Holandský deník 26 (Krajánek), 26. 9.
Muzeum "Jižního moře" 2/2
    Jiným důsledkem všeobecné prosolenosti byl u obyvatel vysoký tlak. Domorodci se mu bránili tak, že spali vsedě. Podobné hrůzy, jaké jsou k vidění na českých zámcích v Holandsku zdomácněly i mezi lidem - postelí byla ve všech domech maximálně 1,20 m dlouhá skříň ve zdi. Církví povolená misionářská poloha musela být v podobném prostoru značně nepraktická, soudě podle průměrného počtu dětí, byly tyto drobnosti velmi kvalitně řešeny, detaily jsem však na jediné cedulce nenalezl.
    O úrovni zdravotní péče nejlépe vypovídá to, že ji prováděl holič, pouze na trhy občas docházel potulný felčar - nejlepší prý byli ze Španělska a z Turecka. Dům holiče byl označen kůlem s modrou hlavicí (žíly) a bílo-červeným (kůže-krev) vinutím na dříku. Široce využívané bylo předplatné, kdo se neplánoval v brzké době utopit, zaplatil 2 guldeny za holení na celý rok (jednou týdně). Stříhání bylo levnější - 45 centů. Movitější zákazník, jehož hrdost by neunesla, že jeho líce jsou škrabány stejným nástrojem jako držka nějakého burana, si mohl, za patřičný obolus, přinésti vlastní nářadí, na které měl holič speciální skříň s osobními zásuvkami vážených zákazníků. V oficíně se stále holí, jak však hlásá cedule v historizující úpravě ale se současném obsahu: nový zákazník, nová břitva, AIDS není v ceně.
    Podobně jako již v dobách Čapkových, i dnes pobíhají ve skanzenu lidé, předstírající ztrátu v čase. Pod vedením průvodkyně jsme absolvovali rozhovor s vysloužilým rybářem z bývalého Urku (dnes součást severovýchodního Fleva). Nejprve tvrdil, že ČR nezná, ale ví, že Bohemia je v Rakousku, a potom se dal do rozborky své výstroje. Snubní prsten měl na šátku na krku. Šátku se říkalo "úhoř" a prsten byl na něm proto, aby se na prstě nezachytil o lano, či plachtu, po čemž následovalo zpravidla utržení prstu a hrozila ztráta prstenu. Na kalhotách měl muž obrovské stříbrné knoflíky s Putifarkou, aby povětrné ženy rovnou viděly, že do těchto kalhot se rozhodně nedostanou.
    Ve vdovcově domku se vařilo na přenosném pecku z lodi, drobnosti a voda se ohřívaly na petrolejovém sporáku (kdo jste byli někdy ve srubu nebo u petrolejky vůbec, víte, co je to za smrad). Stěny byly natřeny na hnědo nebo na modro, aby se tam nelíbilo mouchám. Dům měl parádní pokoj (jehož institut ostatně zná i český venkov), kde se chodilo v neděli pít kafe. Stařík byl po cestách movitý, hned na první cestě v Anglii své milé zakoupil dva porcelánové psy, kteří se posadili na krbovou římsu a potrefená tak věděla, že k sobě nerozlučně patří, tak jako pravý pes k levému psovi. Na cestách dalších naspořil na harmonium, na které se uvolil zahrát a zazpívat nedělní píseň.
    Sotva začal, stoupla si průvodkyně za roh a začala: "Táák, pěkně pomalu. Bože, já tyhle zpěvy tak nesnáším. Víte, já jsem katolička a on je protestant. A teď do toho začne ještě zpívat. A je to tu! Představte si tu hrůzu, když takhle začne vřískat plný kostel!" Kdo ví, co z toho byla součást hry a co osobní zpověď. V předchozím domě nám totiž mezi řečí sdělila, že sňatky mezi katolíky a protestanty byly zapovězeny. Ona že zákaz přestoupila a byla potrestána... jak, to už se nezmínila. Paní vůbec vzpomínala na dětství s láskou, zvláště, když nám ukazovala vlněné spodní prádlo a říkala, že nesnesitelně kousalo, ale bez něj se v zimě chodit nedalo.
    Ale abych vám prozradil také něco o psech: Víte, proč byla v holandském stádu vždy jedna ovce černá nebo hnědá? Ne, nebylo to biblické podobenství, bylo to proto, aby si smečky psů myslely, že u stáda je hlídací pes a nezaútočily na něj.
    Samostatnou část skanzenu tvoří přístav. Rybářská vesnička z ostrova Merken je sice poetická, ale při představě, že v něčem takovém ve 20. století žili v Evropě lidé mně jímá děs. Co nejtěsněji nahloučené malé domky na kůlech a mnoho udíren spojených do jedné budovy - Merken, je jen 13 cm nad úrovní moře a povodně tam bývaly opravdu často. Obce měly erární stěžně na sušení sítí i další objekty, družstevní rybaření je vynález právě tohoto regionu. Zásadní činností rybářů na břehu bylo taninování sítí, lan, plachet a vůbec všeho. Mořská voda je žíravá, proto se musely sítě mořit dvakrát měsíčně, plachty alespoň jednou ročně. Tanin se získával z dubové kůry vařením v obrovském kotli. Práce to byla odporná, tanin barví na tmavěhnědo vše s čím přijde do styku, plachty jsou těžké a nepoddajné.
    Městečko působí blahobytnějším dojmem, i když obecný plán domu je stejný jako v domě venkovském. Ve venkovském stavení se to jaksi očekává, v městském domě to působí jaksi nepatřičně, když se do parádního pokoje vstupuje přímo ze stodoly, která je zároveň průchodem do chlíva. V kostele jsem měl neodbytné déja-vu, že jsem ve skanzenu v Rožnově, stejná předsíňka, kůr připomínající pavlač, dokonce i máry zavěšené v předsíňce pod stropem.
    Rovněž na hladovce číhá holandská klasika. Na ulicích se prodávají ryby uzené a pečené přímo před diváky. Historická hospoda nabízí palačinky pannekoeken, obrovská restaurace, trochu ve stylu holandské stodoly nabízí tradiční holandské jídlo, tj. hranolky, roztodivné usmažence, nejčastěji z mletého masa a obložené chleby. Jídlo má HUCH - holandskou univerzální chuť, jejíž alfou jsou brambory a omegou smažení. Ve srovnání s čínskou restaurací to byl vlastně tristní zážitek. Nečekaně mi byla smaženka z mletého masa, které se při ohřívání neopéká, ani z něj neodkapává tuk, ale za to se v soustředných kruzích pálí a loupe, tak nějak blízká.
    Na oficiální stránce muzea, http://www.zuiderzeemuseum.nl/ celkem nic zajímavého není, ale našel jsem dva celkem zdařilé soubory fotek: http://home.quicknet.nl/qn/prive/avangalen/fotopage.htm a http://members.ams.chello.nl/h.ham2/Enkhuizen/Enkhuizen.htm.