Muka možností (Zážitky), 27. 8.
Skromná studentka vysoké školy, která si vedle studia přivydělává prací u jedné renomované IT firmy. Je tak skromná, že o sobě nechtěla napsat žádnou charakteristiku, tak jsem ji musel napsat sám. Jejím osudem je být malou pracovitou včelkou, ač touží být dlouhou línou kočkou. Ovšem taky mohla skončit jako malé líné kuře. G.
    Když jsem před časem skončila v oné renomované IT firmě a byla nucena se vrhnout do divokých vod pracovních agentur (a ve své hrdosti si hrábnout až na dno), byla jsem na počátku velice optimistická. Věděla jsem, že jsem pracovala ráda a že i mí nadřízení byli s mými pracovními výsledky spokojeni (což jsem měla písemně potvrzeno v referencích).
    Ve chvíli, kdy jsem však při každém pohovoru musela onen doklad předkládat, začala jsem si připadat, jako kdybych se někam vnucovala, kde mě nikdo nechce. Uběhl měsíc, dva a já stále byla v řadách nezaměstnaných. Už jsem začínala mít silnou depresi.
    Když jsem procházela všechny pohovory každého dne a dělila se s broučkem o zážitky a pocity, najednou jsem po půl druhém měsíci narazila.
    "Šmudlo, tobě pořád někde něco vadí, ale vždyť ti ještě nikdo nic nenabídl," není nad podporu domácího krbu.
    "No vždyť ti jen říkám, že ten pohovor, na kterém jsem byla dneska je nejspíš na místo, kde chtějí jenom nějakou sekretářku, která vaří kafe a usmívá se - a to je pro mě málo. Chci práci, ale zase nechci dělat nějakou nedůležitou ficku."
    "A nabídnul ti někdo něco? Už aby ti nějaká práce vyšla..." tak to byla rána pod pás.
    Najednou jsem cítila přímo nutnost rychle si sehnat nějakou práci. Brouček se sice snažil táhnout výdaje na domácnost sám, ale všeho do času.
    Podle pravidla, když vás někde nechtějí, tak vás nechtějí nikde, se ale situace vůbec nevyvíjela tím směrem, kterým bych si já představovala. NIKDE mě nechtěli, až...
… až se najednou objevila firma, kde se mi líbilo (a neměla jsem prakticky žádné výhrady) a hlavně, kde mě chtěli..., a tak jsme se přišla podívat na normální běžný den v té firmě a rozsah práce, kterou bych měla dělat. A najednou...
    "Ahoj Petro, tady Eva, mohla bych tě k nám pozvat na zítra na pohovor?" volala mi známá z jedné velice renomované firmy, kde jsem se ucházela taktéž o místo (a kam jsem spíše chtěla), ale kde měli dovolenou, a tak se výběrové řízení posunulo.
    "Ano...," a tak jsme se dohodli na následující den.
    Vidět, co by bylo náplní mé práce mě ještě více zaujalo, tak jsme se předběžně dohodli na tom, že v pondělí nastupuju. (byl čtvrtek odpoledne)
    Druhý den jsem ale i tak šla na onen pohovor. Prostředí bylo fajn, ale ta první firma.. No předběžně jsem jim řekla ANO, takže jsem to příliš neřešila. Dokonce mě rozesmál jeden dotaz:
    "A proč si myslíte, že s vámi byli v minulém zaměstnání spokojeni?" ptala se mě nějaká paní na pohovoru.
    "No protože to tady mám v referencích." (quality of work consistently on very high level - způsobilo značné uvolnění pohovorové nálady - po dlouhých měsících jsem neměla pocit, že se vnucuju, opět jsem měla pocit určité hodnoty vlastní osoby).
    Odpoledne se ukázalo, že jsem se v oné renomované firmě (překvapivě) propracovala do posledního kola. CO TEĎ?! To v mých plánech nebylo. Možnost, že by mě tam chtěli skutečně přijmout, byla jednoprocentní.
    Jakožto Kuře jsem se neměla čemu divit, život mě neustále překvapuje nečekanými jevy. Jsem ale také ono zmatečné Kuře, Kuře, které se těžko rozhoduje mezi skvělým a skvělým.
    Začala jsem zmatkařit. Celý zbytek pátku jsem byla vyloženě nešťastná. budu někde pracovat půl roku a odejít za týden - takové Kuře není.
    "Tak počkej, jestli ti to vyjde, a když ne, tak nastup sem," radil mi brouček, který tu renomovanou firmu vlastně dohodil.
    Věděla jsem, že se firma pro mě rozhodla a že bych jim způsobila potíže, protože ukončili výběrové řízení a asi by začali hledat na novo.
    "To nejde."
    "Ale tady v tý práci máš jen smlouvu na půl roku. Pak můžeš opět hledat," namítl.
    "Ale já jsem jim to slíbila...," asi jen Gentleman skutečně ví, co ve skutečnosti znamená, když Kuře něco slíbí.
    Nakonec jsem zavolala do té firmy, kde jsem měla nastoupit a prostě to řekla, tak jak to je (nějaké kličkování není hodno ani mě, ani té firmy).
    "Tak si to přes víkend rozmyslete a v pondělí dejte vědět, jak jste se rozhodla. Ráno moudřejší večera, nemá cenu se rozhodovat ve stresu," navrhnul mi šéf oddělení, do kterého jsem měla nastoupit.
    Brouček se celý víkend snažil zjistit, jestli nejsem uchazeč jen do počtu a jestli má cenu si počkat. Bohužel se ale nemohl dovolat, a tak jsem se musela rozhodnout sama.
    "V pondělí ráno nastoupím, jak bylo dohodnuto. Přeji příjemný zbytek večera a doufám, že jsem Vám svým zmatečným jednáním nezkazila celý víkend," poslala jsem šéfovi oddělení SMSku a poprvé za pár dní klidně a šťastně usnula.
    Musím uznat, že muka nerozhodnosti a muka možností jsou strašná. Nakonec samotné rozhodování nebylo až tak těžké, protože jsem si v neděli odpoledne uvědomila sama sebe.
    Beru to, že když něco slíbím, tak to splním, I kdyby se dělo nevím co, za svoji kladnou vlastnost a dokonce si na ní zakládám - takže jsem pak (po rozhodnutí) nechápala, jak jsem mohla vůbec pochybovat.
    Bohužel brouček za renomovanou firmu lobboval ještě týden (ale velice intenzivně), což bylo důvodem nejedné hádky. Jaksi se ukázalo, že jsem byla nejžhavější kandidát.
    Teď se můžu jen dohadovat, jaké by to bylo těžké rozhodování, tohle tušit, protože o renomovanou firmu jsem velmi, velmi, velmi stála.
    A tak dodnes nevím, jestli bych ze svých slibových zásad slevila tváří v tvář splnění určitého snu.