Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
  
Mlha v Casablance (Téma), 10. 12.
Neskrývám svou škodolibost. Nakonec málokdy se daří. V pondělí jsme psal o diskusi na téma mlha v Casablance - znalci se smějí stejnojmennému filmu, kde mlha je. PD, který u diskuse byl, mezitím odjel do Maroka a tady je další důkaz o neexistující mlze v Casablance.
Bez ústavy (Komentář), 10. 12.

Tak se nám ta Unie začíná poněkud rozklepávat. Po "malých" zemích jako Polsko aj., které poukazují na uzavřené a nezrušené dohody z Nice o síle hlasů členských zemí, se do hry vmísily další v čele s Německem. To požaduje změnu hlasovacího klíče a hrozí vetem nové ústavy. Šéf Prodi hrozí těm, kdo svými požadavky včetně těch na dodržení dohod z Nice "ohrožují" přijetí ústavy (copak by se zhroutila Evropa?) nepřijetím, popř. vyloučením z Unie. Já se jen tiše hrozím toho, co ještě ohrozí tu úžasnou jednotnou Evropu. Hrůza pomyslet.
    Politici Německa a Francie opakují omšelý nesmysl, že "lepší je špatná ústava než žádná". Přitom kritizují Polsko a Španělsko za to, že trvají na dohodách z Nice, které těmto státům dávají větší váhu při hlasování než odpovídá počtu obyvatel (a hlavně - přiznejme si to - roli a vlivu). Zatímco mně to připadá jako ilustrace toho, že přijetí špatných pravidel je nerozum, P. Pešek z Lidovek (9. 12. 2003) nový návrh hlasovacích pravidel z nějakých důvodů považuje za "spravedlivější" - pro koho a proč? Protože je novější než ten z Nice? Pešek kritizuje i náš požadavek na svého komisaře, protože větší počet "nevěstí nic dobrého". Možná někde existuje standard doporučující ten pravý počet zástupců, ale jak se tak dívám po světě, všude je poslanců či senátorů jako psů. Někdo by mohl namítnout, že taky nefungují. Na to já opáčím: tak proč jich není míň? Možná je větší počet těžkopádný, rozhodně však je odolnějším proti extrémistickým chováním.
    Ať tak, či tak, evropská ústava nezpůsobí záhubu Evropy ani Unie, strašit mohou ti, co to říkají, malé děti a sebe.
Jedna krátká kuchyňská (Broučkoviny), 10. 12.

Zrozena na (neexistující) střední Moravě, vystudována na Moravě Severní, pracuje v Praze. Snad až příliš samostatná zůstává dál usměvavá a rychlá, ve volných chvílích píšíc pro GD, aby středeční kafe nebylo tak kyselé. Miluje chození do kina, divadla a časná rána. Maluje na hedvábí.
    Neuvěřitelný příběh mého kamaráda Šampíka, který mi dovolil publikovat.
    Přijela mu na návštěvu kamarádka. Ráno Šampík odchází do práce a kamarádka vyzvídá, kdy přijde, že by připravila něco k zakousnutí. I když prý není v kuchyni moc zběhlá, něco menšího snad dokáže.
    Večer se Šampík vrátí domů a již ve dveřích se kamarádka chlubí: "Udělala jsem salát, zeleninový, výborný, jen ten olej byl trochu ostrý," směje se. V tu chvíli se Šampík zarazí, zamyslí a přemýšlí nahlas: "My máme doma nějaký olej??" "No, v ledničce, v takové plechovce..., tam byl," znejistí kamarádka. Šampík najednou vytřeští oči, obočí mu vyletí asi 5 cm vysoko a povídá: "Ty jsi dala do salátu MŮJ MASAŽNÍ OLEJ??? No to snad ne!"
    Ano, ukázalo se, že ano, salát byl kvůli mentolovému aroma nepoživatelný, takže se musel vyhodit. Nevím, jestli pak následovala večeře jinde či zda byla večeře kompenzována jinak, nicméně poučení pro příště - není olej jako olej.
Zápisky z blázince 35 (Bohnice), 10. 12

Mladá žena, deprese a pokus o sebevraždu, následně hospitalizace v Bohnicích. Víc není třeba vědět. G.
21. 8. 2003
    Můj milý deníčku, dnes je krásný den: po cca třech měsících jsem spala celou noc! Prostě jsem večer usnula a ráno jsem se probudila, nic se mi nezdálo, nic mě v noci neobviňovalo, nic mě nebudilo a nic mě nenutilo se zabít. Myslím, že je to moje nejkrásnější ráno. Navíc mi chutná snídaně! Mňam, rohlík s máslem... asi tady před tím byly jiné rohlíky nebo co, ten dnešní je lahodný, lahodný, lahodný... Je mi lehko a budu si snad zpívat. V euforii se zapisuju na týdenní službu na mytí nádobí. Ano, je to ta nejtěžší, ale já to zvládnu, já už teď zvládnu všechno. Je mi lehko a radostně jako snad nikdy.
    Dopolední skupinové sezení je věnováno partnerským vztahům. Vzpomínám na J. a na to, jak nám to vlastně dobře funguje a že většina problémů je řešitelná a je mi fajn, fajn, fajn.
    Odpoledne mám místo terapií sezení s paní doktorkou. A je to v háji. Mluvíme o podstatě problému, postupně se propracováváme až do dětství a tak.... a tak odpolední osobní volno vítám zase unavená a ubrečená.
    Přišel J. a domluvil mi s paní doktorkou, že můžu na víkendový opušťák už od pátku odpoledne až do neděle večer. Jedeme za kamarádkou do Liberce.
Dilberta
Po Japonsku Čína 2 (Cestopis), 10. 12.

Před časem byl autor v Japonsku, nyní v Číně.
11. 11. 2004
    Ta kuchyně je pořád lepší. Je mi pomalu jasné, že čínské jídelny mimo Čínu vedou lidi, které odtud vyhnali za to, že neumí vařit. Na snídani jsem si k černému vejci dal modrou buchtu a nějaké běhající věci deroucí se mísou a pak krkem (pak opět mísou). Spousta zeleniny, žlutá a bílá polívka navrch. SU-PER.
    Při obědě bylo na stole, mimo jiné, takové miniaturní, jakoby klepadlo na koberce, přes které visela nakrájená zelenina.
    Jízdní kola nemusí mít světla a ani je nemají. Ve dne v noci. Jako variantu kola tu mají trojkolky s (někdy s motůrkem) a korbou vzadu a často neskutečně prověšeným řetězem šoupajícím se o zem.
    Taxikář má kolem sebe z boku a zezadu úhlednou klícku, aby mu nikdo neublížil. Taxíky jsou nejstarší auta, co tu vídám.
    Olympijský stadion se staví. Dnes jsem jel kolem. Jen stromy a hlína a zmatek. Nepochybuju, že to, na rozdíl od Řeků, stihnou, a to za své peníze (...taky na rozdíl od Řeků). Stadion je na severu a tam bydlím. Město se rozrůstá právě převážně severním směrem (15 km za posledních 10 let), protože severní vítr znečišťuje jih humusem metropole (toho je tu bohatě). Předtím tu byla jen pole a nějaké lesy, za pár let to bude střed města. Takže teď je to tu 2. nejlepší možnost bydlet; fakt hezký byt 110m2 je za 360 tisíc Yuanů (1,4 mil. Kč), cena mimo město podstatně nižší. Jednička je ovšem rodinný dům.
    Na rozdíl od japonského ENu čínský YUAN začíná skutečně písmenem Y.
    V restauraci na večeři jsem konečně viděl exkluzivní hajzlík. Vyfotím asi zítra, jdu tam na foot masáž.
    Asi v 9 večer se každý den před restaurací sejde parta bab kolem 50 a více, někdy i mladší, a hodinu si venku tančí takovou minispartakiádu. Jsou mnohdy v předčasném důchodu, kam jít je povzbuzuje vláda, aby byla práce pro mladé tvrdé, kteří jim vydělají na důchod. Okolo je pár čumilů a já to filmuju.
    Pokud by někdo vystoupil z KS Číny, tak by si lidi mysleli, že je padlý na hlavu. Strana je něco, co má staré jméno, dnes hlavně cesta k moci, bez ideologie, s myšlením, které bych přesocialistickému evropskému bordelu pro osvěžení přál. Ovšem pokud chce někdo vládnout zemi, musí začít pěkně od píky, na místní buňce, nejlíp jako starosta, a roky se drát. Jiná cesta není. Kašlu jim teda na to.
    Poslední 2 - 3 roky se hodně Číňanů vrací ze světa domů (USA není výjimkou), protože prý they can make a better living in China then outside. Jde převážně o lidi, kteří jsou mimo méně než 10 let.
    Snad se mi podařilo z nich vydolovat, jak je to s těma Japoncema: Číňanům hodně vadí, že japonští váleční zločinci, generálové i státnící, mají urny s popílkem v jakémsi chrámu obětí války v Japonsku. Fakt je, že Japonci kvůli 2. světové rozhodně necítí něco jako vinu. Vlastně nechápali, týden po tom, co kapitulovali, proč je kolem toho tolik humbuku...
Ameriko, Ameriko... 4 (Cestopis), 10. 12.

Odpoledne se ukázalo být volným. Většinu přednášek a akcí jsme měli za sebou, na poslední, jak jsem si mysleli, důležitou, jsme nebyli připuštěni. Pokusili jsme se na ni jít už v pondělí, nicméně poté, co nás oskenovali, Hlustvisihák u vchodu do místnosti usoudil, že nemáme s  akademií nic společného, neboť jsme zaměstnanci. Tohle asi potřebuje vysvětlení.
    Konference se zúčastnilo asi pět tisíc lidí, zástupců různých skupin partnerů společnosti a dalších "en" zaměstnanců, partneři, zákazníci, představitelé akademií z Ameriky a celého světa, hosté z různých úrovní státní a veřejné správy rovněž z celého světa a další a další. Aby je bylo možné rozeznat a aby se všichni najednou nenahrnuli třeba na jednu přednášku, byť samozřejmě přijížděli postupně, byli rozděleni do různých skupin a odlišeni jak barevně (košilemi), tak kódově. Každý z nás měl tzv. bedž (psáno "badge"), což byla v daném případě magnetická kartička doplněná čárovým kódem s osobním číslem, kterou jsme nosili v plastikovém pouzdře na krku. Číslo jednoznačně určovalo, kdo je kdo a navíc definovalo, kdo kam může. Na interní jednání týmu akademie, kam patřím já, nemohl třeba senátor z Ottavy v Kanadě a já zase nemohl navštívit třeba záležitosti týkající se novinek, které budou teprve ohlašovány. U vchodu do každé konferenční místnosti stálo několik lidí oblečených do černých košil s nápisem "STUFF", kteří drželi v ruce snímače velmi podobné těm, jimiž se snímají kódy zboží u pokladen našich supermarketů. Vrhali se na lidi přicházející k jednotlivým konferenčním místnostem, snímali, nazývali to skenováním, jejich čárové kódy a na základě informace na displeji snímače je buď vpouštěli dovnitř, nebo odháněli.
    Nepřipuštěni na školení, rozhodli jsme se, že půjdeme zjistit podrobnosti o možnostech zapůjčení osobního automobilu. Školení se opakovala až do pátku a dokonce několikrát denně, takže jsme usoudili, že zítra je taky den a že tudíž času na pídění se po způsobu, jak do místnosti proniknout, máme dost. Navíc nás ve čtvrtek čekal další team meeting, kde jsme se mohli dotázat svých nadřízených.
    Na mapě města jsem objevil půjčovnu AVIS, která se alespoň podle mapy nacházela nedaleko našeho hotelu. Fero se vyzbrojil doklady, já si tou dobou myslel, že jsem zbrusu nový mezinárodní řidičský průkaz, který jsem si k tomuto účelu speciálně nechal vystavit, zapomněl doma, a vyrazili jsme do poledního vedra. Když jsme došli k půjčovně, nebyla na nás nitka suchá a s kamerou a fotoaparátem jsme vůbec nevypadali jako turisti. Půjčovatel, jak se vlastně nazývá pracovník půjčovny, se nás dotázal, co si přejeme. Řekli jsme, že auto. Zeptal se, jaké? Řekli jsme, že osobní.
    "Malé nebo velké," zněl další dotaz.
    "Co je to velké a co malé," kontrovali jsme.
    "Velké je větší než malé," zavtipkoval půjčovatel.
    "Aha, a malé je menší než velké," oplatil jsem mu vtip.
    "Pojďte za mnou," řekl a vyvedl nás na parkoviště. Ukázal na jedno ze zaparkovaných aut. Byl to bílý sedan asi tak velikosti naší felicie:
    "Tohle je malé auto," řekl. Konstatovali jsme, že nám malé auto stačí. Vrátili jsme se do kukaně a Fero se vytasil s řidičským průkazem, model skládanka. Starý, růžový, skládací, notně ušmudlaný a zubem času ohlodaný řidičský průkaz, který mu byl vydán ještě za hodně hluboké totality, neboť zašlá fotografie namísto úctyhodného profesora košické univerzity zobrazovala postpubertálního mladíka. Mexický půjčovatel doklad rozbalil. Následně mu vylezly oči z důlků a chvíli zíral střídavě na řidičák a na Fera.
    "To jste vy, na té fotce?" zeptal se nakonec.
    "Ano, jenom mladší," odpověděl Fero.
    "O hodně, že?"
    Poté se jal dokument znovu zkoumat.
    "Řidičák to je," brumlal si pod vousy, neboť na zašlé titulní straně objevil mezinárodní nadpis 'Permis de conduire', "no expiration date..."
    Jak přišel na to, že řidičáku nevypršela doba platnosti, když celý jeho zbytek je napsán slovensky, nevím, ale Fero okamžitě reagoval horlivým : "Yes, yes, yes!"
    "Dobře," konstatoval Mexičan nakonec a začal na počítači vyťukávat smlouvu. Ještě nám nabídl pojištění. Věděl jsem z dřívějška, že v demokratické zemi jako je Amerika nemají povinné ručení, takže pojištění se musí sjednat dvojí. První pro případ, kdyby řidič způsobil při jízdě škodu někomu jinému, druhé pak pro případ, že by způsobil škodu někdo jiný jemu. Půjčení auta na tři dny stálo skoro dvě stě čtyřicet dolarů. Vzali jsme smlouvu, poděkovali jsme s tím, že si vozidlo vyzvedneme v sobotu ráno, a vyrazili na další obhlídku města.
    Fero, jehož moře přitahuje jako notorika rum, záhy objevil přístav, kde nabízeli hodinové a dvouhodinové projížďky na lodi po sandiegském zálivu. Koupili jsme lístky na hodinový, který právě odplouval. Ale o tom zase příště.
Zprávy z Japonska 19b (Postřehy), 10. 12.

Všechno v našich zprávách z Japonska je nestatistické, neporovnáváme všechno možné k dosažení ideálního a vyváženého obrazu. To, co budete číst, je jen to, jak to vnímáme my a naši známí. Statistiky a jiné blbosti jsou k mání na Internetu.
14. 11.
    Přijel Ota. Vše podle plánu, dokončil jsem, co se dalo, prodali jsme kola.
15. 11.
    Výlet do Kyota, Veverku začalo bolet tokijské koleno, šli jsme dříve domů. Večer pak do nemocnice s kolenem. 21.00, pohotovost, RTG (zánět v koleně), antibiotika. Cena sakumprask výkon + léky + RTG 3300 jenů (800 Kč) i s příplatkem za pohotovost - tak teď se vážně ptám, jestli podle bodového ohodnocení by se toto dalo pořídit tak levně v Čechách (v té částce není žádná sleva, naše pojištění kryje náklady až od 75000 jenů za měsíc). Japonsko prý má nejdražší zdravotnictví na světě - no spíše o těch cenách kolují největší kecy...
16. 11.
    Výlet s Dpri na Daimonji na ta veliká ohniště na kopci, co se tam v létě podpaluje maxikanji, Veverka doma.
    Večer goodbye party v nekomatagi, Irikura (šéf šéfů), který i o Polojaponce Haru řekl, že neumí japonsky moc dobře, mi sdělil, že Ota mluví zvláštní beautiful Japanese a byl z něho úplně unešen a šel si s ním povídat. Během party jsme rozbalili syrečky a romadury, které sem Ota přivezl jako výzvu místní pochoutce NATO. Učitelku málem trefil šlak, ale aspoň se pokusila o požití. (party 17.00 - 21.00h, 20 lidí , jídlo + pití + obsluha + rezervace celé hospody = 10000 jenů (2500 Kč).
17. 11.
    Vyřizuju poslední věci, půjčuju vozík na 1 měsíc (zdarma, kdo nevěří, ať tam běží). Večer se zánět zhoršil, jdeme v noci zase do nemocnice, protože v úterý vyrazíme na výlet.
18. 11.
    Výlet s začíná s Veverkou ve vozíku a výkřikem 'na Bělehrad'. Tím pádem máme úžasné rychlé tempo, Ota nám skoro nestačí. Nikdo (Veverka) neprská, že musíme dobíhat na zelenou, a něco stíhat. Prostě zatlačím více a už to frčí.
    Cestujeme shinkansenem, jízdenka vyjde na 8000 Kč na týden (jen pro cizince v Japonsku na výletě, ne pro nás - rezidentům, jako jsme my to potvrdit nemůžou. Poté, co nám to potvrdili, vyrazíme) a dá se jezdit dle libosti, někam se podíváme, pak přesun 160 km (i s nástupem 42 minut) a jiná krása jinde a přesun zase o 200 km jinam, kde jsme za necelou hodinku, za den se dá najezdit hodně a hodně vidět, vše navazuje, zpoždění: žádná. Tohle je možné jedině v Japonsku (už asi 40 let!). Hrad v Himeji je krásně zachovalý a vedle něj zahrada Kasiku-en tam mattcha a amaenono, jasno 22 C a jedeme do Okayamy. Tam super typický pokoj v normálním hotelu: tatami, futony, žádné skříně, ofuro společně, záchody na chodbě, děsně stylish ryokan. Cena 10800 jenů (2700 Kč) za 3 lidí/noc bez prostitutek. Krásný zážitek.
19. 11.
    Ráno zataženo, 18 C, Okayamsky park Korakuen s aranžovanými květinami, jeden z nejkrásnějších v Japonsku, pak hrad a hurá do Hirošimy s přestupen Kodama-Hikari ve Fukuyame. Přestup = vystoupíš z vlaku, počkáš 7 minut na tom samém nástupišti před značkou dveří (číslo, nekuřák, nerezervovaný, třeba) a nastoupíš a jedeš. Tam (díky tomu, že je to malá stanice) pěkný zážitek: nádraží je v zatáčce a na každou stranu je asi 500 m výhled. 4 koleje, 2 uprostřed pro průjezd a 2 na krajích pro zastavování. Ten kilometr tratě projede Nozomi za necelých 10 sekund a to jsme zažili - malá tečka, prolítne dlouhý vlak a je pryč, zase tečka. SUPER!!!
    V Hirošime mají znak javorový list a pod ním je schwabachem napsáno 'hiroshima'. Asi to tam po bombě trochu zatuhlo. Z Hiroshimy do Miyajima - shinto brána a templ v moři na ostrově, kam jen tak někdo nemohl, a aby se tam nic nerodilo, tak byly těhule deportovány na pevninu. Je to jeden ze tří slavných japonských pohledů. Tam až do tmy a pak zpět lodi, a do Kyota shinkansenem v 17.55 a za 2 hodiny (i s 15 min přestupem v Osace) už o 400 km dále večeře v Kyotu a spaní doma. Neskutečný způsob výletu letadlem na kolečkách a s Veverkou na vozíku. I love Japan!!!
20. 11.
    Kontrola u doktora, injekce antibiotik, zlepšení a Veverka doma. My v Kyotu.
21. 11.
    Vyrážíme směr Tokyo a Niko, Veverka stále na vozíku.
Ivo + Petra Opršalovi, ivo@seismo.ifg.ethz.ch
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání