Egypt - dlouhý den 1/3 (Expedice), 24. 6.
(povídání o jednom dlouhém dnu)
    Tma. Ráno 03.00 hodin, takže vlastně ještě noc. Vstávat a budit ostatní - rozespalé klopýtání okolo stanů. Vojenská stráž s brokovnicí pobaveně přihlíží, co jsme si to zase vymysleli.
A co jsme si...???
    Jsme v kempu v Asuánu a chceme dnes jet cca 280 km do pouště k monumentálním skalním chrámům v Abú Simbelu. A tohle je jediný způsob. Jediná možnost jet a vidět, je podmíněná účastí v konvoji složeném z dalších autobusů a vozidel doprovázených vojenskými a policejními hlídkami. A ten konvoj vyjíždí brzo. Jiný způsob není a tak se vstává...
    Tak, uff, už jsme všichni, autobus vyjíždí, voják otvírá bránu, salutuje a osazenstvo autobusu ihned usíná. Tedy, samozřejmě, až na mně a řidiče. Ještě se ohlížím, vojáček mává. Myslí to upřímně, jsme pro něj něco jako najednou spadlý kousek Allahova ráje. Jsme v kempu jediní a většinou je tam úplně prázdno. Nejen, že má teď plno cigaret za focení s ním a za půjčování brokovnice (originál USA pumpa), ale má také "ZÁŽITEK". Včera večer tekla voda jen v pánských sprchách, a tak před ním defilovali slečny a dámy v mini a též páni a všichni směřovali "k pánům". Podle posuňků a smíchu, co si vyměňovali s kolegou ve zbrani (ten honem, honem přispěchal, ač služby venku nemaje), tak jeho fantazie a představy... no... Sodoma a Gomora. A byli na tom se svojí fantazii dobře, protože ve skutečnosti ve sprchách nesvítilo světlo, okénka malá, a tak se nedal rozeznat Krakonoš od Madony.
    Skříííp. Konec fantazie, brzdíme u stanoviště vojenské hlídky na konci Asuánu. Konvoj, který se tvoří "někde", ten ještě nepřijel. Arabská normálka, ale spoléhejte na to, a just pak nepojedete nikam. Vystupuji, posuňky, údiv. To už znám. Vysvětlím čtenářům. Jedeme v Karose, která je rozměrově takřka identická s egyptskými autobusy pro domácí obyvatelstvo. Zahraniční turisté jezdí zásadně ve velkých Mercedesech (a jím podobných) - turisté v domorodém autobuse ?!?... nemožné!!! (obdoba - čs. ministr v služebním Trabantu). Arabský klid vítězí, dostávám čaj. Konvoj je tady. Řazení je jednoduché, my až nakonec, protože nám to evidentně nejede trvale těch "běžných 120 až 140 za hodinu"... Výjezd.
    Pomalu se rozednívá, nádhera, velebná krása - je duben a poušť je živá. Jedině mrtvá je jen asfaltová do nekonečna rovná silnice. Osazenstvo se postupně probouzí a "zírá". Napřed mrazivé stříbro, potom to začne - barevná postupná proměna. Všichni čekáme na východ slunce. Ale zatím. Zatím "dáma poušť" využívá ranní úsvit, který je pln stínů a měkkých světel a "dáma" se předvádí... Písek tmavý, světlý, žlutý, černý. Hlína, kameny, skalky, skály. Dolíčky, úžlabinky, údolí. Trs trávy, chomáč, křoví. Osel, velbloud, stádo, moře velbloudů s beduiny - jéžišmarjá, fotit, zastavte!!! - ne, ne... až pojedeme zpátky... A někde mezi tím byl východ slunce... A "dáma" ukázala drápky... Ostré světlo, zamlžený obzor, tetelivý vzduch dýchá horkem... támhle je kostra velblouda a támhle také. Velbloudy pro trh ženou pouští až ze Sudánu sem na shromaždiště a odtud je odváží narovnané "v sedě" nákladními auty, takže potkáváme náklaďáky a z nich udiveně čouhají a pokyvují velbloudí krky.