Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
|
Hlavní stránka
Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum | |
|
|
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení. Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne. |
 |
|
|
Moc novinářů
(Glosa),
17. 7.
Referování o Špidlově návštěvě v USA a Klausově ve Francii je dojemnou ukázkou novinářské neschopnosti a bídy. Pokračuje tak mediální hraní v duchu výroku Petra Žantovského (LN 16. 7. 2003): "Novináři často nepíšou, co se stalo, nýbrž co si myslí, že se stalo, a co si myslí o tom, co se podle nich stalo. (...) Novinář má velký vliv, myslí si, že má moc, a občas jí i kousek má. Především je pánem nad selekcí informací." Významný je spor Hradu a ČTK ohledně údajného požadavku na výměnu zpravodaje či o psaní MFD o státních návštěvách Klause (k tomu se vrátím někdy jindy, protože to opravdu stojí za to - ne to, co se skutečně stalo, ale to, co o tom zainteresovaní psali). U sporu Hradu s ČTK jsme jako čtenáři naprosto vyautovaní: jedni říkají, že s nikým nemluvili, jiní, že se nimi ti, co to popírají mluvili - a vice versa. Nemáme ani informace, protože jedna událost může proběhnout jen jedním způsobem, takže obě strany mít pravdu nemohou a nejspíš lžou obě. Pozoruhodné je, že pochybení ČTK (zavádějící interpretace Klausova prohlášení, vydaná jako agenturní zpráva) agentura uznala a omluvila se - ale proč o tom Liodvky začaly psát až po skoro čtyřech měsících? To skutečně vypadá na "selekci" informací, přinejmenším v čase. Líčení návštěvy Špidly a Klause je evidentně konfrontační. Špidla je na výsluní, už proto, že pomocí něj se lze strefovat do Klause. K tomu se hodí cokoli, třeba délka setkání. Špidlovo s Bushem, plánované na půl hodiny, se protáhlo "na téměř hodinu" (LN 16. 7. 2003, str. 1), ono "téměř na hodinu" je na straně 3 upřesněno na 45 minut (i Právo). Tedy žádná "téměř hodina", ale třičtvrtě hodiny. "Téměř hodinu" viděla i MFD, dokonce třikrát. Klausovo setkání s Chiracem proti tomu bylo o 15 minut kratší - ale ani MFD, ani LN, pečlivě hlídající délku setkání, neuvedly plánovanou dobu francouzské návštěvy. Co dohodl Špidla s Bushem není zřejmé: dočetl jsem se, že Bush přislíbil pomoc českým firmám, že se zasadí, aby dostaly zakázky v Iránu, že to americkým firmám doporučí - pestrá přehlídka synonym, nic víc. O Klausovi se dalo akorát dočíst, že měl střet s reportérkou Le Figara, že kritizoval dělení zemí EU na malé a velké v otázkách jednání, ač ještě před dvěma lety měl obavy z osy Francie-Německo (z citace jeho výroku plynulo, že tehdy se zamýšlel nad tím, jaký bude vývoj: zda Unie jako instituce rovnoprávných států, či malí proti velkým - označit to za vystoupení proti duu Francie, Německo, jak udělali Lidovky, je opět praktickou ilustrací Žantovského výroku). MFD část onoho konfliktního rozhovoru reportérky s Klausem přetiskla (žádný "střet" jsem nezaznamenal), nicméně neodolala Klause trochu shodit tím, že Klaus nechal jednu otázku - co přinese ČR do EU - bez odpovědi: řekl prý jen "Jsme normální země. Nic zvláštního nepřinášíme." Tak tomuhle se dnes říká v novinářském newspeaku "neodpovědět". Drobnost na konec. Tytéž Lidovky otiskly vyjádření agentury DPA k zkreslené citaci své zprávy ke sporu Hradu a ČTK. Lidovky totiž formulaci v jedné zprávě, parafrázi výroku jednoho diplomata, "interpretovaly" a vydaly za agenturní...
Colours of Ostrava 2003
(Dojmy),
17. 7.
Festivalu Colours of Ostrava 2002 jsem si moc neužil, vnímal jsem jej jen přes otevřené okno svého pracoviště. Colours of OstravA 2003 jsem si užil více. Žádná práce. Jen čistá zábava... Bylo toho hodně, bylo třeba si vybírat. Nejvíc jsem si užil pátečního 2,5hodinového vystoupení Gorana Bregoviče a jeho Wedding and Funeral Band. Současnou sestavu tvoří dechová sekce z Bělehradu, čtveřice bulharských zpěvaček, pravoslavný pěvecký sbor, smyčcová sekce z Polska, perkuse, dirigent a sbormistr Ognjan Radivojevič a sám Goran Bregovič, který hraje na elektrickou kytaru. V sobotu odpoledne trochu popršelo, ale pak se počasí umoudřilo a tak jsem si mohl vychutnat příjemné, tanečně rytmické písničky Zuzany Navarové & KOA. Pozdě večer jsem si poslechl tradičně výborně hrající J.A.R., kteří hráli na doraz svých možností, a podařilo se jim tak unavit nejen sebe, ale i několik tisíc naslouchajících, tančících a ke konci i zpívajících diváků. Stihl jsem taky jeden z tanečních workšopů: Havana Salsa. Bylo nás tam hodně, hlavně ženy a dívky.. Ještě v noci se mi zdálo o pohupujících se dívčích zadečcích... Několik foteček z festivalu najdete na mujweb.cz/www/colours03. Jon, jonatan003@seznam.cz
Švanda dudák 15
(Krajánek),
17. 7.
Tohle nemusíte číst. Je to příběh mladého člověka, jenž se vydal do USA najít si práci, pohádkově zbohatnout a vrátit se domů. Teď jde o to, co z toho se podaří. Třeba domů by nechtěl moc brzo. Snad nebude mít imigrační jinou představu. (středa 9. 7. 2003) Kromě pocitu marnosti se u nás nic zajímavého nestalo. Dnes jsme si oba nezávisle na sobě začli zase zoufat. Jde to tu jeden den jakž takž a druhý je úplně k ničemu. Já jsem vydělal asi 25 dolarů, a to vskutku není mnoho... Radek se snažil zajistit věci přes telefon a taky nic moc... Úplně nejvíc mě dostalo, že v mém oblíbeném parku, kam chodím relaxovat, pokáceli nejkrásnější strom. No nic. Tady vidíte, jak je to tu celé k ničemu. Ric, ricarderon@yahoo.com
Holandský deník 64
(Krajánek),
17. 7.
Návštěvníci Vyprovodil jsem M. na autobusové nádraží v centru Amsterdamu, abych se ještě před jejím odjezdem na nádraží vlakovém setkal s tříčlennou návštěvní skupinou. Jsou to silné kusy; B(a) zvládla prohlídku Van Goghova muzea za jednu a čtvrt hodiny. Přiučil jsem se něco o fungování podzemních parkovišť, protože jsem musel zaplatit. Automat požádal o 30 euro, peníze si stáhnul z chipknipu (telefonní čip pro drobné platby, celkem to tu funguje), napsal něco ve smyslu, že dlužím ještě deset. Při dalším vložení lístku již vypsal, že vše je v pořádku a máme 8 minut na opuštění parkoviště. Vcelku velmi nekolegiálně jsem odmítnul řídit s tím, že jsem nikdy nevyjížděl z podzemního parkoviště - prostě jsem líný a nerad řídím. V pátek vyrazili k samostatnému okruhu sýrový trh, muzeum sýra Alkmaar a Keukenhof, což, jak se později ukázalo, zvládli prvotřídně. V sobotu jsme vyrazili k tradičním obsesivním nákupům, bohužel na trhu chyběl tradiční stánek s koblihami, takže oliebolen návštěvě unikly. Místo toho jsme si v tureckém obchodě koupili olejová kolečka. Je opravdu zajímavé, jak lze bez porušení základních fyzikálních zákonů dostat tolik oleje do kroužku objemu menší koblihy. O to větší překvapení vyvolala LB v neděli svou ochotou, dát si poslední olejový kroužek, která byla následována činem. Možná, že věnuji LB až příliš pozornosti, ale nedá mi, abych ještě nezmínil, že mi právě v sobotu zavřela ruku do dveří u auta. Chytil jsem se při vystupování nějak nešikovně sloupku a najednou: "Prásk!", a měl jsem ruku venku, prsty uvnitř a dveře byly zavřené. Překvapivě nemám na článcích prstů ani modřiny. B(a) k tomu píše: "to že nemáš na ruce ani modřinu svědčí o obdivuhodné šikovnosti tvojí (umíš se držet skrze zavřené dveře) nebo Lenky (předvedla pouze zastrašovací manévr bez dlouhodobých následku)." Z nabídky holandského tradična si vybrali skanzen Zaanse Schans, ve kterém jsem dosud nebyl, a tak jsem je v tomto plánu všemožně podporoval. Pomocí cyklistické mapy jsme se vcelku snadno dostali ke skanzenu a vyrazili do víru folklóru. Zdejší systém je poněkud netradiční. Vstup do areálu je zdarma a platí se přímo až v jednotlivých atrakcích. Domníval jsem se, že v konečném důsledku zaplatíme mnohem víc, ale nakonec to bylo pouhých 4,50. Bezpochyby hlavním tahákem jsou funkční větrné mlýny. Jeden je dokonce pila. Ten vypadá nejnetradičněji. Má otevřené boky, aby šlo řezat i dlouhá prkna, a otáčí se až při základně. Naneštěstí nebyl zrovna v provozu. Další tři byly. Později se ukázalo, že poslední lisovna oleje má sice vyvěšeny všemožné fangle a cedule, že je otevřená, avšak je zavřená ("De Bonte hen" - Homo-kura, totiž chci říci Strakatá slepice, ale "bont" skutečně znamená i gay). Jakožto západní zbohatlík jsem si dovolil luxus návštěvy obou zbývajících větrných mlýnů. První se jmenoval "De zoeker" - Hledáček. Jedná se o olejový mlýn, alias lisovnu. Zrovna tento vyrábí olej především z arašídů, patrně to dokázal i ze lněného semínka a podobných tradičních surovin. Sotva jsem vešel dovnitř, pochopil jsem, odkud se bere podivný sladký pach, který málem zahubil B(b): Uvnitř se ve speciálním kotli pražila arašídová drť. Míchadlo bylo rovněž poháněno větrem. Prostoru opticky vévodil mlýn - dvě přes metr vysoká kamenná kola (5 až 7 t) napojená jako náprava na kolmé hřídeli mlýna, která drtila směs arašídů a jejich vnitřních slupek. Akusticky prostoru vévodil vlastní lis. Zatímco ve skanzenu v Rožnově p. R. je olejna v zásadě obrovský svěrák, zde je olej vytloukán beranem, letáček vyhrožuje 250 atmosférami. Jen tak mimoděk je na příčné hřídeli v prvním patře umístěn zub, který zvedá asi čtyřmetrový trám a z výšky půl metru jej pouští na rozdrcenou a propraženou směs. Rachot je neuvěřitelný, opravdu se divím zaměstnancům, že nenosí na uších chrániče. V patře mě čekalo další překvapení. Komín pražících kamínek je vyveden dovnitř prvního patra stavby. Je to patro, na kterém je manipulační ochoz ke křídlům mlýna. Mohutná dřevěná převodovka se tak utápí v šeru a oblacích kouře. Vše je pokryté vrstvou lepkavého dehtu, asi to mělo sloužit ke konzervaci dřevěných částí. Z letáčku jsem vyčetl, že vytloukání oleje se provádělo dvakrát, ježto platy olejářů byly velmi malé. Suché koláče se rozřezaly a prodávaly jako krmivo pro dobytek - vida, kde se zrodily granule! Rány beranu do lisovacího klínu způsobovaly u zaměstnanců často hluchotu. Jediným bezpečnostním opatřením tak bylo, že hranoběžné mlýnské kameny byly natřeny na modro-bílé čtvrtky, aby byly vidět i potmě. Opustil jsem olejnu o přeběhl do dalšího mlýna "De Kat" - Kočka. Paní se mě optala, odkud jsem a dala mi návod v češtině. V předchozím mlýně jsem dostal návod anglicky, asi jsem podal vrcholný výslovnostní výkon anebo už tam byli hluší. Kočka je mlýn na barvy, původně se drtila tropická dřeva na barvení látek, později i kameny a hlinky. Mlýnský mechanismus je stejný, jen jsou tu kolové mlýny dva. Jeden je dokonce v jakési dřevěné boudě - snad i Holanďani měli jakési povědomí o škodlivosti prachu. Neshodli jsme se, jak se mezi jednotlivými mlýny přepíná. Domnívám se, kolmé hřídele drtících mechanismů se dají ve vyšších patrech odklonit a přiklonit k hlavní vertikální hřídeli větrného mlýna. Paní v kase nám potvrdila, že přehazování se odehrává v patře, ale že je ovladatelné z přízemí pomocí provazů. V pokladně byla také kočka. Když jsem přicházel, byl jsem přesvědčen, že je živá, dokonce jsem ji pokladní pochválil. Řekla mi, že se jmenují "Kočka", tak mají kočku, a protože se kočka za tu dobu ani nehnula, znejistěl jsem a nabyl podezření, že by mohla být vycpaná. Při dotazování byla kočka smotána v jiné poloze, takže jsem se zaradoval. Paní na to řekla: "To víte, to je náš Macík!", a potom kočku chytila za krk a násilně rozvinula ze spací polohy. Dostalo se mi velmi otráveného pohledu doprovázeného prskáním a hned nato se Macík opět zavinul a my jsme mohli jít. Kromě těchto velkých mlýnů byl v areálu ještě jeden asi poloviční mlýnek. Je to funkční továrna na hořčici, jejíž semínka nepotřebují takový výkon jako arašídy. Zjistil jsem, že jsem si hořčici z tohoto zařízení asi před měsícem koupil v supermarketu. Je to příšerný palič, ostrá jako břitva. Ptejte se po "Echte Zaanse moestard". Z dalších drobností jsme navštívili muzeum pekařství, což jsou dvě místnosti pekárny v jednom z domků. Kolem stěn se tu tyčí hromady rezavějících forem na kdeco, staré pekařské stroje a pomůcky k ruční výrobě marcipánu a figurek z něj. Ve většině ostatních staveb jsou obchody se suvenýry. V sýrové farmě se sice v kádi míchá jakási hmota, která i patřičně páchne, ale v zásadě je to jen velký obchod. Poněkud vyváženější je muzeum dřeváků a dřevákařská dílna. Vstup zdarma! Téměř polovinu zabírá expozice, k vidění je film o významu dřeváků pro lidstvo. Ve vitrínách jsou lokální dřeváky z různých částí Nizozemí, následně pak i z různých částí světa. Zde bych si dovolil upozornit na nacistické finské dřeváky s plechovými hákovými kříži, popiska praví, že z roku 1906. Následují pracovní a speciální dřeváky: pašerácké, které mají patu vepředu; dlaždičské, zpevněné; dřeváky pro koně; rašelinářské, abyste se nepropadali; pro sekáče rákosu nadstavené koženými nohavicemi až ke kolenům; rybářské s mačkami na led; s bruslemi; vyřezávané svatební (hlavně z Markenu); ručně malované nedělní a božohodové; dřeváky - střevíčky na podpatku; dřeváky parodující libovolnou koženou obuv, třeba kopačky. Další částí je skutečná dílna, kde se každé čtvrt hodiny, pro potěchu turistů, vyrobí dřevák. Původní ruční metoda užívala nůž-sekáč, jaký používali čeští sedláci, když dělali zuby k hrábím a podobně. Zdejší nůž vězel jedním koncem v kovovém oku ve špalku, protože druhou rukou se držel dřevák. Vnitřek se dlabal dutým dlátem. Jeden pár prý zabral dvě hodiny. Později se začaly používat stroje fungující na principu brusky na klíče, které kopírovaly vzorový dřevák upnutý do přístroje. Používá se vrbové nebo topolové dřevo, protože se dobře dloube (a taky tu dříve asi jiné nerostlo). Na závěr výroby řezbář ohlásí, že dřevo je plné vody, což dokumentuje zajímavým experimentem: Foukne do právě vyrobeného dřeváku a ze špičky začne vytékat voda. A potom samozřejmě následuje dřeváková prodejna. Až budete nakupovat dřeváky, nezapomeňte, že se do nich berou hrubé vlněné ponožky a vzadu musí být na prst místa! Celá expozice se nese v duchu hesla, že dřevák je nejpraktičtější, nejbezpečnější, nejekologičtější a nejkrásnější druh obuvi a kdo si ho nekoupí, skončí s hřebíkem v patě, se sekerou v nártu s omrzlinami, popáleninami a s plísní z vlhka. Bude mu to patřit, a až mu nohy upadnou u samé prdele, tak si určitě koupí dřeváky na ruce. Vcelku jsme Zaanse Schans zvládli mnohem rychleji, a tak jsme vyrazili na další cesty. Vyrazili jsme do Edamu, což si užil hlavně navigátor, kterému bylo celou cestu spíláno, jakož byly vytahovány i jeho chyby z předchozích cest. V Edamu se ukázalo, že skupina vůbec nemá ten pravý turistický zápal a nechce jít do místního muzea. Prý, že se musí nejdřív najíst. Užili jsme jakousi místní smažírnu a její výrobky pojídali u kanálu se somrujícími kachnami. Samici v páru neustále napadal jiný kačer, kterého začal později její kačer odhánět. Že by bisexuální trojúhelník? Nalezli jsme edamské náměstíčko s vážnicí, kde se přes prázdniny pořádají také sýrové trhy. Muzeum mezitím pochopitelně zavřeli. Při přesunu na Marken jsem si užil pozici navigátora sám. Parkoviště na ostrově stojí pro auto se 4 osobami 4,75 Euro, pročež jsme předvedli klasický čecháčkovský trik: Otočili, zaparkovali na hrázi a došli pěšky. Mezi brbláním, že je to daleko, že se fotí málo, že se fotí hodně, že tu nic není a že ryby stejně nejedí, jsme došli do přístavu, kde jsem je umlčel smaženou rybou a obřími krevetami. Pak jsme navštívili tradiční markenský dům, ve kterém nám pán vysvětlil, že v posteli-skříni spali rodiče, v kolíbce nad hlavou měli kojence, na zemi pod postelí 3 děti a další 3 na půdě. Tvrdil, že pod postelí spal 3 roky, a že jeho vnuk už si to nechce ani zkusit. Potvrdil jsem mu, že bych to také nechtěl zkusit. Lidi prý tehdy měli mezi 1,50 m až 1,60. Potom nám ukázal ještě ponožky na dřevěné brusle, čajník na dva litry vody - zapuštěný hluboko do kamen, hrubou vlněnou podsukni a tradiční kuchyni. Skutečný zážitek, takováto muzea a všechny ty výrobny dřeváků mě utvrzují v přesvědčení, že úroveň prostého Holanďana byla ve dvacátých letech zhruba tak na úrovni Čech za Marie Terezie, na tom je vidět, kolik stál rudý experiment. Neděli jsme kromě spánku zasvětili výletu do dun a na pláž. Bylo teplo, ale mimořádně větrno. Linie pobřeží byla pokryta nechutnou pěnou, která ve větru vytvářela chuchvalce, které se koulely. Děti a my jsme běhali v pěně. Několik místních surfovalo taženo padákem, jeden mistr předváděl asi desetimetrové skoky-lety. Turisticky zdatní B se těšili do dun. Vytipoval jsem trasu se stromy dramaticky tvarovanými větrem a s proměnami písečné stepi v dubový les. Duny kolem Bergenu aan Zee byly nečekaně svěže zelené. Velmi se fotografovalo, jen v posledním okamžiku jsem zabránil, aby mě LB vyfotila, jak se s dementním výrazem hrabu v písku u cesty. Pozoruhodné je, že na vedlejší cestičce asi 3 km do Bergenu nás začali Holanďani zdravit, jako bývá mezi turisty zvykem, jsou-li v divoké pustině, kde každá lidská bytost je vám bratrem a přítelem. Krátce po šesté pak odjeli a v 5:30 byli v Praze. Na to, že cestu sem zvládli na dva mezispánky, slušný výkon. K detailům cesty zpět poznamenává opět B(a): "Celou cestu domů nám lilo, před Amsterodamem (letištěm) byla zácpa, všude spoustu kamiónů a za Cínovcem mlha jak mlíko a možná ještě hustší - to byla zřejmě daň za pěkné počasí při pobytu." LB děkuji za nezištné poskytnutí půlky tuby zubní pasty. Stránky: Jarek Kopeček, kopecek@fzu.cz
| |||||||||||||||||||
| |
| |
| |
| Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved |
:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání |
