Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Průzkum (Poznámka), 28. 10.

Podle jakéhosi obskurního průzkumu prezentovaného v MFD (24. 7. 2003) nedojíždí většina z nás za prací do jiné obce. Titulek poněkud mate, jak je zvykem. Z obsahu článku nic takového nevyplývá. Z malých obcí do 2 tisíc obyvatel dojíždí 70 % zaměstnaných lidí, z měst na 80 tisíc obyvatel dojíždí jinam jen 12 %. 56 % lidí má na cestu do 20 minut, déle než 40 minut cestuje jen 16 % lidí. 60 % lidí pracuje v místě svého bydliště.
    Sami uznáte, že z těchto čísel se nějaký závěr udělat nedá, už proto že je otázkou, co to je sousední obec. Větší sídla se satelitními sídlišti jsou jedna obec, nebo různé obce? Typická je Praha, kde žije asi sedmina populace. Já jezdím do práce z jedné části Prahy do jiné 50 minut. Jsem v rámci obce (tj. pracuji v místě bydliště), nebo jsem ta šestina, co jezdí nad 40 minut? Předpokládám, že aspoň výzkum je podložený, když už výsledky ne.
Kaktus (Život), 28. 10.

Před lety jsem si dovezl z Atén ulomený lístek kaktusu a oživil ho. Roste v létě a ač vypadá jako chcíplotina, pořád žije. Před pár dny se začal naklánět, přestože má speciální ohrádku, anžto nerespektuje genetickou informaci a místo kulatých lístků žene do výšky. Rozhodl jsem se jej zabezpečit před ulomením působením gravitace. Jak jsem jej přivazoval, sáhl jsem na jemné bodláčí a než jsem se nadál, měl jsem bříška prstů plná pichlavých chloupků. Vytahoval jsem je a vykusoval, až jsem zjistil, že je mám zapíchnuté i v horním patře. Nespokojen s touto situací utrousil jsem několik šťavnatých výrazů směrem ke kaktusu.
    Nepomohlo to, jak jinak, za to přišla dcera a ptala se, co se stalo. Vylíčil jsem jí své trampoty a ona věcně konstatovala: "A je to v prdeli."
    Opravdu, výstižné.
    Naštěstí k tomu nedošlo.
Valaši (Došlá pošta), 28. 10.

Jel jsem felicií do Vsetína. Přede mnou jela tatáž Feli, jen jiné barvy a se vsetínskou značkou. Řidič přede mnou jel zhruba stejným tempem, jaké jsem měl naplánováno i já, takže nebyl žádný důvod jej předjíždět. Byl hic, měl jsem pootevřená na 5 cm všechna okna (chová se to jak kabriolet) a navíc jsem silný kuřák, takže otevřené aspoň jedno okno mít musím.
    Zezadu se ozvalo zařvání gum, zablokovaných na asfaltu a pohledem do zrcátka jsem zjistil, že se mi do kufru chce vlepit už zepředu důkladně otuněná oktávka s pražskou značkou. Tmavá skla, ohulené xenony a řev točeného motoru, jen jen vystřelit. Lehkým dotekem na brzdový pedál jsem mu dal najevo, že hodlám zpomalit, ať mě může předjet, když má tak napilno. Sundal jsem nohu z plynu, lehce přibrzdil a vysloužil si zato vzteklé troubení oktávie. Vzápětí - bez blinkru či jiného varování - následovala blesková akcelerace a schytal jsem takovou myšku, že jsem tentokrát musel na brzdu fakt dupnout. Zanadával jsem si - prase jedno pražácký - a jelo se dál. Vzápětí něco podobného řidič oktávie provedl i řidiči Felicie, co jela přede mnou. Vzteklé troubení, myška a jelo se dál. Před námi všemi jel extralongvehikl a toho si netroufl předjet ani Pražák, byl to i na něj dost nepřehledný úsek a vehikl navíc valil aspoň devadesát.
    Sešli jsme se tedy pospolu na křižovatce ve Vsetíně a co čert nechtěl - i na dolním malém rondlíku a poté na parkovišťátku u kulturního domu - mimochodem přes silnici sídlí PČR.
    Co se dělo pak, mi musela zčásti doplnit manželka, protože já byl smíchy úplně grogy. Pražák z oktávky, mladík cca dvacetiletý, oháklý v Bossu vystartoval z mašiny, kvokl centrál a vběhl přímo do náruče asi pětačtyřicetiletého řidiče Felicie přede mnou, takto Valacha jak Radhošť.
    Slyšel jsem jen:
    Ááá, pocem ty sviňo, já ťa naučím, jak sa jezdí! a uvalil mu dvě takové, že se mladík i s Bossem váleli v prachu parkoviště.
    Mladík vřískal "pomóóc,přepadení", Valach si ho nevšímal, cosi ještě zavrčel a měl se k odchodu. Nato mladík vyskočil jak čertík z krabičky ze země, přihnal se k Valachově Feldě a začal do ní zběsile kopat. Valach se otočil, Pražák poodskočil bokem, aby zas nějakou nechytil.
    Ten ďábelský výraz ve Valachových očích si budu pamatovat nadosmrti. Pomalu přišel ke své okopané Feldě, odemkl kufr, vytáhl motorovou pilu Husqvarna tak velkou, že jsem tak velkou lištu snad ani neviděl, nastartoval, ani nečekal, až se zahřeje /možná jel z práce/ a zručně, bez škrábnutí okolí uřízl Pražákovi masivní zadní tuningové křídlo.
    Zhasl pilu, uložil do kufru a prohlásil: "Třeba ti to včíl tak rychlo nepojede, hňupe," a odešel.
    Pražák se složil na obrubník a - viděli jsme to oba, já i žena, mám svědka - brečel jak malé děcko, když se mu rozbije nejmilejší hračka.
    Dodnes - aniž by to okolí chápalo - se s ženou řehtáme jak blázni, když někde zaslechnem motorovou pilu...
    Jaké z toho plyne poučení či závěr? Nevím, ale to, co ten Valach udělal (ač to bylo bezpečně mimo zákon), mi bylo velmi sympatické a možná by si Pražáci měli na Valašsku dávat většího majzla. Valašsko je surový, drsný kraj, kde to lidé nikdy neměli ani s prací, ani se živobytím moc jednoduché a i jejich reakce jsou takové přímočařejší.
GD
Gulliver mezi pidimužíky 22c (Cestopis), 28. 10.

Po třech letech zaměstnání přišla nabídka jet do Malaysie. Chci procestovat, co půjde. Nejde o vydělávání peněz, ale o zážitky a poznání jiného způsobu života. Každý den je pestrou mozaikou nových zážitků. Stačí jenom mlčet, vnímat a užívat si.
(psáno 20. 10. 2003)
Nahoru
    Provincie Kanchanabury má v sobě velké kouzlo. Ať už se jedná o lidičky, nebo o přírodní scenérii. Cesta z KA na severovýchod do Three Pagodas nemůže nechat nikoho chladného. A tak se původní 2denní krátkodobý výlet protáhl na 6 dní. Všechno je překrásně zářivě sytě zeleně barevné (to víte, je zima). Jenom škoda, že můj video zobrazovací aparát SONY odešel do věčných lovišť. To jest - "nicht arbeit". Oprava vraj přijde na cca 20 000 BTH, a tak jsem nucen naplno využít možností svého nového zobrazovadla.
    A představte si, já uživatel 35mm čočky, to jest zkušenosti rovnající se 0, se najednou zajímám o čas, clonu, komposici, skladbu obrázku, barevné rozložení apod. Že to zní složitě, pro uživatele stroje s jedním tlačítkem, kde vrchol dovedností je počet stisknutí za minutu, to je pravda. Nicméně mne to ohromně chytlo a mám takový pocit, že mám nového koníčka. Bohužel ale, jak by řekl klasik "současné výrobky z mých dílen jsou příliš veliké a nehodí se než pouze k ulétání".
    A tam také směřuji. Je to prostě neuvěřitelné, absolutně nečekané, nepředvídatelné, ale cestování po Thajsku mne zavedlo až do kokpitu bezmotorového plachtidla cca 3 000 nad zem. V rámci armádní přehlídky "den pootevřených dveří - nebo tak nějak" byla i možnost navijáčku za 400 BTH. No, nejděte do toho. A ke všemu mezi místními o tuto atrakci není vůbec zájem. Jsem první turista, co má zájem se proletět amatérským strojem bez motoru poetického názvu Prolux-II (hand made by THA - ovšem úspěšně certifikováno).
    A tak po nezbytném seznámení s padákem), instrukcích, co dělat, když se něco podělá (jsou jednoduché - nic, co chcete dělat na navijáku ve 400 m, tak maximálně někomu zamávat) skromný usměv a už se soukám na přední sedačku. Kdo kdy seděl v Blaníku by byl překvapen, jak je tato létající, zvenku vypadající hračka prostorná. Ani sedačku jsme nemuseli vyndavat, což se mi v Blaníku nikdy nepovedlo. Instruktor se mne pokouší s ukazováním na knipl vysvětlit, že tohle je knipl, za to se tahá - a letadlo letí.
    Mé vzorně provedené předletové úkony (nožní, ruční, přístroje, pasy, kabina, vyvážení, brzdy, vztlaky a zapnuto) jsou s pochvalným pokyvováním hlavou a mručením přijaty (používají se na celém světe - i když asi trochu v jiném pořadí), pilota to viditelně těší, sedá za mne (kabina byla stále otevřena - pro hnidopichy), levé křídlo nahoru, start, přechoďák a jdeme nahoru. Pěkně to sype, máme tam asi 115 km/h a tak vypínáme cca v 450 m. Potlačení, kontrolní zatáčka po vypnutí a už se tlačíme na okruh.
    Nějaké to točení mezi 1 - 2 zatáčkou, když tu náhle po druhé zatáčce vario slibně povyskočí na 4 m/s. No tohle přece nemůže nikoho nechat chladného. Rychlý dotaz na věž, je povoleno (teda jenom odhaduji, protože jsem samozřejmě nerozuměl ani slovo) a už vykružujeme. Cca v 1 000 metrech opouštíme stoupák a míříme směrem od letiště.
    "You - wanna try ?" ptá se instruktor. No to se rozumí samo sebou, že jo. A je to moje. Už jsem nějaký čas nelétal, a tak horizont lítá nahoru a dolu. Ale jenom z počátku. Tohle letadlo je neuvěřitelně pohodlný autobus, chce to najít to správné vyvážení, síly na řízení jsou pak minimální a drží. Ze začátku dělám klasické zatáčky vpravo, vlevo (90, 180 - teda asi, protože jsem to samozřejmě přetahoval), pak nějakou plnou (360), osmička, když tu náhle vario se slibné okolo 0 povyskočí něco k 5 m/s. A tohle je teda lábuž. Pěkně pod základnou (byly cca ve 36), konstantní, široký (nemusí se točit žádná divoká ostřice) stoupák s nápisem "tudy nahoru". Vytáčíme až na 2 9, definitivně opouštíme stoupák, a pak přichází to létání, proč se létá.
    Kam jsme letěli nemohu říci, protože to samozřejmě tady neznám, ale většinou jsme se pohybovali v okolí řeky a přelétali jsme HellFire Pass. Což je cca 60 km od letiště. A tak odhaduji, že jsme obletěli trojúhelník o nějakých 160 - 170 km. Tohle jsem neletěl nikdy ani v ČR. Takže asi chápete mé nadšení. Když si vzpomenu na ušušňané okruhy, výlety v okolí Karlštejna, nad Beroun či Loděnici, tak prostě nemám srovnání. Čekal jsem od THA hodně, ale tohle - tohle je přece jenom nádhera, kterou si snad ani nezasloužím.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání