Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
|
Hlavní stránka
Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum | |
|
|
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení. Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne. |
 |
|
|
Nerostou...
(Poznámka),
28. 8.
Lesy jsou vyprahlé, houby nerostou, a "katastrofální" sucho povede k tomu, že pár let neporostou. A to všechno v důsledku činnosti člověka. Takto uvažují ochránci přírody a zastánci trvale udržitelného rozvoje. Zajímalo by mě, kde se bere to přesvědčení, že každý rok má být stejné harmonické počasí bez excesů? Jak může někoho vůbec napadnout chtít takovou mcdonaldizaci přírody? Odjakživa přece byly roky úrodné a neúrodné, záplavy a sucha, neúroda vedoucí až k hladomorům. Pokrok je v tom, že dnes hladomor - mluvím samozřejmě o té malé části populace západního typu - nehrozí. To musí stačit. Jinak je naštěstí vše při starém a příroda si samozřejmě poradí. Že vyhynou vzácné druhy živočich a rostlin? No a co má být - kde bereme tu jistotu, že jejich zachraňováním děláme dobře? A kdo asi oceňuje jejich hodnotu, kdo rozhodne jestli rosnička nebo sova? Až bude na světě sto komárů, budou taky vzácní a budeme je chránit? Je naprosto nesmyslné přistupovat k přírodě a životnímu prostředí z hlediska jeho ochrany pojaté jako udržování statutu quo. Nebudou tři roky houby? Tak nebudou, no a? Ekosystém se tomu bez problémů přizpůsobí, jako to dělá už miliony let. Bez ohledu na nás. Getleman
Sedlák ve městě
(Oznámení),
28. 8.
Po několikaleté odluce se konečně dnes podařilo zprovoznit nové stránky kapely XXL (tímto děkujeme Martinu Linhartovi, autorovi stránek předchozích). Proto od této doby zkusmo opouštíme rozesílání hromadných pozvánek a veškerá korespondence, diskuse, námětování a připomínkování se bude odehrávat na našem superychlém denně aktualizovaném webu. Pokud máte zájem umístit recipročně své logo či odkaz na naše stránky ozvěte se. Taktéž vyzýváme všechny zájemce (nehlaste se všichni), kteří by rádi přispěli na vydání nového CD Sedlák ve městě (role sedláka je bohužel již obsazena) malou směšnou částkou, aby se včas ozvali, neboť již je ten nejvyšší čas. (Směšná pochopitelně neznamená 5 Kč.) Podrobnější instrukce zašleme obratem. Křest desky se uskuteční koncem listopadu v High Voltage Laboratory, bleskem. Následný koncert s mnoha hosty v Lucerna music baru, či v případě zvýšeného zájmu v předprodeji v Pegas Aréně. Deska vyjde pouze v omezeném nákladu (tzv. série Modrý Mauritius), neboť se jedná pouze o umění a nikoliv o hnusnej kšeft (poznámka pro ty, kteří si myslí, že si ji za rok koupí za třicet korun ve zlevněné knize). Hlavním sponzorem je Mr. Gentleman, jedna z nejpřednějších osobností českého Internetu, a High Voltage Laboratory EGÚ Běchovice, což již samo o sobě je zárukou vysoké kvality. (Spojené Marmeládové doly Příbram zatím v jednání.) A nyní prosím roztočte počítadlo na nových stránkách XXL. Petr Vaněk, xxl.vanek@volny.cz
Dovolená 3
(Morava),
28. 8.
(neděle) Kyjov Slovácké slavnosti jsou velkoslavnosti, ale nakonec se ukázaly být docela dobře stravitelné. Začaly tuším ve čtvrtek, každý den se hrálo a zpívalo a popíjelo, v neděli byla na programu mj. Jízda králů ze Skoronic, malé vísky vzdálené několik kilometrů. Skoroničtí si ji dělají sami pro sebe jednou za 4 roky se předvedou v Kyjově. Družina objíždí jednotlivé domy na náměstí a veršovaně odůvodňuje, koho navštěvuje. Podařilo se vkusně a přiměřeně implementovat tento zvyk z vesnice do v podstatě už města. Mládenci na koních mají co dělat, protože na každém zastavení dostanou skleničku vína či slivovice. Král byl podle všeho dívka. Na zahájení byl i všudybyl Cyril Svoboda, který se usmíval připitoměle jako vždy, naštěstí byl host jako jiní a neměl projev. Poblíž radnice stála skvostně rekonstruovaná "erena", starý autobus, ani nevím, kdy jezdil. Plno stánků lákalo k ochutnávání, horko bylo neúnosné, tak jsem požádal o lák z okurek, čímž jsem obsluhu stánku značně zaujal. Pak jsem si dal burčák, abych nevypadal jako exot, a vedle stojící znalec se ptal, jestli není z jablek. Majitel stánku mu řekl, že jeho otec den předtím za takové žertování vyhodil "partyju" z vinného sklepa. Vracov
Švanda dudák 44
(Krajánek),
28. 8.
Tohle nemusíte číst. Je to příběh mladého člověka, jenž se vydal do USA najít si práci, pohádkově zbohatnout a vrátit se domů. Teď jde o to, co z toho se podaří. Třeba domů by nechtěl moc brzo. Snad nebude mít imigrační jinou představu. (sobota 16. 8. 2003) Šťastně jsme se navrátili do Berkeley. A pak se zase začaly dít věci. Na marketu jsme nejdřív našli skvělé místo na hraní, ale než jsme si došli pro nástroje, zabrala ho jakási prudící politická, ke které stejně nikdo nechodil. Takže jsme hráli v ne zrovna atraktivní lokalitě, ale i tak jsme si vydělali přes 30 dolarů každý. To už není špatné, na to že jsme neměli CD na prodej. Pak jsem navštívil comicsový obchod. Možná že první v mém životě. Byl jsem tam asi jen 45 minut a vůbec jsem si neprohlédl všechno, co bych chtěl. Bůh žehnej BB Artu a jiným nadšencům, kteří vydávají comicsy. Zakoupil jsem si novinkový první sešit série Marvel 1602, jenž píše Neil Gaiman. Kresba pěkná, příběh zajímavý, cena jako by vyšel u nás. Pak už nás vyzvedla Sonya a po rozloučení s Trini nás odvezla na kopec. Tam jsme udělali nějaké jídlo, a pak si pěkně zahráli. Sonya hraje na kytaru, baví ji latinskoamerické záležitostí a Radek je na sebe strašně naštvaný, že mu to nejde. Tak to tu teď pořád cvičí. Asi v sedm jsme vyrazili na party, která se konala v domě Sonyina přítele. Byli jsme vážně zvědavi. Vyzvedli jsme si Andyho, jenž s sebou vzal přítelkyni, kamarádku a její kamarádku, čímž nás drobet vyděsil. Děvčata do společnosti doopravdy moc nezapadla. Byla to doopravdy zajímavá skupina lidí. A byla to netypická party. Ti lidé měli co říct, byli kultivovaní, vzdělání a viděli dál než na hranici svého města. Fascinovalo nás, že se stejnou samozřejmostí, s jakou se u nás pije pivo po litrech, oni tančili salsu. A pili dobře víno. Dokonce tam byli dva učitele salsy, takže celý večer někam směřoval a na konci byli schopni zatančit jednodušší skupinovou sestavu. Já se naučil základní krok a asi tři figury, na začátečníky neměl nikdo moc náladu. Radek základní krok taky nakonec zvládl. A pak jsme jim zahráli. Jo. To se mi líbilo. Povedlo se nám to a oni byli vážně nadšení. Bylo to asi nejblíž koncertu, co jsme tu měli, byli jsme moc rádi. A byli jsme rádi, že hrajeme zrovna pro tyto lidi. Nějak se pořád podivujeme, kam jsme se to dostali, ale zdá se, že nás doopravdy berou a je to v pohodě. Pak jsme ještě jamovali tak nějak všichni pospolu a šlo se domů. Sonya je vážně bezva, že nám pomohla k tak příjemným lidem. Spali jsme u Andyho a teď už jsme zpět na kopci. Dnešek asi budeme jen relaxovat před zítřejším horečnatým sháněním práce. Jsme zvědavi, jak to půjde, ale máme pocit, že naši noví přátelé jsou nám ochotni pomoci. Uvidíme. Ale to říkám už od začátku. Vždy se zatím vidělo, že není nic vidět. Ric, ricarderon@yahoo.com
Holandský deník 70
(Krajánek),
28. 8.
Den Flotily Každý rok, první víkend v červenci, pořádá holandské královské námořnictvo den otevřených dveří, lodí a ponorek. Zatímco loni jsem tuto oblíbenou kratochvíli prošvihnul, letos jsem se zkušeně nanominoval PH do auta a okolo desáté dopolední jsme již byli na cestě do Den Helderu - významné základny holandského námořnictva. Dojeli jsme až k přístavu a se slzou v oku pak sledovali, jak nás od něj kadeti na křižovatkách opět odvelují na sběrné parkoviště. Cesta od parkoviště nás přivedla do areálu námořní pěchoty, který je zvláště u dětí nesmírně oblíben. Šlo tam slanit z věže, projet se po hromadách písku bizarním dvojdílným traktorem a projít se v džungli ve stanu. Gumový netopýr spouštěný ze stropu na provázku měl v šeru skutečně nebývalý úspěch. Následovaly různé další armádní atrakce - třeba možnost nechat si nabarvit děti na maskovano. Potom prohlídka vrtulníku Apache. Roztodivné armádní fetiše jako nášivky a podobně u něj prodávala zajímavá černá blondýna s vlasy do pasu. Když PH zjistil, že ji také fotím, sprostě mi vynadal. Druhý, menší vrtulník byl na prodej. To už jsme byli na nábřeží a sledovali útok holandských mariňáků v nafukovacích člunech, který plynule přešel ve výsadek pěchoty ze dvou vyloďovacích člunů a útok uzavíral výsadek anglické obrněné techniky ze základny na Gibraltaru. Výstřely z těžkého kulometu se dají výborně poslouchat prsní kostí. Konečně lodě, bylo jich tu celé stádo. Obešli jsme kolem ponorky, ale fronta, ačkoliv byla mnohem kratší, nežli loni, stále končila u cedule 3 h. A tak jsem nenahlédl do interiéru válečné ponorky. Vynahradil jsem si to prohlídkou šesti lodí. Turné jsme začali jakýmsi polocivilním plavidlem, které po sobě mělo spoustu rumpálů. Návštěvníci mohli dle libosti kličkovat vyhrazeným územím, v místnostech, kde bylo co ukrást, stál námořník. Kromě toho bylo zakázáno mít na lodi tašku, ty schraňovali vždy před lodí kadeti. Na některých se nesmělo fotit vevnitř, na jiných vůbec. Unikl mi tak pikantní záběr automatického nabíjení lodního kanónu. Zvenku toho moc vidět není a moderní válečná loď vypadá jako každá druhá normální loď, akorát, že je natřená na šedivo. Pouze Angličani na své reklamní plavidlo umístili strážné se samopaly, a tak dosáhli jistého vylepšení atmosféry. Každá loď vyniká především stovkami možností, jak si rozbít hlavu. Stále se divím, že jsem se ani jednou nepraštil. Jinak připomíná garáž - všude spousty nářadí, beden s náhradními díly a podobných neromantickostí. Opět překvapilo množství žen v posádkách. Patrně nejmodernější byla fregata třídy "De Zeven Provincien", ta první se tak sama jmenuje. Místní firma Thales, která je vyrábí, na palubě rozdávala multimediální CD singl s prezentací. Loď vypadá nesmírně civilně, po palubě samé bedny a podivné kolektory. Na rozdíl od starších typů nejsou na první pohled patrné ani výmetnice raket, pouze vepředu je jedna pancéřovaná dělová věž a nahoře na nástavbách jsou dva samozaměřovací kulomety - takové ty se šesti hlavněmi, jak s nimi vždycky strašil Rambo. (V Rambovi to byl systém Vulcan, tady se to jmenuje Goalkeeper; 4200 ran za minutu.) Na kapitánském můstku jsem si povšimnul plánku, kde všude se na palubě za chodu nesmí nikdo vyskytovat - téměř nikde - buď vám zadek ugriluje některý z radarů, nebo vám ho ustřelí samonaváděcí kulomet. Při přesunu mezi plavidly jsem si kromě kávy námořních hasičů dali ještě dušenou šunku opékanou na roštu. JH nás nechala koupit si zmíněný šunkový sendvič za 3,20 a potom si ostentativně přinesla 3x delší sendvič za 4,00. Tak nějak musí být vychytralý jeseter... Kromě toho byly k dostání běžné holandské potraviny: naši/bami, olliebolen, hamburgery, hranolky a neuvěřitelná paleta pouťových lízátek. Stránky: Jarek Kopeček, kopecek@fzu.cz
Zprávy z Japonska 03b
(Postřehy),
28. 8.
Všechno v našich zprávách z Japonska je nestatistické, neporovnáváme všechno možné k dosažení ideálního a vyváženého obrazu. To, co budete číst, je jen to, jak to vnímáme my a naši známí. Statistiky a jiné blbosti jsou k mání na Internetu. Tyto zprávy jsou převážně ještě ze Sappora, kde jsme byli do 12. 7. (2003/07/17) Pračky jsou převážně na studenou vodu (perou ve studené), ale umějí si i topit. Buben je jako svislý válec a na jeho dně je ještě navíc to, co známe z vířivých pracek. Všecky jsou tedy kombinace bubnovky, vířivky a sušičky. Nejdražší kosmická bratru za asi 13.000 Kč (na 7 kg prádla), ty na 4,5 kg a s menším množstvím elektroniky (pouze asi na 2 roboty a 2 letadla) našich 4.500 Kč. Pecka je tady Eurowash, jako Whirlpool atd., ta vyjde na našich 30 tisíc, ale nikdo je nekupuje, protože toho málo umí a jen s horkou vodou, což se považuje za výrazné minus, též design vyblitý a příliš velké rozměry, což je další minus. Ledničky kosmické s milionem praktických věci, nejdražší kosmické lodě za našich asi 13 t. Super věcička jsou prťavé myčky na stůl do kuchyně. Umyjí např. po jídle po 5 lidech a mytí trvá jen 6 minut, vše funguje bezvadně. Od každého výrobce spousta (desítky!) typů, tvarů, barev a variant. Výběr je proti USA neuvěřitelný, porovnávám s USA, protože tam to vypadalo neuvěřitelně doteď (výběrem porovnaným s Evropou). Srdce krvácí, že si to člověk za hubičku koupí a nemůže to dotáhnout do Evropy.... vlastně může - lodí je to levné a spolehlivě, ale pak to chtějí v EU proclívat. Srdce krvácí. Na záchodech na dálnici mají před pisoáry návody pro řidiče, jak se chovat na dálnici a v provozu. Rahmen je vývar se spoustou zeleniny a masa a nudlí a ras a hub (a houbiček, pokud po nich člověk touží) a ryb a zrní atd. (asi tak 1/2 - 1 l tohoto dryáku za 500 - 700 jenů (120 - 170 Kč).) Najedí se z toho dva lidi - je to jako oběd nebo jako odpolední hlavní jídlo. Musí se hodně srkat, a to proto, že to jako chutná, a taky proto, že se tím změní chuť na lepší (no to nevím, dobré už to je). V televizi ukazovali (teď nevím, jestli to byl rahmen, asi ne, jak znám), jak se to hezky lepí a táhne. Byla soutěž odhadnout, jak taková polévka udělá dlouhou 'nudli', než se přetrhne. Měli vozíček s výtahem - vyjeli do 12 m, než se to utrhlo!! V kusé bych to polykat nechtěl, ale bylo to tenké jako nit. 
Kosmické hajzlíky různých variant jsou k vidění všude, ale je to evropský typ, např. vyhřívané sedátko, odsávání vzduchu, ženské, chlapi, a síla ostřiku jsou staré věci. Objevil jsem teď novou featuru, a to zvuk splachovaného záchodu pro případ, že ho někdo prostě potřebuje pro větší klid.Jak kosmické, tak i ty nekosmické evropské hajzlíky mají věc, kterou jsem obdivoval už dříve: část vody, kterou se plní nádrž, teče shora, a víko nádrže je umyvadlem, kde si člověk může rovnou umýt ruce (pokud si je dotyčný myje, samozřejmě). Japonský původní a stále asi nejoblíbenější (kdo by seděl na tom, na čem už někdo seděl před ním?) vypadá podobně jako turecký, ovšem bez té hrozně zející propasti, tak trochu jako cyklistická helma Olafa Ludwiga. Na záchod se samozřejmě mění papuče (a ani v těch nezáchodových se nesmí vkročit na tatami - matraci). V Tokiu je kšeft s čajem a čajovýma potřebama, který se jmenuje Karel Čapek. Takto to vypadá při naši snídani, Čapek se koupe v horké vodě. Pohoda. Mají tu čaj čajů připravovaný při čajovém obřadu macha (mac~a). Je zelený a hustý jako kašička, ale pořád tekutý, našlehává se bambusovou štětkou, složitá procedura. Mají tacha macha aisukriiimu (zmrzlina). Nejlepší ten čaj a ta zmrzlina v Japonsku (a tedy i na světě) je v Uji, kde budeme od zítra bydlet až do listopadu. Franta už nám o tom vyprávěl a s ním ještě další lidi. Aby byla představa o ceně: té nej ze zelených zmrzlin je za 150 jenů, tedy asi 1,7 frňáku za 90 ml. Kupujeme vždy dvě, já tu svoji často ani nenačnu, Veverka ji dojídá. Zmrzlinu mají taky makovou a taky zmrzku s fazolema, a taky normální zmrzky. Makovou jsem ještě nezkusil, schováváme si ten zážitek na později. Ten čaj macha je ale nóbl věc a za chuť se platí. Stojí obyčejný 40 g 1.000 -3.000 jenů (34 frňáků) za ty hi class. Dají se koupit jen v čajovém obchodě. Špatně je to s místní klimatizací - Sapporo je v klidu svými letními 20 -24 stupni, ale Kjoto se svými 30 - 36 a vlhkostí 80 - 100 % je problém: v barácích je klimoš nastavená na 18, nebo raději 16 stupňů (někdy ty děti tady neznají míru), takže rozdíl 15 - 20 stupňů mnohokrát denně je pruda. Asi jen pro mě, jinak se zda, že to nikomu dalšímu nevadí. Za vrchol humusu považuju, když je v 10 v noci, 32 stupňů, hustě prší a je 100% vlhkost vzduchu. MŇAM! Dneska (ještě Sapporo) jsme byli na banketu a jedli jsme tam úžasné houby (Veverka houby nemá moc ráda, ale tyto jí chutnaly). Jedla je až do okamžiku, kdy se dověděla, že jsou to nějaké speciální škeble. Pak už je nejedla, ale asi prý jíst bude, protože jí chutnaly. Dokonce se překonala a jedla taky syrovou rybu (ne tu na sushi, tu už jedla vícekrát), asi to byl červený kapr koi. Bílé mořské houby tam byly taky, taky dobré. Japonci byli po chvilce namazaní, přestože skoro nic nevypili, jsou holt citlivá rasa a 2 dl piva je dokáží hodně rozcvičit. Na Inet se dá chodit do kaváren, ale je to docela drahé, klidně i 100 Kč/h, proto se více vyplatí zajít do nějakého elektronického kšeftu a tam na desítkách notebooku v klidu využít možnosti napojení. V každém je vražený (nebo vnitřně přítomný) wireless, jako součást, napojení je rychlé. Při jedné takové návštěvě jsme objevili stránku s koblížkem. Chodil jsem ji tam často obnovovat. Ještě jednou koblížek v akci. Nejdéle vydržel 2 dny. Ivo + Petra Opršalovi, ivo@seismo.ifg.ethz.ch
| |||||||||||||||||||||||||
| |
| |
| |
| Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved |
:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání |
