Štronzo 2/2 (Broučkoviny), 6. 11.
Tichá, milá, nenápadná, když chce, usměvavá, uchlámaná, šílená, když je to potřeba. Velice rychlá. A ještě hodná, šikovná, výborná herečka. Nekonečně trpělivá.
    Do Moravské Třebové se lze dostat buďto vlakem po té, co je třeba přesednout v České Třebové nebo automobilem. Každopádně je to zapadlé, leč opravdu krásné starobylé město. Obrovské náměstí s morovým sloupem a spraveným dobovými domy, překrásně spravené muzeum, Holfsmeisterovy(nebo tak nějak) sbírky z staré Asie, zámek se stálou expozicí holandských mistrů (jištěných na 180 miliónů korun), největší sbírka grafik, starobylé hospůdky a uličky... co více si přát.
    Štronzo je zde pořádáno již pěknou řádku let. Vstupenka stojí 10-15,- Kč na jednotlivá představení, 30,- Kč na dopolední/odpolední program, a celodenní 150,- Kč a v tom je zahrnut oběd (ono zelo knedlo vepřo), večeře (uzené 150 kg prasátko) a snídaně (chleba s masovou pomazánkou) a samozřejmě nocleh na místním internátu (dvě dvouposchoďové postýlky). Celý den se ve foyer promítá video z předešlých přehlídek, je otevřen divadelní bar (fernet za 25,- Kč, čaj, koláček, chlebík s mas. pomazánkou za 5,- Kč, lahvový Braník, nekouří se). Do města je to kousek, na autobusové nádraží menší kousek než na vlakové. Hospody otevřené obvykle až od 18,00 hod.
    Jednotlivá představení byla ohlašována vyzváněním opravdového zvonku a po začátku již nebyl nikdo vpuštěn, v úvodní řeči bylo zdůrazněno vypnutí mobilních telefonů a necourání se (důsledně dodržováno všemi). Protože jsem sama dva takové festivaly pořádala, musím říci, že jsem si to jednak vychutnávala jako účastník (neb ve škole se na to zřejmě vykašlali) a zároveň jako přepečlivý divák, jsa na svém místě ještě malinko před.
    Pokud máte rádi tento druh divadla a hledáte něco neotřelého a zajímavého na jednu sobotu a nedělní dopoledne, neváhejte a příště se nechejte zlákat.
    Večer divadelního festivalu byl věnován jednomu z našich předních herců - Václavu Postráneckému. Když přišel v půli večeře, posadil ho Ivo za náš stůl a nechal ho tam v koutku samotného. Nabídla jsem mu, že u nás je místo. Taktně odmítl, domnívaje se (mylně), že k němu ještě někdo přibude. Po té, co se dovtípil, že tedy NE, přisedl k nám. Jedna z dam, sedících s námi u stolu poznamenala, že je asi v nevýhodě, když my ho všichni známe a on nás ne, tak jsem řekla, že to můžeme napravit (okusuje (to byl měl být pokus o přechodník) u toho žebra) a začala si utírat ruce do ubrousku. Pan Postránecký mne ovšem hbitě usadil, ať se dál věnuji svým žebrům, že to je pořádku. No a tak jsme seděli, poslouchali ho (já se stále věnovala žebrům) a poslouchala naopak své spolusedící, jak mu pomalu, ale jistě lezou víte kam. Usoudila jsem, že dost bolo a odešla jsem.
    Večer s podtitulem "Jak se učí herectví" v duchu "one man show" sliboval mnohé, ovšem to, co následovalo, mne poněkud šokovalo, velmi nebavilo a prostě jsem se musela překonávat, abych z té druhé řady neodešla. O čem to bylo? O herectví a stylu hraní - rozporu v pojetí Stanislavského a Čechova - vůbec jsem netušila o čem se točí. O problémech Národního divadlo, které tíží "pouze" zaměstnance Národního divadla a "malí" lidé to prostě nezmění. O kritice pana Donutila a jeho "Sluhy dvou pánů". Pravda, byly tam skvělé scénky, úžasné historky a dokonale zahrané gagy, ale asi tak z jedné třetiny.
    Přiznávám, že to ve mně vytvářelo dva pocity - že se potřebuje vykecat a že to nemá připravené.
    Těžko k tomu co dodat. Možná nesedl mně, možná něco nesedlo jemu. Možná jsme si prostě nesedli. I to se stává.