzdálenostech od očí za současného kývání se ze strany na stranu a mrkání nalevo a napravo...
Chápejte, neříkám, že to třeba nemůže k něčemu být, ale... ale jak k tomu Bates došel? Má-li to být vědecké doporučení, nikoli babská pověra, musel by všechno ověřovat. Například zakrýval oči po půlminutách od nuly do hodiny a pak nějak změřil vliv. Nebo myl oči 1x až 50x vodou různé teploty a v různém pořadí, zapisoval výsledky a vyhodnocoval dopad. Jak měřil vliv svých cviků a jak ho vyhodnocoval, to nevím, ale dovolím si pochybovat, že to dělal: bylo by to to první, o čem by se v souvislosti s jeho metodou psalo.
Takže musím konstatovat, že podobné rady jsou holé pitominy, které v lepším případě neškodí. Mrkání je podvědomou věcí a pokud oční svaly a čidla sledující vlhkost povrchu oka jsou v pořádku, postarají se o oko samy. Stejně jako není třeba nemluvněti vysvětlovat, že pod vodou nemá dýchat. Správní činnosti těla řídí reflexy, a ty vědí líp, kolikrát se má mrknout, kdy se má zakašlat a kdy ucuknout při píchnutí.

Gentleman

Do roka a do dne (Polemika), 12. 12.

S jedním kamarádem jsem před časem vedl polemiku na téma od-do, v souvislosti s formulací v jedněch novinách, že cosi se konalo 10. září 2003, "téměř na dva roky" po událostech v NY a WDC. Já jsem oponoval, že to bylo právě dva roky, že "rok" je běžně i právně brán jako doba od DD. MM. On hájil stanovisko, že dva roky je to až 11. září 2003. RRRR do den DD-1. MM. RRRR+1 (je-li DD rovno 1, vezme se poslední DD měsíce předcházejícího a MM se zmenší o jedničku - to pro detailisty, jak to bude, když MM rovná se jedné, nechám na nich).
    Před časem jsem dostal smlouvu o kapitálovém životním pojištění na pět let. Stojí tam:
    Začátek pojištění: 05. 09. 2003
    Konec pojištění: 04. 09. 2008
    Quod errat demostrandum (bez záruky).
    Proto Kozina vyděsil Lomikara formulací "do roka a do dne" - protože měl v úmyslu se zjevit, kvůli efektu a snadnosti zapamatování si snazší medializaci danou převládajícím ústním přenosem té době, v okamžiku daném stejným dnem a měsícem.

Gentleman

Zápisky z blázince 37 (Bohnice), 12. 12.

Mladá žena, deprese a pokus o sebevraždu, následně hospitalizace v Bohnicích. Víc není třeba vědět. G.
22. 8. 2003 - dopoledne
    Vyndávám žákovskou a hledám kout, kam se schoulit. V kruhu ovšem kouty nejsou. Od rána mi není dobře, připadám si jako lidský zmetek a do toho tohle. Paní se na mne přísně dívá a říká, že než přijdou ostatní, že si teda můžu vzpomenout, jaký je můj hlavní problém. Můj hlavní problém je tahle hodina, ale ehm... raději říkám že nevím. Konečně přišli ostatní. Uff. Mrkají na mne pobaveně a omlouvají se, že jdou pozdě. Na drama zbývá už jenom dvacet minut, takže zase nic nestihneme, jako vždycky, to nemůžete chodit včas?
    Nakonec hrajeme scénku, v níž já, coby nepříjemná šéfová, odmítám té hodné pionýrské vedoucí zvýšit plat. Snažím se být nepříjemná, co to jde, představuju si na jejím místě tu terapeutku a jde to vlastně samo. Ostatní jsou zjevně zaskočeni, že mohu být až tak nepříjemná - cestou na oběd se tomu potom smějeme. Pionýrka přiznává, že to pro ni bylo docela užitečné, že tyhle situace v reálném životě moc nezvládá. Tak aspoň něco.
    Služba v kuchyni je fakt záhul, sbohem, vy chvilky volna kolem snídaně, oběda a večeře. Bylo mi s vámi fajn, ale já teď musím odpracovávat své hříchy. Kéž by to opravdu šlo tak snadno.

Dilberta

Zprávy z Japonska 20a (Postřehy), 12. 12.

Všechno v našich zprávách z Japonska je nestatistické, neporovnáváme všechno možné k dosažení ideálního a vyváženého obrazu. To, co budete číst, je jen to, jak to vnímáme my a naši známí. Statistiky a jiné blbosti jsou k mání na Internetu.
21. 11.
    Vyrážíme směr Tokyo a Nikko, Veverka stále na vozíku. 06.29 odjezd vlaku. Čínská baterie koupená od Vietnamců v Čechách opozdila moje švýcarské plastové hodinky. Ujel vlak, taxík a pozdě pak další taxík a 3 minuty před odjezdem náhradního Shinkansenu na nádraží v Kyotu. Doběhli jsme šíleným tempem, vrazil jsem vozík do vlaku a jedeme. Rezervace byla samozřejmě na vlak dříve. Telefon Senseiovi v Tokyu (50 - 100 jenů/min.) z mašiny ve vlaku. Asi hodinu před Tokyem je na sever vidět Fuji - jen pár km od trati, krásný pohled. Asi 50 km před je krásné počasí, pak tunel a jiné údolí, tam už úplně zataženo a déšť. Tak tentokrát nic.
    V Tokyu 23 C, nacházím první japonské záchody s prosbou o peníze - oficiální, na ceduli je 'tips accepted' a vysvětlení, proč. Jedeme dále na jih do Kamakury (1185 - 1333 hlavní město), ještě větší teplo, naštěstí klimoška funguje i ve vlacích - už jsem myslel, že to vedro letos skončilo... V Kamakure oběd a podstatné zajímavosti Tsurugaoka Hachiman-gu a hlavně Eisho-ji temple, kde se dalo nahlídnout do hrobky Sogunovy ženy - právě ji totiž restaurují, a proto je výjimečně otevřená.
    Večer Tokyo - identifiloval jsem další spot z 'Wasabi' - stěžejní scéna, kdy Momo nevěří svým očím a okusí sílu wasabi, je v restauraci s výhledem na Akihabaru hned vedle JR loop line ( = Yamanote line), která v pozadí křižuje (jako nadzemka) tu třídu.Večeře v Kandogasse (Kando je kousíček od Tokya-Akihabara). Sensei zvolil místní exotiku. Japonci ale nic nekopírují, pěkně si to předělají po svém. To je to místní kouzlo. Měli jsme wiener a Zigeune schnitzel, pak nějaké buřty a německé točené černé pivo.
    Holky (ta mladší k nakousnuti (právě se vrátila z Karlových Varu), ta starší v době konce květinové generace určitě taky) zpívaly hlasem vídeňské opery německy a končily Vejvodovými Vyvalte sudy. Hrála ta starší na asi 20 švýcarských vyladěných kravích zvonů to, co ta mladší zpívala, šikmooký harmonikář tomu dodával správně pozadí i svým tyrolským krojem, německý blonďáček uměl japonsky méně než já. Zazpívala pak ještě český 'Když mě má matka učívala zpívat', a pak jsme šli domů. Německá restaurace v podstatě jen trochu, zážitek velký.
    Jezdicí schody jsou schopné během chodu v určitém místě ze sebe vytvořit vodorovnou plošinu o délce 4 schodů se zarážkou na konci, kam se dá postavit vozíček i se sedící osobou, zarážka vyhřeznuvší na začátku se nahoře zase sama schová. Neuvěřitelné. Taky to chci v Čechách!
    Cena ubytování Tokyo 1 noc 12600 jenů/3 lidi.
22. 11.
    Stále Tokyo. Zrána návštěva tokijského Tokyo metropolitan Edo-Tokyo Muzeum. Neznali jsme strašně moc věcí, které se právě tam člověk doví. K návštěvě Japonska a Tokya bych tohle muzeum doporučil jako hlavní odrazový můstek vědomostí.Woodblock printing (16 století až po dnešek) je dnes umění a obrázky se nekoupí pod 3000 jenů, ty lepší za mnoho desítek tisíc, věci z tehdejší doby mají cenu desítek až stovek tisíc dolarů...
    Nejlepší ale je, že zobrazují sumo zápasníky, slavné herce, slavné výjevy, pohledy do krajiny a na stavby, a jiné a byly tehdy cosi jako jsou dneska plakáty, oznámení, Muchovy anonce divadelních představení, reklamy do schránky, a časopis Bravo. Průvodce říkal, že to nebylo žádné umění, ale 'junk' nebolí smetí (pro lidové vrstvy '...to se nasmějete, lidové vrstvy!'), které rychle stárlo a tisklo se v tisícových sériích.
    Cena byla malá - daly se tehdy pořídit nejdražší a nejbarevnější série za 'několik hamburgerů' za kus až po téměř zadara. Balila se do toho (po pár týdnech na zdi v teenagerském pokojíčku) keramika na vývoz, aby se nerozbila, a tak se dostaly ty obrázky do Evropy, jeden hrnek taky k VELKÉMU Van Goghovi a ten r. 1857 tu vycpávku obkreslil a udělal obraz (svým stylem, ovšem - je to obloukový most, padá hustý déšť a 4 postavičky mají něco na hlavě, aby nezmokly). Od té chvíle se staly obrázky slavnými, drahými a jsou dodnes, hlavně stovky dochovaných identických kousků starých sérii.

Ivo + Petra Opršalovi, ivo@seismo.ifg.ethz.ch




Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved	:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání