Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
|
Hlavní stránka
Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum | |
|
|
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení. Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne. |
 |
|
|
Známe svou minulost?
(Úvaha),
22. 7.
V poslední době se setkávám s líčením života za socialismu, který je v dost příkrém rozporu s tím, co pamatuju. Polistopadová doba, kdy řada lidí podávala dřívější život jako nudu, utíkání z šedých měst k chalupaření, nemožnost si něco dobrého přečíst aj., tak zoufale podobná líčením života dělného lidu ve středověku z pohledu socialistických dějepisů, pominula. Jenže se začínají objevovat tvrzení nejrůznějších odborníků, kterým novináři, jimž bylo v roce 1989 deset let, na slovo věří. Ano, na všechno, co stálo za něco, byly fronty. To ovšem neznamená, že nic nebylo. Z poslední doby si vzpomínám na nesmyslná tvrzení o nemožnosti sehnat jinou zeleninu než petržel, bláboly o tom, že dřív lidé měli více úspor, protože neměli peníze za co utratit. Nejnověji jsem zaznamenal podivné "statistické" údaje (MFD 15. 4. 2003), podle kterých v roce 1984 měla fotoaparát jen každá čtvrtá rodina - to považuju za naprostou pitomost. Ve stejném roce údajně prala v automatických pračkách jen polovina rodin - čemuž věřím, ale prý proto, že na trhu byla jen jedna značka a jeden typ a nebyly k sehnání. Autoři podobných tvrzení buďto v té době nežili, nebo si vymýšlejí. Sortiment byl samozřejmě daleko omezenější, zejména pokud jde o exotické či zahraniční výrobky. Jenže i ty bylo dostupné - nezapomínejme na Tuzex, který se z obchodu pro ty výlučné, kteří měli příjem v zahraniční měně, záhy přeměnil v obchod pro ty, kdo sehnali tuzexové bony. A to byli prakticky všichni, kdo na to měli, neboť veksláků s bonama bylo všude plno. A Tuzex nebyl jen ve velkých městech, jak by možná někdo hodlal namítnout, prodejen bylo dost.
Zmizení Pjeer van Ecka
(Pozorovatel),
22. 7.
Nemanželský syn dánského učitele Naslunda van Ecka a české zdravotnice Heleny Sirotkové, hudební skladatel Pjeer van Eck, žijící v Praze (mimo jiné též autor první MP3 opery Baltazooro), pozoruje okolní vibrace skrze řádky notové osnovy. (Výňatek z mistrova projevu na třetím nástupišti Wilsonova nádraží k shromážděným obdivovatelům, jedné průvodčí a dvěma konduktérům.) Vážení přátelé, omlouvám se, ale právě odjíždím na zaslouženou dovolenou do své rodné země. Čas, který jsem doposavad trávil ve Vaší krásné zemi, mě naplnil mnoha zkušenostmi a poznáním, jak různorodý je ve své podstatě člověk, ačkoliv uhněten ze stejné hmoty. Odjíždím, abych splnil svůj slib dánskému lidu a provedl na letním festivalu v Gjodenbe dlouho odkládanou premiéru, alespoň několika fragmentů své opery Baltazooro. Já i pořadatelé z Vysokonapěťářského musea v Kodani doufáme, že místní posluchači lépe ocení jemné odstíny opusu, jenž ponechává doposavad většinu českého národa chladným. Společně s producentem a manažerem projektu jsme se několikráte zamýšleli, kde tkví příčina odmítavého postoje tuzemců k tak fascinujícímu dílu, za jaké Baltazoora většina kritiků považuje. Bylo-li snad málo rozjasněné melodiky, obsah těžko srozumitelný, či nedostatek ve výpravě, dekoracích a světelných efektech. Pochopitelně Baltazooro těžko souměřit s tvorbou současných velikánů. Vždyť jen rozpočet pouhé 2 miliony stěží stačil na moje skromné přežívání po dobu komponování na lesním Zámečku. Pak také angažování ochotníků z řad Vašich občanů samotnému dílu mnoho nepřidalo. Ačkoliv alespoň zprvu přinesli s sebou vlnu nadšení. Bohužel jen samotné nadšení ještě není kvalifikací pro tak závažný úkol. Ale dost, těch nářků. Poučil jsem se v mnohém, a mnohými byl poučen. Proto Vám kynu na pozdrav a v září doufám, že se opět shledáme. Odpočati, plni nové energie a chuti začít odznovu. Vydržte. Já se vrátím... (Kynoucí ruka mistrova po té zmizela ve Vyšehradském tunelu. O příjezdu budeme informovat podrobněji.) Pjeer van Eck, pjeer_van_eck@quick.cz
Švanda dudák 17
(Krajánek),
22. 7.
Tohle nemusíte číst. Je to příběh mladého člověka, jenž se vydal do USA najít si práci, pohádkově zbohatnout a vrátit se domů. Teď jde o to, co z toho se podaří. Třeba domů by nechtěl moc brzo. Snad nebude mít imigrační jinou představu. (pátek 11. 7. 2003) Dnes jsme si udělali výlet do Japantownu. Předtím jsme zaspali, takže jsme vstávali o půl dvanácté. Máme problémy s pračkou. Za prvé: Dveře do sklepa, kde se nalézá, jsou zavřené zámkem na číselný kód. Ne že bychom jej neznali, ale otevřít ten patent je vážně umění. Máme pocit, že Amíci na to mají ve škole nějaký zvláštní kurs. Pračka měla ucpaný dávkovač prášku, takže jsme prali 3x, než prádlo aspoň trochu vonělo (taky jsme milý dávkovač rozebrali...). Japantown je na opačném konci Frisca, než jsme zatím byli, a na rozdíl od Chinatownu nemá tak silného ducha místa. Ale mají tam levné japonské čaje. Vzhledem k tomu, že už máme skoro jistou obživu, plácli jsme se přes kapsu a nakoupili jsme čaje v celkové hodnotě kolem 40 USD. Když jsme to tak počítali, stalo by nás to u nás v čajovně dvakrát tolik. Pak jsme ještě koupili nějaké šálky a konvičku, vše originál dovoz z Japonska, abychom nepili jako barbaři a měli něco pěkného na farmu. Až přijedu domů, přihlašte se, pozvu vás na nějaký dobrý čajík. Potom jsme vyrazili do likvidačního obchodu, kde jsme nakoupili zásoby za ceny směšné i pro Čecha. Likvidační potraviny jsou hned u české hospody Bohemia, kde jsme v zápětí domluvili náš první americký koncert na pátek 18. července. Měl by to být poslední den v San Franciscu před odjezdem na farmu. Doma jsme ozkoušeli jeden z čajů a vrhli se na nakoupené zásoby. Pak nás honila mlsná a vymysleli jsme nový drink. Tady máte jeho recept: Mladá BeryTeď už jdeme raději spát, zítra budeme opět hrát na Farmers Marketu. Snad prodáme i nějaká CD, co jsme s úspěchem vypálili, a domluvíme podrobnosti kolem odjezdu na farmu. Ric, ricarderon@yahoo.com@
Kambodžský deník 12
(Cestovatel),
22. 7.
Den pátý: Kompon Thom Přestávka je využita k močení. Pro ženy jsou klasické kadibudky, muži jdou k plotu. Močí se rychle, protože jinak na vás stačí nalézt velcí červení mravenci. K opláchnutí slouží táborové koryto s kohoutky. Vodu nepijí ani domorodci, i ti si kupují vodu balenou. V místě je také obchůdek s potravinami a mezi lidmi prochází vesničanka s velkým tácem na hlavě. Na tácu má celofánové kornouty, ve kterých je něco černého pečeného, vždy se dvěma žlutými koulemi velikosti malé slívy - špendlíku. Zpočátku jsem se domníval, že je to něco sladkého, ale potom jsem si povšimnul, že jedna sladkost má drápek. Podrobnější průzkum ukázal, že je to celý tác pečených želv. 
Khmérka v klobouku si povšimla mého prozření a naznačuje mi, ať si želvu koupím. Pantomimicky naznačuji, že želvu si určitě nedám, ale ve skrytu duše nad tím uvažuji. Žena pak důkladně zkoumá tác, a jednotlivé upečence potahuje za nožičku zjišťujíc úroveň propečenosti a odleželosti. Domnívám se, že při nákupu pečené želvy musí mít člověk jisté zkušenosti, jinak mu trhovec podstrčí želvu, kterou nosí na trh již několik dní nebo tu, kterou nestačil dopéct. Právě v takových situacích je mi nejvíce líto, že neumím khmérsky. Lidé by si zjevně rádi popovídali, nejvíce ti, kteří neumí cizinecky ani slovo. Nakonec zapřádáme u dveří autobusu rozhovor se dvěma muži. Oba jsou podnikatelé z Phnom Penhu - jeden buduje v Siam Reapu hotel. Shodují se na tom, že Phnom Penh už je podnikatelsky zaplněný, už se v něm nedá pořádně vydělat. V Siam Reapu se dá stále velmi rychle zbohatnout. Ukazuje se, že se chtějí hlavně zeptat, kolik nám je let. Podobně jako nezkušený běloch nepozná, kolik je asiatovi let (automatické podhodnocení o 20), tak také Asiat bez zkušeností nepozná, kolik je let bělochovi. Do odjezdu z pumpy nezávazně plkáme o společenské situaci. Nakonec to byl náš nejotevřenější kontakt z místními. Mezi jinými se dovídáme, že dříve se nedalo moc cestovat a že Angkor Wat byl pro Khméry přímo uzavřen. Po několika málo kilometrech jsme v Kompong Thomu před tržištěm. Bereme si bágly a odcházíme do hostelu Santepheap. V hostelu jsme sami, máme obrovské letiště, koupelnu a barevnou televizi. To vše za 3 USD. V oknech jsou sítě, ale kdyby nebylo suché období, tak by patrně jako ochrana před komáry nestačily. Do hotelové knihy nás zapisuje paní, která neumí anglicky téměř nic. Turistické informace v téže ulici nám zavřeli těsně před nosem. Jdeme se najíst na trh. Vypadá to tu divočeji než v Siam Reapu. V bloku u tržiště jsou provinční úřady, což znamená honosný vývěsní štít a betonovou garáž s psacím stolem namísto auta. Je tu internetová kavárna, nóbl hotel a nóbl restaurace, kde jedí úředníci a personál je bohatě livrejován. Hned vedle má tentýž provozovatel jídelnu, ve které se zastavujeme. Chci si dál želvu, ale jsou zrovna vyprodané. Dávám si zadělávané houby s vepřovým - výtečné, ve stylu čínské kuchyně. M. si dává kuře s citrónovou trávou a ještě něčím. Přinášejí jí obrovskou hromadu, při bližším ohledání se ukazuje, že je to samá kost. Vedoucím jídelny potvrzuje, že je to to, co jsme si objednali, a diví se, že my se divíme, že kuře má kosti. čínský zvyk naporcovat kuře na kostičky, bez ohledu na jeho anatomii je živý i zde. M. Tvrdí, že to bylo chuťově jedno z nejlepších jídel v Kambodži. Anglický lístek má ceny v rozpětí půl dolaru až dolar a půl - platíme dva dolary za dvě jídla a dvě koly. Jarek Kopeček, kopecek@fzu.cz
Kuře trpící
(Zážitky),
22. 7.
Skromná studentka vysoké školy, která si vedle studia přivydělává prací u jedné renomované firmy. Jejím osudem je být malou pracovitou včelkou, ač touží být dlouhou línou kočkou. Ovšem taky mohla skončit jako malé líné kuře. Ano, je to tak, zdá se, že končí má dlouhá odmlka. Odmlka byla způsobena přílišným vnitřním rozpolcením. Zdá se, že tento rok je ve znamení výkyvů a moje nebohá duše je zmítána tu jedním, tu jiným směrem. Většinu času jsem musela přijímat vnější okolnosti, musela se smiřovat, musela se podvolovat - zkrátka musela jsem dělat věci, které bych dle své svobodné vůle nejraději nedělala, a toto násilné podvolování se mi o to víc příčí. Na začátku roku jsem se ze zdravotních důvodů musela rozhodnout pro zmenšovací operaci poprsí. Kdybych měla svobodnou volbu, nenechala bych se řezat, ale když jezdíte skoro každý víkend na pohotovost, aby vám píchli injekci a přestala tak děsivě bolet hlava, kdy se bojíte každého dne, kdy se nějak mění počasí a vy čekáte, že hlava bude opět bolet. Spousta dní, kdy se bojíte napít, abyste si svévolně nespustili migrénu, a poté pár nocí, kdy tento celkový strach řešíte alkoholem, protože chcete nic nevědět, nic necítit. To vše vás přesvědčí, že možná přijdete o partnera, ale snášet dál tyto bolesti a strach z nich vás dusí natolik, že to za ten risk s operací stojí. V únoru nám přišla říct firma, která koupila dům, kde jsem u maminy hlášená a kde jsem bydlela většinu života, že chce dům zrekonstruovat a že se budeme muset vystěhovat (náhradní byt či odstupné, za které si nic vlastního nekoupíte). Vědomí, že musíte zapracovat na zaměstnanecké smlouvě, nebo jste v řiti. Březen byl ve znamení boje s firmou a jejím vedením a novým systémem, který ještě stále funguje prapodivně (líp než v březnu, ale stále nic moc). Souboj s firmou byl notně vyčerpávající. Sice jsem nakonec zvítězila já, ale bylo to za cenu odložení operačního termínu, za cenu neskonalé únavy až přímo deprese a za cenu víceméně vydírání firmy, resp. našeho místního Šimka. Duben byl celkově přípravou na operaci. Sice už je rozhodnuto, ale ten svíravý pocit je stále s vámi a vaším žaludkem. Strach, strach, strach. Strach a další migrény. Vše vnější vás děsí, a tak se uzavíráte do sebe a nenávidíte každého, kdo vás chce z té ulity vytáhnout. Květen byl pro změnu v pocitu ztráty jediného snad pevného bodu - broučka. Neustálý pocit, že se sobě vzdalujeme, že brouček je stále pryč - i přes noc, víkendy, zkrátka furt. Můj návrat k rodičům a neustálé stěhování věcí k nim. Výčitky broučkovi, že bydlíme v kanceláři, že je furt pryč a že se vracím k rodičům na stálo a že po operaci budu rozhodně u našich, kde je pohodlí a sprcha a kde mě bude mamča opečovávat. A pak mi brouček zavolá, pár dní před operací, že má pro mě překvapení. Pronajal a zařídil byt v Poděbradech, abych to měla blízko k našim koníkům (Britíkovi), ke kamarádce Lence a klid a příjemné prostředí na rehabilitaci - a hlavně abychom byli spolu. Takže pak si zase připadáte bídně, protože si vzpomenete na všechny ty litanie, že bydlíte v kanceláři, že je furt pryč, a proto že s ním končíte. A najednou si připadáte jako ten nejhorší ze všech. Ten, který nechápe ušlechtilé cíle - což byste měli, i když nic netušíte. Červen - operace a rehabilitace - překvapilo mě, jak moc to bolí, když se to zmenší, respektive jak může být kůže citlivá na sebemenší otřes. Rehabilitace neprobíhající tak rychle, jak jste si představovali, neustálá únava. Vystrašené počítání, jak dlouho už nejste v práci, aby vás ve zkušební době nevyhodili. Rozhodnutí, že chcete jednu určitou nemovitost a už jen sháníte, z čeho to zaplatíte - drastické snižování měsíčních nákladů (prodali jsme Britíka - další rozhodnutí z rozumu - se spoustou slz). Červenec - návrat do práce a samozřejmě, že prvních čtrnáct dní se dá rozdělit na práci a spánek. Je zajímavé, že si lehnete k televizi v osm a během pár pikosekund usnete a o půlnoci se jen přesouváte do postele. A tak je půlrok pryč a dnes jdeme s broučkem podepsat rezervační smlouvu a na mě začíná doléhat tíha našeho rozhodnutí koupit si nemovitost. Těch peněz, co to stojí, člověk se uváže s hypotékou na 15 let, co když se něco stane a nebudeme tolik vydělávat. Je to děs. Na druhou stranu to ale zase skýtá mnoho možností k psaní příspěvků, takže snad alespoň G. bude spokojen. Něžné Kuře, nezne.kure@atlas.cz
| ||||||||||||||||||||||
| |
| |
| |
| Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved |
:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání |
