Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
  
Ach jo (Omluva), 2. 9.
Tak se mi podařilo naprosto zmást sebe i vás.
Gullivera jsem od 27. 8. popletl a vynechal jednu epizodu, takže 27. a 29. 8. jsou přegenerované.
Svoji dovolenou jsem taky zkurvil a od pondělka 1. 9. musel předělat.
Omlouvám se.
Záznamy (Téma), 2. 9.

Na ČRo 19. 8. četli ze zahraničního tisku, jak americké noviny zveřejnily telefonní hovory vedené z hořících dvojčat 11. 9. 2001. Základní otázkou bylo, kdo dal a kdo nedal souhlas se zveřejněním, jak mu to pomohlo či nepomohlo vyrovnat se se ztrátou bližních a proč. Ani zmínka o tom, zda je v USA normální, že někde existují záznamy telefonních hovorů vedených z centra světového obchodu, ze sídla věhlasných korporací. Jaké ještě další záznamy budou časem odtajněny? A jaké vznikají právě teď?
Účel a prostředky (Glosa), 2. 9.

Zveřejnění záznamů telefonních hovorů lidí nacházejících se 11. září 2001 v newyorských mrakodrapech je nemravné. Nechápu, čím se soud při rozhodování řídil. Pokud jsem se dočetl, mělo by to pomoci při analýze tehdejší situace, posouzení efektivnosti záchranných prací, jejich koordinace aj. To bych chápal, kdyby ty záznamy dostali lidé, kteří se v tom oboru pohybují. Ale proč to má mít k dispozici veřejnost?
    Neznám americký telekomunikační zákon, ale právo na ochranu je v USA, pokud vím, velice silné, takže jak je možné, že soukromé telefonní hovory jsou bez souhlasy příbuzných veřejně přístupné?
    Zaznamenal jsem jediné pozastavení se nad burcující skutečností, že vůbec někdo sleduje a uchovává záznamy telefonátů. Jen tak si prostě si úřad či organizace uchovává to, o čem se lidí baví, aniž by je varovala a nedokáže zaznamenaný obsah ani ochránit.
Otcové a děti (Poznámka), 2. 9.

Už mě to fakt štve. MFD popsala marný pokus jednoho otce setkat se se svým synem, jak nařizuje soudní rozhodnutí. Vydal se s policisty a úředníky do bytu bývalé ženy. Ta sice všechny až na něj vpustila, nicméně místo, kde syn je, odmítla prozradit. Ochránci zákona poté odešli. Pracovnice odboru péče o dítě opakovala nesmysl, kterým argumentoval jeden soudce: chyba je prý na obou stranách, které si to odmítají připustit.
    V čem je chyba na straně otce, který se soudním rozhodnutím přikazující matce, aby mu syna jednou za 14 dní vydala, neuspěje ani za účasti policie a úředníků? Co to je za kravinu argumentovat chybou na obou stranách? Jde o selhání a nemohoucnost státu, na kterou doplácejí svými osudy lidé. Že se v tomto (a dalších případech) dítě po letech otce bojí a nechce ho vidět, je trestuhodným ovlivňováním ze strany matky, která není postižitelná ani za to, ani za maření soudního rozhodnutí.
Dovolená 5b (Morava), 2. 9.

(úterý 19. 8.)
Mikulov
    V Mikulově jsme se poprvé ubytovali, v hotelu Réva, který vede kamarád HS. Půjčili jsme si kola a vyrazili na jednu z vinařských cyklistických stezek směrem na Novosedly. Tento omyl už asi opakovat nebudu. Možná některé stezky jsou vinařské, ale ta vybraná k nim rozhodně nepatřila. Sklípkům se uctivě vyhýbala, v hospodách poblíž se dalo akorát napít nebo pořádně pojíst - klobása či utopenec nebo hermelín byl neznámým pojmem. Ve vsi Dobré pole jsem se dotázal domorodce na blízké sklípky a to, co jsem viděl, mi vzalo chuť se tam zastavit. Představte si smetiště s několika oprýskanými ošuntělými "sklípky". Něco takového jsem ještě neviděl. V Novosedlech je naštěstí pro turisty stylizovaný sklípek Vinařství Kovacs, kde se dá najíst a napít podle chuti. Jinak je to bída.
    V Mikulově je nově otevřená kostnice, kde nás provedla slečna profesionálně dokonale. Mluvila k nám, jako kdybychom byli početná výprava, ohled na počet rovnající se dvěma byl zřejmě příliš nestandardní. Stejně jako ve většině zámků a hradů, které jsem navštívil, měla vadu "l". Jde to zřejmě cechovní záležitost. Ale to nemyslím ve zlém, bylo jí asi 16.
    Když už jsem u tohoto tématu: možná by se mohli průvodci pozastavit nad tím, jestli lidi opravdu zajímají letopočty a autoři obrazů, kteří naprosté většině nic neřeknou. Zajímavosti ze života panstva či tehdejší společnosti, vysvětlením, proč to a to je uděláno tak a tak by rozhodně bylo zajímavější. Stačilo by si pamatovat, na co se lidé ptají. V tomto směru doporučuju Milotice.
Rozmanitá prostředí (Pozorovatel), 2. 9.

Nemanželský syn dánského učitele Naslunda van Ecka a české zdravotnice Heleny Sirotkové, hudební skladatel Pjeer van Eck, žijící v Praze (mimo jiné též autor první MP3 opery Baltazooro), pozoruje okolní vibrace skrze řádky notové osnovy.
    Potkal jsem kamaráda S. z dětství. Už na první pohled v tom pěkně lítá. Vzpomínali jsme u piva na zážitky let minulých, ale jeho zjevný současný neklid mě poněkud rušil. Jsem protřelý a po několika minutách mi tudíž bylo jasné, že je zasažen. Neustálé pohledy na display mobilu, jenž křečovitě svíral v ruce, byly jasným důkazem. Zapletl se do té zatrolené esemeskové lásky. Prokletí dnešní doby.
    "Jó to znám, to je pěkný svinstvo," snažil jsem se S. pomoci. "A ona pořád nepíše." "Jo nepíše. Co mám dělat?" zračilo se v jeho tváři čiré zoufalství z té malé bakelitové krabičky. "No hlavně jí nepiš ty. Musíš ji nechat vykysat. Počkej, jak bude prosit, abys ji poslal alespoň smajlíka," radil jsem mu v dobré víře. "Zlatá pošťačka, když chodila jednou za den. To bys to trápení měl hned ráno odbytý." "Anebo pevná. Když nejsi doma nemáš důvod ke zbytečnejm nervům," ulevil si S. "Tohle hnusný vydírání by se mělo úředně zakázat. Přece celý hodiny nemůže člověk čekat až mu nějaká zapípá." "Jo je to hnus fialovej. Kolikrát nezapípá celý hodiny..."
    A pak se telefon rozmňoukal. "No vidíš." Jenže S se podíval na jméno a vystřelil s lokálu ven. "To je jiná, taková stíhačka...," zaslechl jsem ještě ve dveřích. Vrátil se asi za dvacet minut. "Trošku průser, nakecal jsem jí, že jedu k babičce do Votic a slyšela, jak tady v ulici cinkaj tramvaje," komentoval svůj zarudlý obličej. "No vidíš, ještě že jsi potkal mě," probudil se ve mě podnikatelský duch. "No bodejť, můžem zapít můj žal..."
    "No to taky, ale hlavně proto, že jsem právě vydal cédéčko Rozmanitá prostředí," přešel jsem tvrdě k věci. Z kapsy jsem vytáhl nosič a vložil do discmana. "Podívej se pustím Rozmanité prostředí a tímto kabílkem propojím přehrávač s mobilním telefonem." Pak jsem navolil jeho číslo. "A teď dávej pozor!" Jeho mobil začal mňoukat."Slyšíme se?," zeptal jsem se. "Ano, slyším. Ale vždyť ty jedeš ve vlaku!" křičel na celý lokál. "A teď?" "Ježišmarjá, dyk ty jsi v lese, a přitom sedíš tady v hospodě. No to je úžasný." "No vidíš a těch prostředí je tady deset po sedmi minutách. A výsledek žádný problémy," uzavřel jsem předváděčku. "A žádný běhání na ulici," doplnil S.
    Za pět stovek byla Rozmanitá prostředí jeho a já jsem rád, že jsem našel díru na trhu. Jde to docela slušně na odbyt, brzo vydám dvojku: Rozmanitá prostředí z cizích krajů.
Pjeer van Eck, pjeer_van_eck@quick.cz
Švanda dudák 47 (Krajánek), 2. 9.

Tohle nemusíte číst. Je to příběh mladého člověka, jenž se vydal do USA najít si práci, pohádkově zbohatnout a vrátit se domů. Teď jde o to, co z toho se podaří. Třeba domů by nechtěl moc brzo. Snad nebude mít imigrační jinou představu.
(středa 20. 8. 2003)
    Tak jsem byl v práci. Seběhl jsem si svých 400 schodů a byl tam. A nepracoval. Jednalo se o pohovor, začínám zítra v devět, budu se učit, jak udělat kafe. No to bude zábava. Po čtvrt hodině jsem už zase klusal do schodů. Děsné. Na chvíli jsem si šel lehnout, a pak jsme vzali auto a vyrazili na místo, kde bychom mohli bydlet, až nám vyprší současné ubytování.
    Je to krásný byteček, kde bydlí masérka německého původu. S kočkou a pár dalšími lidmi. Ale je to ještě dál než odtud, kde teď bydlíme. A nevidím vůbec žádnou možnost, jak se dostat do současné práce, pokud opravdu začne fungovat. No uvidíme.
    Pak jsme prostě jeli. Je to pohoda. Jen tak si jezdit po Californii. Koupili jsme pár galonů benzínu a nakoupili nějaké věci v levném obchodě zase nějaké jídlo. Najedli jsme se u Číňanů, ty čtyři dolary jsou snesitelné.
    Pak jsme se snažili dostat domů. Jednou jsme se ztratili, ale pak se zas našli. Večer jsme jeli k Andymu na večeři, bylo nějaké vegetariánské sushi. No, nijak moc mě to neoslovilo. Ale dalo se to přežít.
    V televizi dávali varování policie, že nějaký týpek unesl dvě malé holčičky a někam je odváží. Amerika. No nic, jdu spát, zítra se vstává...
Australský deník 10 (Cestování), 2. 9.

Autorka je ředitelkou marketinku, miluje IT, motorky, lidi a dobré víno. Nabízím její mailem denně posílané zážitky z jarního výletu.
7. 4. 2005
Subject: Den desátý
    Ráno jsme si gratulovali, že jsme ten Fraser Island nezamluvili. Obloha zatažená jak opona. Sice zase vedro, ale na Fraser to prostě chce sluníčko, protože jinak ta křišťálová voda nevynikne. Tak jsme si šli jen zaplavat. Moře bylo jako kafíčko a klidný, bez vln, takže se dalo opravdu i plavat, zase jsem nasbírala tunu mušlí, tak doufám, že nás vykážou ze Zélandu. Prý se to tam nesmí vozit.
    Vyrazili jsme směr Bundaberg a po cestě se stavili v bird parku. Hned u vchodu na nás pořvávali Foster a Lana, což byli dva krásní kakaduové, kteří uměli mluvit. Lana sprostě a Foster poměrně slušně. Bylo to moc hezký. Od takových těch velkých exotů až po obyčejné potvory co hnízdily na zemi. Vydrželi jsme tam docela dlouho. Hlavně většina ptáků nebyla v klecích, ale lítala volně kolem nás.
    Dojeli jsme do Bundabergu, který je moc hezký, kde jsme se zastavili na exkurzi v rum továrně... No hádejte, jaká byla ochutnávka . Dozvěděli jsme se, jak se sklízí a zpracovává cukrová třtina, která je vláčky dopravována do továrny, a tam z toho dostanou čistou melasu (tu jsme taky ochutnali , no a pak už při 61 stupních patláma, matláma, paprďála, stáčím to, piju to, chutná to! Po exkurzi nás vzali do pěknýho baru k barmanovi Rodgerovi, který vypadal jak Jirka Krytinář, a ten nám nalil každýmu dva drinky dle přání. Co mám povídat, z pípy jim teče rovnou kola s rumem! To u nás asi taky brzo zavedem! Poměrně slušně jsme se tam nakropili a ještě jsme si za super exhibition price koupili dvě sedmičky na večer a každej tričko, protože se nám tam fakt líbilo!
    Na doporučení paní z info centra - na chvíli odbočím, protože infocentra jsou fakt super! Jsou téměř v každém prdelákově a většinou dlouho dopředu značené výrazně modré baráčky, kde vám poradí, co stojí za prohlédnutí, domluví zájezd a mají tu mraky letáků s upoutávkami na všechno, co stojí za okouknutí. Samozřejmě dostanete podrobnou mapu města. Evidentně jsou to městská zařízení, kde většinou pracují studenti nebo důchodci a placený jsou právě od těch firem, co tam jsou propagované těmi letáčky. Fakt super, to u nás taky zavedu, až budu mít svoje město. No, takže na doporučení paní z infa jsme jeli do dílničky, kde jsou truhláři, skláři a keramičáři, kteří to tam vyrábějí a rovnou prodávají. Fakt pastva pro oko. Takový většinou nevtíravý nekomerční věci. Třeba citlivě zpracovaný kus stromu na stolek, fakt hezké boomerangy, krásné hrnky, plastiky, dřevěné kuchyňské náčiní, no prostě na co si vzpomenete. Kupodivu jsme se udrželi a nic nekoupili, i když jsem měla cukání nad kabelčičkou z lýka.
    Teď jsme zase v moc pěkném kempu a děláme bbq. Už jsme toho měli plný zuby, takže měly dneska být špagety, ale bohužel tenhle kemp nemá kuchyň, takže jsme koupili klobásky a grilujeme. Máme tu takovou kuriozitku - před chvílí nám nad hlavou prolétalo stádo kaloňů, pro toho, kdo neví, co je kaloň, tak to je druh netopýra, který žere ovoce, ale je velkej jako kráva. Když si představíte nějakýho většího dravce, tak asi tak. Zítra nás čekají záhadná jezírka, ale víc už neprozradím.
Věra P.
Kambodžský deník 18 (Cestovatel), 2. 9.

Den šestý - cesta zpět: Siam Reap
    Nějak po poledni jsme byli v Siam Reapu. Rozhodli jsme se pro jiný hotel a nalezli jeden v uličce u tržiště Psar Chas. Ceny jsou tu vyšší než na okraji. Nejprve nám nabídli pokoj za 15 USD a po odmítnutí jiný za tradičních 6. Pokoj byl v přízemí a byl vyžilejší a špinavější než ten v předchozím hotelu. Tedy, povlečení bylo čisté, ale podlahu vytírají zřejmě jen jednou ročně.
    Vykonali jsme krátkou pouť k chrámku ženských božstev Preah Ang Chek a Preah Ang Chorm . Obě sochy, původně snad angkorských princezen, stály v galerii Tisíce Buddhů v Angkor Watu, která byla vyrabována Rudými Khméry. Tyto si jakýsi místní soudruh ukradl pro sebe a po čase v návalu lítosti veřejně navrátil podobně jako učinil Gustav Husák s bojnickým oltářem. Svatyně je velmi živé místo, kde o prosebníky není nouze. Před ní, ve středu kruhového objezdu stojí strom a pod ním v přístřešku otřesně červeně zmalovaná kopie sochy Leprotického krále z terasy v Angkor Thomu. Je to svatyně Ya Tep lokálních duchů, přinášející okolí Siam Reapu ochranu a štěstí. Obě svatyně jsou v rozlehlém parku, který na severu ohraničuje luxusní hotel a na jihu místní palác Norodoma Sihanuka. Gigantické billboardy s jeho fotkami z doby, kdy byl relativně mladý, jsou po celé zemi často k vidění.
    Cestou od svatyní na trh je bulvár Pokambor lemován parkem s betonovými sochami zvířat a lavičkami po straně od řeky, po straně druhé je to již zmíněný palác, pošta, drahé restaurace a sekretariát Lidové strany Kambodže (Neplést s lidovci jsou to bývalí polpotovci!). O další kousek dále je Wat Preah Prom Rath, ve kterém je také živo, protože kromě večerních kursů buddhismu se vyučuje i angličtina.
    Vyrazili jsme na poslední nákupy. V areálu Psar Chasu je domorodý trh s potravinami, pověstné pultíky směnárníků s balíky bankovek položenými volně na stolku a zatíženými jen kameny proti větru, několik jídelen a turistická sekce se suvenýry a drahokamy. Pročesali jsme přemnoho stánků, nakonec jsme narazili na zajímavého khmérského Buddhu a ještě někoho, kdo vypadá na první pohled jako Ravána. Napěněný z kamenných hlav jsem byl drsný až na kost a mám pocit, že jsem i dosáhl slušné ceny. Nicméně, sotva jsme se dohodli a já se pokusil zaplatit poslední padesátidolarovkou, trhovkyně řekla ne, ta je natržená a směnárník by mi nevzal za plnou cenu.
    Vzhledem k tomu, že to byla v zásadě naše celá hotovost, notně mi zatrnulo. Směnárníci už měli zavřeno, turistické agentury se vymlouvaly, že nemají dost na vydání a jídelny opravdu neměly. Nakonec jsme hororovou situaci vyřešili v evropsky pojatém obchodě největší cestovní kanceláře, kde mi natrženou pajdu beze slova přijali jako platbu za láhev kambodžského palmového vína. (V Česku jsem ho nalil do účastníků promítání fotek - ti prskali!)
    Trhovkyně už měla náš nákup vybalený, ale sotva jsme přišli, znova nám jej zabalila. Povečeřeli jsme, přespali, ráno pozmatkovali při hledání autobusu a odkodrcali do Poi Petu. Již zkušeně jsme v Poi Petu namísto nabízené předražené jídelny vyběhli na ulici a koupili si kokosy, ale i tam se nás pokusili natáhnout. Na děsivém hraničním přechodu byla strašná fronta, někteří turisté za několikadolarový úplatek oficiálně předbíhali, nevešli jsme se do autobusu na thajské straně a čekali hodinu a čtvrt na další.
    Tím vlastně naše kambodžské putování skončilo - poslední stylový snímek.
    Příště něco doporovodných poznámek a odkazů.
Jarek Kopeček, kopecek@fzu.cz
Zprávy z Japonska 04 (Postřehy), 2. 9.

Všechno v našich zprávách z Japonska je nestatistické, neporovnáváme všechno možné k dosažení ideálního a vyváženého obrazu. To, co budete číst, je jen to, jak to vnímáme my a naši známí. Statistiky a jiné blbosti jsou k mání na Internetu.
(2003/07/25)
    Bankovní konto se otvírá snadno, pokud máte bydliště v Japonsku. K založení je třeba minimálně 1 jen (bylo to neurčeno, ale poté, co si kluci založili konto s nulou, zvedli to na 1 jen) za konto se nic neplatí, pokud se na něm nic neděje. Internetbanking je jasný, ale pokud někdo touží po papírovém výpisu, tak se vezme něco jako spořitelní knížka, kterou člověk dostane při založení konta, a šoupne se dovnitř. Tam se natiskne výpis. Bankomaty tu mají jako u nás, ale nejsou pořád zdarma, od nějaké hodiny do nějaké hodiny je to placená služba (musí taky spát, že??) takže bacha na to!
    Místní konto je pěkná věc, ale platí se všude cash. Karta je velká výjimka. Není nebezpečné s sebou tahat pár tisíc euro (zde říkají eurodollars), takže ty výhody karty padají a velký bratr neví, kde a kdy jste si co koupili. EC+MC, Visa a jiné karty tu mají a někde se s nimi dokonce platí, ale musí být vydané v Japonsku. Cizí kreditní karta je zde téměř k ničemu a nedá se použít ani v bankomatu. Počet baknomatu na cizí karty byl poslední dobou ještě snížen, ty fungující jsou na Internetu, ale zdaleka ne vše, co jsem našel funguje na cizí karty. Logo Visa Plus, EC+MC, AE neznamená nic, než že lokální karta se dá použít. V celém Kyotu je pár ks bankomatů skutečně fungujících s nejaponskou kreditkou. Ve velkých hotelech a hotelech poblíž nádraží se s mezinárodní kartou platit obvykle dá.
    Doporučená zásilka se doručuje tak, že chlápek rozvážející zásilky má pípák. Na poště je automat, který zkusí párkrát za den zavolat k vám domů. Jakmile to zvednete, ozve se hlas, že za několik minut dorazí doručovatel. Ten dostane pípákem zprávu a buď to přiveze přímo, nebo vyzvedne věc na poště a přiveze ji. Vše obvykle do 10 minut. Jediná neautomatová věc je ten doručovatel.
    Kola, tak jako vše ostatní jsou tu registrována na jméno a adresu. Je pak jasné, že případně ztracené či ukradené kolo se najde hned. Kolo je jediná věc, o kterou tu můžete přijít, pokud si ji nezamknete, ale i tak je šance mizivá a často jsou nezamknuta. Nezamknuté kolo láká ke svezení, a pak se prostě najde někde jinde.
    Jiná věc je parkování kol, které je pouze na dovolených místech (těch je dost), protože by to dopadlo jako v Holandsku, kde je pak hromadně odřezávají. Pokud zaparkujete uprostřed chodníku na nádraží, nebo na placeném parkingu pro kola, tak tam máte po návratu upozornění od dozoru, nebo růžový lístek od policajta, že vám ho odtáhnou, jestli ho tam necháte příliš dlouho.
    Na oběd bývá hodně různých věci, často jsou v tom malinké rybičky tenké jako nudle a nejdou od nudlí moc rozlišit. Jen ta 2 očka na konci jsou jasná. Jedí taky chobotnice, takže zelená a modrej by tu byli ve velkém nebezpečí, protože by je Japonci sežrali.
    Na jízdních kolech tu jsou místo řetězu často ozubené řemeny, jak je známe z auta, ale asi nepoužívají tak kvalitní materiál, protože sem tam jde vidět odstavené nebohé kolo s tou ruplou gumou místo řetězu.
    Když se jede busem, je tu kolem něj plno lidí, kteří náloží kufry atd., nakonec je úklona řídícím a pasažérům. Zlomení v pase zůstávají chvíli po tom, co je autobus mine.
    V letadle letušky vybalí pasažérům věci z přihrádek nad hlavou a připraví je k tomu, aby se daly odnést. To nastane, pokud se člověk trošku zpozdí (1 min) proti zbytku lidí, nebo proti očekávání letušek.
    Byli jsme na večírku před GION festivalem a viděli jsme pár gejš. Naše známá řekla, že teď má gejša zákazníka, a proto s náma nemůže mluvit. Jinak by ji prostě zastavila a pozvala na pár minut řeči. Gejša je dodnes ženská, která je koupená chlapem, který ji chce, ale pokud se jí nelíbí, tak dům, který gejšu prodává, může kontrakt zrušit na základě přání gejši. Gejšou se stává z 'maiko', což je na gejšu se připravující roštěnka. To, že se stane gejšou, je dnes rozhodnutí té které holky mezi základní a střední školou as v 15 - 16 letech. Pak jde do domova pro maiko, kde se stane gejšou. Gejšu napořád (se zrušitelným kontraktem) si nemůže koupit jen tak někdo. Říkali, že to musí být gentleman, ale ne každý a už vůbec ne každý, kdo má peníze. Např. mistr čajového obřadu může, ale moderní zbohatlík ne. Vyžaduje to kvalitní doporučení a vůbec to není jednoduché. Cena gejši na jeden večer až do rána je 40.000 - 100.000 jenů, což je 450 - 1.100 frňáků. Není to ale jen tak, opět je třeba získat doporučení důvěryhodné osoby. Gejša není žádná jen tak prostitutka. prostě 'kurva, ale ně zdejša' (což platí i zde), jak říkal kdosi Krampolovi.
    Čaj čajů je mattcha. Je to ten, co se připravuje při čajovém obřadu. Šlehá se metličkou a je fakt zvláštní. Matcha na hokkaidu už je poslabší na rozdíl od té zdejší. 2. nejlepší mattcha je v Kjótu, naprostá jednička je v Ují. Ta Ují se někdy prodává do světa pod 'kyoto mattcha', protože Ují není moc velké a známé. Co je naprostý nářez je mattcha zmrzlina v Ují. Hodně podobná chuť je i v Kjótu u Gion, kde se ke zmrzlině přidá ledová mattcha limonádaa a na vršek se nasypou zelené granulky mattcha. Chuť je neuvěřitelná a nezaměnitelná. Zkoušeli jsme mattcha zmrzlinu i všude jinde, ale nic tak dobrého už jsme nenašli. (Co se týká ceny, 30g mattcha čaje je za 3.000 jenů, tedy asi 750 - 800 Kč, což je cena i jiných kvalitních čajů tady.) Hodně čajů se připravuje luhováním za studena po dobu 6 hodin, apod.
    V knize se píše, že v horkých nocích u řeky v Kyotu mezi Sijo a Sanjo to může být husté. Nevím, bylo to moc příjemné, jen tam mají místní zajímavý sport: stoupnou si na vysoký břeh na chodník dále od řeky a jeden si stoupne dolů k řece na chodník u vody. Ti nahoře zapálí takové ty světlice, jak střílejí každé 2 sekundy jednu světlici, a strefují se do toho dole. Jelikož nahoře jsou 3 - 4 a mají těch blbosti hodně, povede se jim často trefit. Ten dole jen výskne a jede se dále až do prvního zásahu do oka. Pak se obvykle na chvíli končí kvůli ošetření.
    Mluví tady vše. Automaty na lístky, jezdící schody, auta. Dnes lítalo nad městem mluvící letadlo. Žádný řev, ale šlo to pohodlně slyšet. Nějaký jednomotorák vrtulový prolítal a asi hlásil nějaké volební sliby, jako že po volbách se budou Japonci přibližovat zase někam dále.
    Viděl jsem to, ale nebyl jsem si jist. Včera mi to potvrdili kluci. Kobani - místní policajti - jedou ve dvacítce se zapnutým majákem skutečně rychlostí 20, aby nikoho nepřejeli, ve třicítce pak zrychlí na 30 atd. Nevím, koho tím dostihnou, na skútru se takto dají předjet v klidu.
    Můj skútr Yamaha 50 ccm je nastaven tak, že při 25 stupních C potřebuje již sytič, protože je příliš chladno. Při rychlostí 35 a více začne na tachoši blikat jasná červená kontrolka, jako že teď už je jízda ukrutně rychlá a proto bacha. Maximálně to jede 55. Lije se benzín a olej zvlášť, míchá to míchačka a nekazí se to.
    Pochopil jsem důvod zákazu jízdy na kole s deštníkem: prostě přes něj není vidět, a proto člověk lehce napálí do cyklisty v protisměru. Proč v protisměru? Protože ti tady jezděj všude a často nemají světla (naše současné kolo) a moc si nedělají starosti s vyhýbáním. Cestičky jsou užší než u nás, a tak člověk míjí na obou stranách stojící auta (v zákazu zastavení), cyklisty jedoucí proti němu v obou směrech, a pak normální skútry a auta. Provoz není vůbec hustý, a v tom je nebezpečí občasných setkání, kdy člověk už nedává pozor.
    Zapomněl jsem podotknout, že Hitlerovi se zde na rozdíl od protektorátu nepodařilo prosadit jízdu po právě straně silnice, takže se hrká jako ve staré dobré Anglii. Tedy vlevo. Na to si člověk rychle zvykne, a taky pochopí skutečný význam pravidla předností zpráva, které v Evropě zůstalo stejně jako v Anglii, takže (v Evropě kromě Anglie) to je trochu naopak, protože je přednost zprava a jezdí se vpravo..... pěkný prasopes.
Ivo + Petra Opršalovi, ivo@seismo.ifg.ethz.ch
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání