O komunikaci 3 (Pí), 26. 4.
Prapůvodním impulsem, který mně pohnul k úvahám o tom, jak a proč s námi zvířata komunikují, byl dokument Pes lékařem vysílaný na ČT 2 jeden páteční pozdní večer. Vím, že je až k uzoufání nudné, jak všechny známé i neznámé tzv. osobnosti na otázku, zda sledují televizi a jaké televizní pořady, odpovídají monotónně: "Televizi? Jenom zpravodajství a dokumenty na ČT 2!". Jsouc ze všeho nejvíc a jedině neznámou, mohu si dovolit přepych upřímnosti a na stejnou otázku odpovědět: Televize? Ale ano, všechno kromě zpravodajství, ale pokud si mohu vybrat, tak dokumenty (nejenom na ČT 2).
    Faktem je, že si mohu vybrat málokdy, ale zrovinka páteční večery, kdy dcera vyráží za zábavou, jsou poklidnému a víceméně soustředěnému sledování televize příznivě nakloněny, čemuž jakoby nahrávala programová skladba "dvojky". Ne vždy, např. dokument o bosenské válce jsem vzdala po prvních pár záběrech. I moje touha po poznání a porozumění má své meze.
    Americký dokumentární film Pes lékařem však byl z těch, které sleduji s nadšením, neboť mně utvrzuje v přesvědčení, že zvířata jsou bytosti, kterými bychom mohli být, kdybychom nebyli bývali prošli civilizačním vývojem. Tentokrát se film nezabýval blahodárným vlivem psa jako terapeuta na lidské zdraví, ale jeho schopností diagnostikovat nemoc. Postupně bylo představeno několik vědeckých pracovišť, která se výzkumem diagnostických schopností psů zabývají.
    Na počátku každého výzkumného programu stojí víceméně náhodné zjištění, že ten a ten pes upozornil na vznik choroby, a to ještě dříve, než byla rozpoznatelná běžnými postupy. Výzkum se pak zaměřuje jednak na ověření této schopnosti u konkrétního psa (a zjištění, zda jde či nejde o náhodu), ale následně i na zkoumání, JAK to vlastně ten psík pozná a zda by nešel vyrobit přístroj, který by to taky uměl. Vědci se domnívají, že pes vybavený velmi citlivým čichem rozpozná pachové změny na člověku, ve kterém začal chorobný proces. To se mi zdá docela pochopitelné třeba u tuberkulózy, kde samotné bakterie mají (prý) svůj typický zápach, méně už u dalšího okruhu případů ve filmu popsaných, jako je včasné upozornění na blížící se epileptický či diabetický záchvat. Zcela nepochopitelné je pak "vyštěkání" zhoubných nádorů v ranném stadiu.
    Každé z vědeckých pracovišť se zabývalo jinou nemocí a jiným způsobem se pokoušelo přijít věci na kloub, používalo různé rasy psů, jistě ne náhodou mezi nimi byli i tři knírači... Kromě informace, že psi disponují zvláštními schopnostmi, film dokumentoval naši lidskou bezmocnost poznat, pochopit a popsat to, co nám není dáno. Všechny nejmodernější přístroje a všechna slova výzkumníků kapitulují před faktem, že NĚCO existuje a my nevíme, JAK to funguje. A já jsem si k tomu přidala ještě další otázku, která mně napadla: PROČ to ti psi dělají?
    Ne, že by mně nezajímal mechanismus psích diagnostických možností, ale mnohem víc by mně zajímala jejich motivace. Navíc jsem tak trochu skeptická stran citlivosti čichu, ačkoliv byl ve filmu velmi přesvědčivě doložen roztomilým pokusem jako schopnost rozeznat pachové zředění jedna ku biliónu (nebo tak nějak). Zvlášť, když občas pozoruju Viki. Nedávno jsem jí dala lentilku, se kterou si pohazovala, až jí vypadla na koberec. Ožužlaná bílá lentilka na hnědém koberci ležela asi dvacet centimetrů od ní, velmi dobře viditelná, vonící čokoládou (a určitě i jejími slinami) a ona ji nemohla najít! Usilovně pátrala, šmejdila kolem dokola, čumák přitisknutý na zem, ale lentilka jako by pro ni byla v jiné dimenzi. Na druhou stranu zase vím, že všichni naši psi jevili nepochopitelné, jakoby paranormální schopnosti, třeba v tom, že se někdo vrací domů nebo, že jedeme na místa, která mají rádi. Věděli to ve chvíli, kdy nám známými smysly nic vidět, cítět, slyšet nemohli.
    Jsem přesvědčena, že existují i jiné komunikační schopnosti, a myslím tím nejenom schopnost vysílat a přijímat informace, ale i schopnost informace zpracovávat a používat, než jenom obraz, zvuk, slovo. Komunikační schopnosti či lépe dovednosti, které jsou podmíněny vzájemným kontaktem živých tvorů a jejich sdílením životního prostoru, dovednosti, které zakrňují tím více, čím častěji se spoléháme na fyzikální principy přenosu informací a zapomínáme na ty biologické.