Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
  
Doplácení na syčáky (Glosa), 15. 7.
Záměr ministryně Součkové, aby si lidé u lékaře platili paušál až 2000 Kč ročně, je odůvodněn zneužíváním receptů a zbytečnými návštěvami u lékaře. To je opravdu výtečné. Další ukázka kolektivního trestu. Má se platit za lůžka, protože někdo nemocnici zneužívá k odkládání sebe či příbuzných. Jiní zneužívají sociálních dávek, tak je zkrouhneme všem, opilci dělají kravál, zavřeme hospody dřív, vandalové rozbíjejí něco, neinstalujeme do ulic kamery.
    Co to je za přístup? Jak k tomu přijdou ti ostatní? Ať stát vymyslí opatření proti zneužívání, týkajících se těch, kdo zneužívají, porušují atd., ale ať kvůli tomu nebuzeruje ostatní.
Účel světí jenom někdy (Poznámka), 15. 7.

V USA je slušný poprask kolem Bushova březnového tvrzení o tom, že Irák nakupuje v Africe uran. Ukázalo se, že nebylo podložené: ostatně na to poukazovala už tehdy MAAE a dokonce i CIA. Jenže ani její hlášení k prezidentovi z nevysvětlených důvodů nedorazilo. Teď mluvčí Bílého domu říká, že bylo "nešťastné", že Bush s tímto falešným faktem argumentoval.
    Demokratičtí politici (opozice) požadují prošetření činnosti zpravodajských služeb. Bush se ke všemu odvolával na informace od britské vlády, která měla o nákupu "značného množství uranu" mít věrohodné informace. CIA se snažila Angličany přesvědčit, že informace o uranu nejsou důvěryhodné. Připomínám, že britská vláda zkompilovala zprávu od tajných služeb s deset let starou diplomkou jednoho studenta a vydávala ji za objektivní informace.
    USA a Británie byli nejradikálnější propagátoři zákroku proti Iránu, za každou cenu, jak se teď ukazuje. Dnes jedni popírají tvrzení druhého. Bohužel nastalo to, co nemělo: oprávněné zpochybnění postupu Spojenců a důkaz, že obejít pravidla, byť těžkopádná, leč demokratická, v rámci "spravedlivého" boje nelze. A červ pochybností o tom, jestli prezident světové mocnosti dostává ty pravé informace, nebo jestli mu je někdo servíruje tak, jak se hodí. Takhle tlačili ti jistí Kennedyho do konfrontace s Ruskem, nezkoušejí to znovu?
Chalupa (Víkend), 15. 7.

V pátek jsem tedy s těžkým srdcem plným touhy po hudebních festivalech odjel na chalupu. Lákadlem bylo zakoupení šmolky, přesněji řečeno ultramarínu, obchodně briliantu - oné famózní modré barvy. kterou seMoravská chalupa u Plzně. na Moravě malují podezdívky. Mým pevným úmyslem bylo podezdívku natřít, kromě toho posekat zahradu, obrousit a natřít okna, udělat police pro víno ve sklípku u chalupy a dívat se na televizi.
    Televize šla, ale jen obraz, zvuk zmizel. Několik hodin padlo na zjištění, kde je v okolí opravář. Televizor je totiž tak těžký, že vézt ho do Prahy se mi nechtělo. Nikam bych ho nedonesl. Pak jsem zjistil, že vedle ve vsi mají v sobotu odpoledne hasiči sté výročí. S LK jsme se domluvili při večerním posezení v hospodě, že vyrazíme na kolech (je to jen 4 km, ale dva nepříjemné kopce). To jsme i učinili. Bylo dost dusno, takže jsme přijeli zpocení, ale pivo udělalo své. K celé té slávě na návsi hrálo úžasné duo harmonika + bicí. Bubeník byl komplet vybaven - běžně mají jen bubínek a činel. Tenhle měl celou baterii a výsledný zvuk byl úžasný, přestože rytmus nebyl jeho silnou stránkou. Já jsem po nějaké době odjel zpět, protože mi bylo jasné, že až dojde na kořalky, dopadne to špatně. A dopadlo (o tom později).
    V chalupě se zatím krásně rozmočila šmolka, smíchal jsem ji s primalexem (a zjistil, že je to moc světlé, tak buduCo jste hasiči... muset zopakovat nátěr) a pustil se do práce. To ty podezdívky musí být tak nízko? Měl jsem kolena otlačená, ruce mě bolely z nezvyklého úhlu, ale výsledek stojí za to. V dohledné době mi kolem dveří namaluje mistr ON slovácké ornamenty ze žuder a ptákovina v podobě moravské chalupy v Západních Čechách bude dokonalá.
    Asi o půl deváté se okolo šinul LK, pěšky, tak jsem s ním šel do hospody. No, šel - já ano, ale on se motal, nadával, že jdu moc rychle. Ukázalo se, že na kořalky došlo, a to brutálně (to víš, oni mi nabídli, já se chytil a už to jelo...). Z malých panáků se záhy přešlo na velké a vypilo se mj. deset litrů fernetu. Ještěže jsem odjel. V hospodě se L. propil do relativního střízliva a posezení bylo i díky velice pohledné brigádnici R., která vystřídala přísného morouse JH, víc než příjemné. Jen mi vadilo, že se dlouhou dobu bavilo o jídle, protože jsem dostal hlad. Naštěstí jsem neměl nic, čím bych v noci hřešil. Téma vaření tam iniciují většinou chlapi a jen nad slunce jasnější, že vaření je mužská doména. Ženské neumějí o jídle mluvit s takovým zanícením.
    V neděli jsem se navzdory předpovědi o přeháňkách opaloval, četl si, dělal ty tisíce drobných prací - spíše pro potěchu než pro přínos - a bylo mi fajn. A v pátek jedu do Velké na Horňácké slavnosti. Má být pěkně, tak potěš nás pánbůh.
Rudá řiť (Pozorovatel), 15. 7.

Nemanželský syn dánského učitele Naslunda van Ecka a české zdravotnice Heleny Sirotkové, hudební skladatel Pjeer van Eck, žijící v Praze (mimo jiné též autor první MP3 opery Baltazooro), pozoruje okolní vibrace skrze řádky notové osnovy.
    Cyklistická jízda Rudá řiť vznikla před léty inspirována cestami režiséra Formana, který doprovázen svým dvorním kameramanem Ondříčkem projížděl Evropu s kreditkou v kapse. (Drsný název měl symbolizovat stav pozadí po počtu ujetých kilometrů.) Především sekvence, kterou jsem spatřil v nějakém dokumentu, kdy dva upocení jezdci se svými zablácenými stroji vcházejí do vestibulu pětihvězdičkového hotelu, bez jakýchkoliv zavazadel, je hlavním mottem akce.
    Zúčastnit se mohl každý. Sic ne však každý ujede denně stopadesátku a ne každý, kdo stopadesátku ujede, má na pětihvězdičkový hotel a všechny ty hodokvasy kolem.
    Byl jsem proto poněkud rozladěn, když jsem na startu letošní Řitě spatřil zbývající čtyři startující s baťohy na zádech. "To jsou pouze krotiče vášní," ospravedlňoval ruksaky jeden z bratrů Vlků. To mě poněkud usmířilo, neboť náš čekalo 300 km, moje forma byla nejistá a tudíž upustil jsem od okamžité diskvalifikace. Ba zvláště, když jsem potěžkal deset kilo jedné z batožin, pocítil jsem určitou naději, že bych letošní Řiť mohl přežít. Jela také dívka jménem Jana, závodnice, která nedávno ošklivě spadla při cyklistickém závodě. Kromě hojících se silničních lišejů si vytvořila psychický blok na jízdu v balíku. Marně jsme se snažili ji cestou odblokovat.
    Cesta do Tábora přes Č. Šternberk, Vlašim a Louňovice proběhla bez zvláštních příhod. Snad jen několikero svatebních hostin v silnici lemujících hospodách stojí za zmínku. V Táboře, jinak zívajícím městě, se opět ten den někde střílelo, ale i tak jsme zakotvili v pensionu na okraji za 350 Kč se snídaní a odvozem do lesní knajpy. Večer byl věnován vzpomínkám na doby minulé, kdy např. ožvýkání klikového klínku znamenalo několikaměsíční cyklistickou výluku. Pak několik historek o 10hodinových frontách na Favorita, které snad ani nemá cenu rozvádět. Jenom snad jedno téma, jež se periodicky vrací.
    Vzpomínka na ty, kteří nemuseli běhat po obchodech shánět drát do kola, cestovali po celém světě a měli relativní dostatek sportovního materiálu. Je to s podivem, ale sem tam se s nimi člověk občas někde potká a stále melou tu svoji písničku, jak jim bylo fajn...
    Tak ty bych z chutí nakopal do jejich rudý řitě!
    A když jsme druhý den spurtovali již jen ve třech na ceduli Prahy, byl jsem rád, že jsem letošní ročník přežil, nikomu se nic nestalo a že si můžu jet kdy chci, kam chci a nemusím celej rok čekat, až soudruzi v Rokycanech milostivě vyrobí jednu středovou osičku navíc.
Pjeer van Eck, pjeer_van_eck@quick.cz
Švanda dudák 13 (Krajánek), 15. 7.

Tohle nemusíte číst. Je to příběh mladého člověka, jenž se vydal do USA najít si práci, pohádkově zbohatnout a vrátit se domů. Teď jde o to, co z toho se podaří. Třeba domů by nechtěl moc brzo. Snad nebude mít imigrační jinou představu.
(pondělí 7. 7. 2003)
    Zdá se, že dnes jsme nic důležitého nevyřešili. Nic jsme nenašli, jen jsme dali na Internet nabídku, že budeme hlídat americké děti. No to by bylo. Přes to den přinesl něco nového. Volali mi rodičové. Jak jsem se dozvěděl, nepřišel jim ještě ani jeden mail. Haha. A ani sms na můj vlastní mobil, jenž jsem nechal v užívání tatíkovi svému zlatému. Ten totiž cosi provedl, zatím vůbec nechápu co, a chtělo to po něm i PUK. Mám silné podezření, že i potom žádal opět PIN a asi opět špatně.
    Co udělali potom? Ne, nepočkali, až se ozvu a řeknu jim, jaký mám kód a jak se dá PUK zjistit. Nene. Šli za nějakým místním "odborníkem" (nejspíš nějaký přiopilý známý otcův), jenž s určitostí řekl, že se porouchala simkarta a že když ji zlomí, tak že dostanou novou a že ji sám vyzvedne. Proboha!!! Oni ji zlomili!!! Jak mohou cokoli dostat, když je to paušál na moje jméno? Lidičkové! Věřili byste tomu? Podotýkám, že ten mobil měl tati v užívání 14 dní, a to kdoví jestli. Mezi tím stihl volat jedné mojí kamarádce a docela slušně ji vyděsit. Co z toho plyne? Nepůjčujte rodičům na hlídání věci, na kterých vám záleží. Pochopitelně nemám zálohovanou tak polovinu čísel z mobilu, takže vás už rovnou prosím, abyste mi začali posílat vaše čísla a čísla společných známých. Já už si to tu nějak setřídím a doma dám dohromady. (Moje číslo si nemažte, na ten paušál mi musí dat opět totéž. Pokud se doma nestaly ještě horší věci....) Přiznám se, že kvůli tomu mám celý den špatnou náladu, a to ještě používám eufemismus. Tohle je prostě neuvěřitelně. Těším se na vaše maily s čísly, klidně tam i něco připište, nemám tu nic na čtení.
Kambodžský deník 11 (Cestovatel), 15. 7.

Den pátý - cesta do Kompong Thomu
    Pozapomněl jsem na jeden postřeh z Bentai Samre. Místní průvodce tam diktoval reálie o chrámu náramně krásné blondýně - v ruštině. Pokud uvidíte mnoho kilometrů od civilizace, na prašné cestě vylepšené jen tu a tam obrovskými balvany, dívku s plným make-upem, v obtažených bílých tříčtvrťácích a střevíčcích na deseticentimetrových jehlách, pak je zaručeně z Ruska. Ten národ je fakt ze železa!
    Přišlo ráno, a protože už jsme odjížděli, tak už pro nás nebyla voda po 500 rielech, jen po 2 USD. Nakonec jsem koupil vodu za dolar před hotelem u stánku. Poprvé jsem v něm kupoval vodu jednou v noci, od asi osmiletého Khméra. Ten ještě netušil, co je to turista, a prodal vodu za 500 rielů, jeho máma už ji vždycky prodávala za dolar.
    Jediný, kdo vydržel neztropit scénu, protože zlatá slepička odjíždí nepodřezaná, byl majitel hotelu, dlouhovlasý Číňan. Fredie nás bezpečně převezl na náměstí, odkud vyjížděl autobus do Phnom Phenu.
    Snídani už jsme v našem hotelu neriskovali, a tak nezbylo, než koupit na trhu cosi k snědku. Chtěl jsem od špinavé trhovkyně bagetu. Byly po 2000, ale já jsem měl jen desetitisícovku. Dám krávě 10000, beru bagetu, čekám na vydání. Hokyně hrabe v penězích, ale nakonec ukazuje zpátky na nůši na hlavě. Chyba, bereme si další bagetu. Čekám na vydání, ale megera znova ukazuje na hlavu. Chvíle poznání a už řvu. Po chvíli dostávám dolar a hokyně nasazuje tupý ksicht. Nepolevuji, znova rozmotává sáček a dostávám 1000 rielů. Ještě jednou a dostávám i zbývajících 1000 rielů. Za 3 - 4 minuty mám vydáno nazpět a je načase se usadit. Posílají nás dozadu, vedle nás sedí skupinka Japonců.
    Před námi sedí opelichaný Ital po čtyřicítce s domorodou manželkou a několika míšenými dětmi. Žena vypadá i po dětech na deset. Vyjíždíme. Kousek za Ruluosem náš krátký, čtyřdolarový autobus předjíždí dlouhý osmidolarový autobus a nechává ho za sebou.
    Průvodčí otevírá ventilačku ve střeše, což Italovi rozcuchává řídkou přehazovačku, i jme se tento dělati scénu a řváti, že to svět neviděl. Průvodčí i řidič řvou chvíli také, ale jsou přeřváni a ventilačka se zavírá.
    Trest přichází po bratru 10 km. Skrze netěsnosti v podlaze se zadní část autobusu plní jemným červeným prachem. Já registruji jen mírnou mlhu, ale M. nadává a kucká, zatímco Japonci a Khmérové předvádějí pantomimu "chlór v městském sirotčinci". Následně začínají brblat. Je to přesně to typicky české brblání lidí ve frontě, které někdo předběhnul, ale nemají odvahu za ním zajít a vyhodit ho, protože vědí, že by mohli beztrestně dostat přes hubu a ostatní by se jim ještě smáli. Po dalších 5 km největší brblala (to už se ustavila koalice kritiků bělochů - já vám to povídám, debilové jsou to a smrděj - já jedu do Phnom Penhu na úřad, jak tam budu vypadat) vstává a jde vynadat průvodčímu, který za nic nemůže. Potom se vrací a se zadostiučiněním otevírá větračku. Dohlednost se dramaticky zlepšuje a z úst mizí příchuť zeminy.
    Jelikož jsou kolem cesty téměř neustále domy, netušíme, kde zrovna jsme. Po uplynutí patřičné doby se pokouším spolucestujících vyptat, jak daleko je to do Kompong Thomu. Poněkud mě vystraší, když se poradní výbor čtyř Khmérů shodne na tom, že již nějakou dobu jsme v Kompong Thomu.
    Nicméně u pumpy se vše vyřeší v diskusi s řidičem a bavičem řidiče, alias průvodčím. (Jeho úkolem patrně je bavit řidiče, aby za jízdy neusnul, a modlit se, aby neusnul žádný řidič protijedoucího kamiónu.) U pumpy se především doplňuje voda do chladiče - z vodovodu jakousi podomácku vyrobenou hadicí ze sáčků, poslepovaných a posvazovaných provázky. Není divu, že manifest improvizace asi třikrát praskne a ohodí okolní bez ohledu na jejich profesní či národnostní zařazení.
Jarek Kopeček, kopecek@fzu.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání