Holandský deník 31 (Krajánek), 31. 10.
Houby
    Tak jsem strávil další víkend. Podařilo se mi téměř vše, co jsem si naplánoval: Koupil jsem si tkaničky do bot, nakoupil jsem sýry na návštěvu domova. Objevil jsem další službu pro zákazníky - vakuové balení sýra. A nejen to, narazil jsem i na bizarní kozí sýr s přídavkem bramborových slupek. Když jsem se prodavačky ptal po smyslu této nestandardní příměsi, jen pokrčila rameny a prohlásila, že výrobci se snaží být invenční. Prostě, na farmě se nic nevyhodí, brambory se loupou až po uvaření, aby bylo méně odpadu, a potom už je k rozumnému využití i toho mála slupek jen krůček.
    Znova jsem podnikl vypečený teroristický útok na prodavače v tureckém supermarketu, který jsem zahájil vyptáváním se na olivy a obratně stočil na tureckou míru "ons" v obchodě vášnivě užívanou. Až tři osoby se mi podařilo zmást zcela, než se jich zastala turecká nakupující a odpověděla mi na několik otázek, na které jsem se neptal. Nicméně následnou superpozicí získaných odpovědí jsem vydedukoval, že "1 ons = 10 dkg".
    Odpoledne se nečekaně a naprosto ukázkově vyčasilo. Začalo svítit slunce a můj k jihu orientovaný byt se začal měnit v nesnesitelnou výheň. Abych žáru uniknul, vyrazil jsem běhat do dun. Běh v dunách má svoje výhody, než k nim těch 5 km dojdu, tak se svaly důkladně prohřejí a druhak už se mi pak stejně běžet nechce, takže v klidu dojdu k moři (případně do hospody) a vrátím se. Nejinak tomu bylo i tentokrát.
    Po chvilce klusání z kopce jsem dorazil na štěrkovou cestu - neběžím, přece si nebudu ničit klouby. Po asi 3 km se od cesty odloupla pěšinka pro chodce - neběžím, na cestě je bláto. No a pak už na běh nebylo ani pomyšlení! Byly tam, všude, úplně byl ochrany, úplně beze strachu: HŘIBY. Některé malé, jakoby sádrové, jiné téměř velikosti talíře. Někteří statní jedinci už dokonce propadali rozkladu. Kromě hřibů i kozáky, suchohřiby, masáky, klouzky a překvapivě i pravé ryzce. Na pohled jedle vypadaly i holubinky, ale po ochutnání pálily jako čert. A do toho všeho já v teplákách a tričku, 9 km od domova, bez možnosti i tu sebemenší houbu někde ukrýt. To bych plakal.
    Což se mi nakonec málem podařilo, protože jsem se na pokraji noci zabloudil. Schoorlské duny mají výhodu, že se v nich nelze zcela ztratit, za kteréžto porušení zákona zachování (možností) je třeba zaplatit, v tomto případě tím, že se v nich nedá zcela najít. No a přesně to se mi povedlo. Snad konjunkce Saturnu s Jupiterem, snad snaha, přece jen potýrat tělo během a uniknouti tak temnotě lesa, či jen myšlenky kroužící kolem plodnic způsobily, že jsem na jedné z křižovatek odbočil doleva namísto doprava. A tak namísto na okraji Bergenu jsem se ve čtvrt na osm ocitl na lesní křižovatce, na které jsem byl ve čtvrt na šest. Vskutku prekérní situace, téměř pocit metafyzického útoku na vlastní osobu. Nezbylo mi, než se pokusit o reparát. Vyšel, dokonce jsem našel i zkratku, i když doporučit chůzi koňským chodníčkem v nočním lese nemohu.