Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
|
Hlavní stránka
Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum | |
|
|
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení. Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne. |
 |
|
|
Rock a voda
(Pozvánka),
30. 5.
Na poslední chvíli jsem dostal informaci o zajímavém podniku na Pardubicku. Poličské Rockoupání je dvoudenní festival, původně festiválek, který nabízí na dvou pódiích přes třicet kapel včetně -123 minut, Kryštofa, Vypsané fixy, Garáž Tonyho Ducháčka, Eggnoise, Echt!, Nahoru po schodišti dolů bandu, ale také finských Waltari, bulharských Arteri a slovenských Bartošovců. Program najdete na www.rozkoupani.cz,videopřenos na http://video.policka.cz/rockoupani. Dnes se začíná v 16.00, zítra v sobotu od 12.00.
Banditi
(Komentář),
30. 5.
V úterý 27. 5. vysílala satelitní německá televize NDR dánský film "Alles Banditen", neboli "Všichni jsou to banditi", hodinový dokument natočený při loňském dramatickém jednání v Kodani o nových členech Unie. Kamera byla v zákulisí a natáčela hovory jednajících evropských politiků. Bylo zajímavé sledovat, jak se neformálně baví, jak hledají kompromisy, či spíše cestičky hodné Chytré horákyně: jak s někým jednat a nejednat, přijmout či nepřijmout, pozvat či nepozvat... Výrok o banditech pochází od Putina, jinak jsem zaznamenal od jednoho Evropana něco jako "teď jim to slíbíme, a pak se uvidí..." a podobně. Zákulisní jednání s Polskem, kterému nakonec brutálně ustoupili a dali mu navíc přes miliardu euro, či Tureckem, bylo víc než zajímavé. Bylo to děsivé. Prostě faleš a plnění rčení o vlku a koze dohromady. Není divu, že dokument vzbudil mezi zúčastněnými pohoršení, že komisař Verheugen ho odmítl vidět s tím, že prý porušuje lidská práva (patrně oněch cynických/věcných politiků). Dánský premiér Rasmussen jeho postoj naštěstí nesdílel, ostatně on to byl, kdo umožnil televizi zákulisní jednání snímat - přirozeně bez vědomí ostatních, což mu bylo vyčítáno a za což se omluvil, nicméně na tom, že lidé mají právo vědět, jak se jedná, trval. Na rozdíl od Verheugena, který tuto publicitu odmítl s tím, že "politika je založena na důvěře..." Dokument (v dánštině) je na www.dr.dk/pubs/nyheder/template/lib/ram.jhtml?multimediaID=57208,nebylo by od věci, kdyby jej naše televize zakoupila.
Já na to nemám
(Poznámka),
30. 5.
Reklamní slogan "How Fa Can You Go?", jsem nepochopil. Jazykový vtípek v podobě záměny "How Far Can You Go?" mi unikl, ačkoli na takovou větu v angličtině pořád ještě stačím. Jestli mi unikl kvůli tomu, že kosmetiku Fa znám z dřívějška, nebo proto, že jsem reklamně intaktní, nevím. Jak laici, tak odborníci se mě snaží přesvědčit, že podléhám reklamě. Laici papouškují teze odborníků o tom, že podvědomě vybírám podle "vědecky" dokázaných zjištění: kupovat drobnosti u pokladny, lákavější zboží nahoře v regálech, rafinované řazení výrobků a jiné nesmysly. Samozřejmě, že mě ovlivňuje reklama, jako mě a všechny ovlivňuje cokoli kolem, jen jde o tu míru. Laici i odborníci se velice mýlí v aplikování poznatků kolem reklamy. Zjednodušují. U laiků to je přirozené, u odborníků zarážející. Jistě, občas si reklamní letáky ve výtahu prohlédnu, ale spíš pro to, abych zjistil cenovou úroveň. Několikrát jsem po přečtení vyrazil do patřičného x-marketu, jenže až tehdy, když jsem měl cestu kolem. Dopadlo to vždycky tak, že jsem samozřejmě pokaždé přijel pozdě, protože jsem se tam nehnal. Nic jiného jsem však nekoupil (když už jsem tam byl). Zajímavé je, že proti kuřákům se brojí, vyčleňují se jim kamrlíky pro kouření, ale proti otravování reklamou není obrany. Přitom není alternativa: musel bych nikoli nesledovat nějakou stanici, ale žádnou - přiblblé reklamy, které člověka vytáčejí, jsou všude. Abych seděl u televize či rádia s dálkáčem v ruce a neustále je vypínal, přece není řešení. Stačí zaslechnout nejnovější nebetyčnou kravinu "Já na to mám..." (na co vlastně je ta reklama?) a mám zkaženou půlhodinu. Abych nevypadal jako buřič: nejde o bojovný postoj. Prostě reklama pro mě není důvodem výběru ani zdrojem informací aktuálně aplikovaných. A protože nejsem výjimečný, předpokládám, že takových lidí je víc. Toť vše.
Blýskání na lepší časy?
(Názor),
30. 5.
"Lidi, kteří budou bez práce déle než rok, chtějí politici buď přinutit k osmi hodinám veřejně prospěšných prací týdně, anebo jim sníží sociální dávky na polovinu," píše se v internetové verzi deníku MF Dnes (18. 5. 2003). Je to signál, že se konečně naše vláda začíná alespoň trochu dostávat do kontaktu s realitou a začíná se zabývat problémy, které mohou nějak smysluplně přispět ke zlepšení stavu této země? Rozhodně nejsem velký fanoušek naší levicové vlády - odjakživa zastávám spíše liberální názory a paternalistická role státu, což je pojetí zosobněné právě sociální demokracií, je mi proti srsti. Na druhé straně chápu nutnost sociální sítě - každý se může dostat do situace, kterou není schopen řešit vlastními silami a stát by měl garantovat, že onemocnění, či jiný dlouhodobější handicap neznamenají propad do chudoby. Je ale na místě - a tento krok vlády svědčí o tom, že konečně nalezla odvahu přistoupit k nutným, byť nepopulárním opatřením - diskutovat o rozsahu sociální sítě; o tom, kolik nás stojí její správní aparát, o tom, zda adresáti sociální pomoci skutečně nemají jiná východiska, o systémových opatřeních motivujících lidi ke snaze obejít se pokud možno bez asistenční role státu. Samo opatření, které nutí dlouhodobě nezaměstnané spoluobčany věnovat alespoň minimální úsilí jako oplátku za podporu poskytovanou státem, mi ve své praktické podobě připadá spíše jako testovací balónek. Osm hodin týdně je (stěží) jeden pracovní den. Chápu, že zapojení do veřejně prospěšné práce má spíše za cíl odfiltrovat ty, kdo zneužívají systém sociálních dávek a udržet dlouhodobě nezaměstnané alespoň v minimální míře v kontaktu s běžnými pracovními návyky. Rovněž chápu, že - minimálně jako politický argument - musí ponechávat prostor pro hledání standardního zaměstnání. Nicméně pevně doufám, že tento krok, sám o sobě důležitý spíše jako deklarace vládní ochoty k nepopulárním, leč pragmatickým opatřením, nezůstane osamocen a stane se předzvěstí nového směru vládní politiky. Směru racionální politiky směřující spíše než k líbivým frázím a prázdným gestům k realistickým a tak potřebným - byť dozajista nepopulárním - opatřením. Marvin, tomas.bezouska@email.cz
Dovolenka na Kréte 3
(Cestopis),
30. 5.
Jedlo a reštaurácie. Podľa mňa nemá veľký význam si na Krétu nosiť svoje jedlo, pretože na Kréte sa dá kúpiť v obchode (v tých väčších) za maximálne 1,5násobok toho ako u nás, a zbytočne zaberá miesto v batožine. Jediné, čo odporúčam, je zobrať si zo sebou syr, najlepšie údený - aby viac vydržal - najmä kvôli cene, ale aj kvôli tomu, že grécke syry chutia inak (aj tie medzinárodne pomenované - napríklad rozdiel medzi klasickým edamom a gréckym bol značný). Chlieb je o dosť drahší, ale keďže nevydrží, treba si kupovať miestny. Takisto sa oplatí brať si zo sebou trvanlivú salámu, ale neviem či sa to teraz ešte môže (kvôli BSE). Reštauračné jedlo na Kréte je veľmi pestré - Kréťania používajú do jedál veľa zeleniny, byliniek a podobne. Najznámejším gréckym jedlom je gyros, ktorého zloženie sa mení od reštaurácie k reštaurácii - vo všeobecnosti sú to plátky mäsa (jeden až 4 druhy - jahňacie, bravčové, kuracie, teľacie) okorenené zmeskou korenia napichnuté a navrstvené na seba a veľmi pomaly pečené na zvislej ihlici na grile. Prepečené kúsky sa z vrchu odrezávajú a podávajú sa buď v chlebovej placke (vnútri s hranolkami, paradajkami, cibuľou a omáčkou tzatziki) jako Gyros pita, alebo ako hlavné jedlo na tanieri s prílohou. Takisto obľúbené je jedlo souvlaki - jahňacie (niekde aj bravčové alebo kuracie) ražniči s rôznymi obmenami prísad a mäsové guľky v červenej omáčke. Samozrejme v reštauráciách nájdeme rôzne obmeny steakov, a dokonca vyprážané rezne. Velmi dobre zastúpené sú aj ryby a plody mora - taký steak z mečiara je mojim obľúbeným a určite nie z politických dôvodov. V oblasti Heraklionu som ochutnal zaujímavé ryby - veľkosti 15 - 20 cm, obalené v nejakom obale a vypražené. Volali ich rópa a jedli sa celé, aj s kosťami - tak ako ančovičky v Bulharsku alebo v pevninskom Grécku (tam sa myslím volajú gavros). Neviem ale ako dosiahli to, že kosti neboli tvrdé - ryba nebola máčaná v octe ako napríklad makrely. 
Všetky grilované jedlá - nielen ryby - sa podávajú s plátkom citrónu, a pokvapkanie šťavou podľa mňa dopracuje chuť mäsa k dokonalosti. K tradičným jedlám patria ešte stifados - jedlá z králičieho, prípadne zajačieho mäsa, s omáčkou - ale videl som aj stifado z bravčového mäsa. Príprava musaky, takisto jedného z najrozšírenejších jedál, sa rôzni od reštaurácie k reštaurácii - ale vo všeobecnosti je to zelenina (základ je baklažán - lilek) na plátky vrstvená s mletým mäsom pokrytá bešamelom a zapečená v rúre. Zatiaľ som ochutnal asi desať verzií, ale ani jedna nebola zlá. Šaláty sú zastúpené klasickým gréckym šalátom (paradajky, papriky, uhorky, čierne olivy, feta syr, olivový olej, oregano), taramasalata (v zemiakovej kaši rozmiešané treščie ikry, olivový olej a pokvapkané citrónovou šťavou - koľko ľudí, toľko chutí), ale hlavne tradičný šalát tzatziki. V našich podmienkach urobíme tzatziki tak (alebo sa aspoň k chuti priblížime), že do kelímku kyslej smotany rozmiešanej s malým bielym, čo najhustejším jogurtom (osvedčil sa mi taký s obrázkom veterného mlyna) pridáme nastrúhanú, posolenú, odstátu aspoň hodinu a odkvapkanú šalátovú uhorku. Gréci používajú svoje špeciálne uhorky a svoj špeciálny jogurt, ale týmto sa chuti dosť priblížime. Do zmesi pridáme buď - roztlačený cesnak podľa chuti, nadrobno posekaný kôpor a trochu soli - alebo si kúpime koreninovú zmes na tzatziki. Necháme vychladiť v chladničke aspoň hodinu - občas premiešame. Ale najlepšie podľa mňa šalát chutí po aspoň 12 hod. kľudu.Každá rodinná reštaurácia má svoje recepty a obmeny klasických jedál. Skoro všetky sú veľmi zaujímavé a stoja za ochutnanie. Ako prediedlo sa podávajú napríklad viničné listy plnené ryžou, spomínaný taramasalata, vzorky syrov a podobne. Prílohy sa rôznia podľa oblasti, ak nechcete riskovať, vždy môžete povedať, že chcete hranolky. Nie každému chutia zemiaky varené v posolenej citrónovej šťave a na kyslo upravená ryža, ale ako experiment a v spojení s jedlom to kupodivu nie je zlé. 
V reštaurácii skoro vždy donesú predjedlo, ktoré máte v cene (ako couvert), bývajú to ich tradičné sucháre s rastlinným maslom, čerstvé žemle poprášené múkou, alebo biely chlieb. Namiesto masla môže byť tzatziki, prípadne nejaká nátierka. Po jedle ak je práve sezóna, dostanete ako pozornosť podniku nakrájaný melón alebo iné ovocie, prípadne kalíšok ouza, či raki. Na Kréte som asi pred piatimi rokmi prvý krát jedol jedlo, ktoré nie je síce krétske, ale keďže bolo vynikajúce, uvediem recept - dúfam, že si ho ešte dobre pamätám: Mushroom schnitzel (Stalos, rešt. Galini).Krétske sladkosti obsahujú najmä med v spojení s cestom, napríklad baklava a chalva, ale tá sa robí skôr na pevnine. Na Kréte sa baklava robí na stovky rôznych tvarov a spôsobov, ale skoro vždy to je lístkové cesto s medom a orechmi. Dokonca som jedol baklavu posypanú niťovkami (rezancami) a bola veľmi dobrá. Niektoré rodinné taverny robia domácu zmrzlinu, hustú, smotanovú a sladenú medom, a tá môže byť pre naše žalúdky nenavyknuté na poriadne jedlo dosť náročná. Toto bol popis takzvanej turistickej stravy - Kréťania navštevujú radšej svoje tradičné taverny, ďalej od turistického ruchu. Jedlá sú tam trochu iného razenia, používajú viac vnútorností, "nekvalitnejšieho" mäsa, takže jedlo má inú chuť ako turistické. Je ale vynikajúce a tomu, kto nemá predsudky, odporúčam zájsť si trochu do vnútrozemia (počul som spievať ódy na tavernu v dedinke Kritsá). Ja by som si tiež dal zaprávané ľadvinky radšej, ako nejakú ich napodobeninu vytvarovanú z hovädzej sviečkovej, len preto, že sa niekomu inému vnútornosti bridia... Na Kréte nájdeme ďalej rôzne druhy reštaurácii - od indických, čínskych po pizzerie a steakhouses. Dokonca som tam jedol najlepší hamburger v živote (Malia - myslím že sa to volalo Burgerplanet) (v Amerike som nebol, ale bol lepší ako kedysi v Bratislave na Mlynoch, a dokonca sa odvážim rúhať - lepší ako v Martine-Vrútkach pred stanicou). Ale to by bolo už o inom. A nabudúce o nápojoch, suveníroch a o nerovnom súboji požičané auto vs fakultatívny výlet. Hunter, hunters@mailbox.sk
|
| |
| |
| |
| Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved |
:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání |