Čarodějka a země natažených dlaní 9/9 (Magie), 14. 10.
Kdo to píše? Čarodějka, čarodějnice, striga, nebo prostě mágyně. Ač škodolibá a zákeřná mrcha, je stále ještě bílou čarodějkou, a tudíž koná dobro, ať se to komu líbí nebo ne. Pokud zrovna nečaruje, věnuje se poezii, jízdě na koni, matematice, programování, cizím jazykům, zpěvu, alkoholu a chlapům. Má nepravidelné rysy obličeje, nepravidelnou docházku, nepravidelný sexuální život, nepravidelně si čistí zuby a nepravidelně jí. Je zkrátka rozená vzpoura proti jakémukoli systému.
    Ovšem v mešitě se mi začala motat hlava, a tak jsem si vzala klíč od hotelového pokoje a řekla rodině, kde mě má hledat. Cestu metrem zvládnu v Praze každý den několikrát. Ale v tentokrát nacpaném rychlovlaku bylo něco divného. Je to zvláštní, ale byl to pach, co mi roztáčelo mžitky před očima. Pach, který nesmrděl, prostě jen jiný, cizí, nezvyklý pach, který jakoby říkal "Cizáku!". A pak ti lidé. V Tunisku je ilegální homosexualita, ovšem nechápu, jak ji identifikují. Muži se na potkání líbají ve francouzském stylu na obě tváře, při hovoru se neustále dotýkají a v rychlovlacích nemají vůbec žádné zábrany ohledně osobního prostoru. Ženy se nikoho nedotýkají a rychlovlakem moc nejezdí.
    Asi tři zastávky před tou mojí jsem byla schopná už jen se křečovitě chytit tyče a spočítat, že ještě třikrát to zastaví a pak musím ven. Nikdo z mužů, rozvalujících se na sedadlech postupně se vyprazdňujícího vagónu, necítil potřebu mě pustit sednout. Jen na mě posykávali a dělali nemravné posuňky. Odpočítala jsem tři cuknutí a vyběhla místem, kde byly mžitky světlejší. Pak jsem asi chvíli ležela na peróně, než ke mně přišla žena v černém hábitu. Lehce se mě dotkla na rameni a já si klekla. Pak jsem si připadala jako idiot, ale v té chvíli jsem se zmohla jen na to, že kleče a drže se lemu jejího ošacení, zašeptala jsem "Do you speak English?" Hábitek něco zabrebentil a odběhl.
    Pak se stará paní vrátila s pohlednou mladou dívkou, která anglicky mluvila. Pomohla mi na nohy a stařenka mi dala k něčemu čuchnout. Nevím, co to bylo, vonělo to jako citrusy a koření, ale každopádně mě do probralo. Poděkovala jsem stařence v několika jazycích a pak mi dívka nabídla že mě dovede do hotelu. Cestou mě na chvíli opřela o nějakou zídku a vrátila se s lahví studené vody. Povídala si se mnou a já zjistila, že studuje angličtinu na nějaké zdejší univerzitě. Jmenuje se Salema. Dala jsem jí adresu, kdyby si chtěla dopisovat anglicky.Chtěla jsem jí zaplatit za tu vodu, ale razantně to odmítla. Doufám, že napíše, vděčím jí za hodně. Parta chlapců, která seděla kousek od místa, kde jsem omdlela, se ani nepohnula. Nejspíš by mě tam nechali chcípnout, možná by na mou mrtvolu ještě dlouho pokřikovali a dělali posunky.
    V tu chvíli jsem si připadala jako jedno koťátko, které jsem viděla jednou večer v Sidi Bou Said. Vypotácelo se zpod zaparkovaného auta a po několika krocích na večerním osvětlení se zamotalo a upadlo. Zůstalo ležet a umřelo. A kromě mě si toho nikdo ani nevšiml. Tomu kotěti nebylo pomoci, ale přece měl aspoň někdo zastavit a politovat ho. Ale zvíře a žena přece nemají duši!
    Když se ostatní vrátili z města, vyprávěli mi, že Tunis je plný mrtvolek koťat a štěňat, že na nárožích se i hromadí. To je to každé třetí zvíře se vzteklinou, ne nějaký osamělý pejsek v poušti.
    Pak jsem až do odletu zůstala v hotelu. A ač se to z mého vyprávění možná nezdá, hrozně mě to mrzelo. Tunisko je úžasná země a já se tam chci znovu podívat. Už jenom proto, abych zjistila, jestli tam je místo, kde nenatahují ruku za každou drobnost. Musí tam být a příště ho najdu.
    A navíc, tou místní stravou se nááááramně hubne.