Jan Kořínek (Rozhovor), 20. 11.
Hudba.
    Mě k hudbě přivedl táta (Miroslav Kořínek, muzikant a herec divadla Y -- pozn. G.). Spolu jsme si, jen tak, hrávali na piáno, asi od 4 - 5 let. Mě bavilo jako malého poslouchat, tenkrát Mládka. Následovalo klasické vzdělání, to mě pochopitelně hrozně nebavilo, asi jako každého -- cvičení a podobně. Ke kytaře jsem přešel až později, a to jsem třeba zapomněl, kolem deseti, i na piáno -- klidně na čtyři roky. V šestnácti jsem se dostal do Ameriky, na rok, jako "výměnný" student. Tam jsem objevil spoustu muziky, kterou se dodneška snažím dělat, a to je blues.
    Rodiče za mně tenkrát v podstatě rozhodli... abych tam jel. Mě to vůbec nevadilo, naopak se mi ten nápad líbil. Byl jsem v rodině a chodil na střední školu. Z těch šesti, sedmi hodin, které se opakovaly každý den, byly dvě, potom vlastně tři hudební. Takže od sedmi jsem chodil hrát do bigbandu, na kytaru -- neměli kytaristu. Pak jsme měli jazzové trio a poslední hodinu jsme doprovázeli zpěvačky, takový malý pěvecký sbor. Ale byl to jazz, ne vážná muzika: americký jazz zaranžovaný pro malý sbor a jazzové trio. Tam jsem se moc naučil. Přitom to byla normální řadová škola, žádná specializovaná hudební. Muzikanti tam byli úplně skvělí. K tomu jsem musel mít angličtinu, jako základní předmět, a pak jsem si vzal španělštinu. Bylo vlastně jedno, co dělám, protože jsem nepotřeboval sbírat body jako oni. Takže jsem si vybral pro mě zajímavé předměty.
Kapely.
    Skupiny jsem zakládal až po návratu z Ameriky. Do té doby jsem neměl nic, ani jsem u nikoho nehrál. Po návratu jsem založil duo Blue Roots se slovinským zpěvákem a kytaristou, hráli jsme Erika Claptona. Pak se kapela rozrostla, byl s námi třeba kytarista Peter Binder. Hrál jsem s Tondou Smrčkou, nějakou dobu s Janis Joplin Revival, taky Krausberry, Anna K, Neřež... Asi před sedmi lety jsem spoluzaložil kapelu The Next Generation Blues Band (s kytaristou Rennie Trossmanem), ze které vznikla Blues Generation, s Jiřím Šlupkou Svěrákem, pak se to změnilo asi před rokem a půl na dnešní Jan Kořínek & Groove. Hraje v ní Američan u nás pobývající, Rennie Trossmann (kytara), Vladimír Guma Kulhánek (baskytara), Martin Kopřiva (bicí) a Kuba Doležal (tenorsaxofon).
Hammondky.
    Zvuk toho nástroje dělá Leslie bedna. Má dva větráky, jeden basový a jeden výškový -- ale nejsou tam kvůli chlazení. Vytvářejí Dopplerův jev: zvuk cestuje, protože větrák ho rozptyluje, "rozmetává" do stran, po celé místnosti. Vzniká takový ten typický plný zvuk. Rychlost otáčení větráku se dá měnit, a tím se mění pocitová barva zvuku. Klávesy se můžou rozdělit a nastavit odděleně barva a efekty. Vlevo mám basu, kterou supluju, když nemáme basistu, a vpravo tón, který lze během hry měnit. S tou basou to není úplně normální -- občas nestíhám obě věci najednou. Je zajímavé, že když hrajeme bez basisty -- když basuju já na hammondky -- je to takové bigbandovější. Já vlastně můžu vymýšlet, jak bude hrát basa a jak k ní bude hrát vršek, což je hrozná výhoda: kapelu pak můžu řídit úplně. V tu chvíli mám hroznou svobodu -- i když basista hraje skvěle, nezahraje mi tam pochopitelně to, co bych v tu chvíli zahrál já. Přestože většinou vím, kudy jít, abych ho doplnil.
    Dá se hrát i bez Leslie bedny, ale umí to málokdo. Zvuk je pak rovný, takový varhanovitější. Kromě Leslie efektu mají hammondky ještě vibrato, které člověk může zaměnit za zvuk vydávaný Leslie bednou. Hammondky jsou svérázný nástroj. I když existují nástroje jejich barvu a styl zvuku imitující, jsou ve zvuku naprosto nedostačující.
    Mám půl roku Ježkovu konzervatoře, pak jsem byl propuštěn za dobré chování (smích). Potřeboval bych učitele na hammondky, a toho jsem u nás ještě nenašel. Hrozně bych chtěl, ale to budu asi muset jet někam jinam.
Standardy.
    Hrajeme v tuhle chvíli jenom převzaté věci, i když už se začíná pracovat na vlastní tvorbě pro groove, pro instrumentální sestavu. Se zpěvákama hrajeme bluesové standardy, známější i méně známé. Není to jen opisování, je v tom tvořivost. Přebírají se témata, aranže jsou vlastní, ale i když se přeberou, stejně je člověk zahraje jinak. Tak je to přece i ve vážné hudbě. Tam se také hrají většinou převzaté věci, skladatel si málokdy zahraje sám, co napsal. Jde přece o interpretaci.
    Bluesová muzika je proti představě většiny lidí hrozně striktní, dá se říct omezená: třeba do bluesové písničky není možné hrát rockové sólo. Je dobré ctít jakousi stylovou čistotu, a přitom se pohybovat v daných mezích. To je na tom hrozně zajímavé: být omezený. Člověk to při hraní nevnímá, zahraje tak, jak by to mělo být, tak, aby to do sebe zapadlo. Co do použitých not je spousta možností, ale ty možnosti jsou omezené -- jak říkám: striktní. Důležité je, aby ta hudba byla srozumitelná pro normální lidi.
Zpěváci.
    V devadesátém čtvrtém mi Rennie nabídl, že potřebuje basistu na měsíční turné po Německu s černošským zpěvákem Lorenzo Thompsonem. Já jsme předtím na basu nikdy nehrál, tak jsem se během měsíce naučil základ a jeli jsme. Rennie je taky amatér, hrál před tím po chicagských klubech. Má z té doby spoustu kontaktů a my se ty lidi snažíme sem pravidelně vozit. Se třemi vokalisty spolupracujeme stabilně: L. Thompson, Sharon Lewis a Eb Davis. S Thompsonem budeme hrát teď v listopadu na turné. Začneme v Brně ve Staré pekárně křtem cédéčka Good Rocking Tonight, které jsme tam nahráli před rokem, a v polovině listopadu s ním v rámci turné vystoupíme na šumperském festivalu Blues Alive 2001. Druhé CD, studiové s Eb Davisem, je ve výrobě.
    Produkci děláme sami, nemáme manažera. Vyděláme jen to, co získáme na koncertech -- klubovým vystupováním prostředky nezískáme. Dáváme 50 % do hraní a 50 % do managementu, což by ovšem nemělo být.
Počítače.
    Používám je úplně na všechno -- od Internetu přes webové stránky, výrobu democédéček, plakátů, obalů na CD. Metodou pokusů a omylů jsem se za ty roky už někam dostal. Z 90 % používám Linux -- vyhovuje mi otevřenost toho systému, líbí se mi svoboda, která v něm existuje: třeba v podobě GPL licencí, nebo to, že tisíce a desetitisíce lidí v celém světě spolupracují na různých projektech, přispívají k nim. K produktům existuje úžasná podpora, třeba v podobě diskusních skupin, chyby jsou většinou někde popsané: nestalo se mi, že bych měl potíže a nenašel řešení. V Linuxu existují například tři naprosto profesionální programy pro nahrávací studio, zadarmo.
Blues.
    Moje krevní skupina je blues, ale hrajeme i starý acid jazz -- J. Smith, J. McGriff. Acid vznikl v 60. letech, ovšem dnes je to už jiná muzika, ale vychází z toho. Je to takový populární styl jazzu založený na groove. Pro mě ideální představa jazzu je pomezí blues a jazzu, ne fúze. Groove je pocit, technicky je to tak, že bicí a basa hrají jednu figuru, třeba funkovou, a na tom se staví všechno ostatní. Je to v tom pocitu z opakování -- je to opakování.
    Jsem rád, že se u nás pomalu začíná rozvíjet bluesová scéna, která ctí ten originál. Většina kapel však spíš přebírá "bílé vzory". Učí se od Johny Wintra, Stevie Ray Waughna a jiných, kteří si udělali svůj styl a přesunuli blues kousek do rocku. To je už podle mě šoupnuté zbytečně, ztrácí to ten pravý, původní výraz. Třeba Waughn je dobrý, ale jeho učitel, B. B. King, je lepší -- a raději jdu za ním než na půl cesty k jeho žákovi. Neříkám, že by se Waughn a ostatní neměli poslouchat -- naopak! Já jsem se také ke Kingům dostal přes Waughna. Ale když se učit, tak od originálů: stavět na těch starých základech. Pak už to člověka nutí hrát dobře a také více uspokojuje. Chtěl bych lidem ukázat, že blues není jen ta smutná táhlá muzika, deprese, ale že je to i pohoda, příjemný pocit: že je velice "happy".
    (v pražské kavárně Trafika na Jiřího náměstí, 4. 10. 2001)