Peklo Hrdosti A Pýchy (Zážitky), 26. 3.
Skromná studentka vysoké školy, která si vedle studia přivydělává prací u jedné renomované IT firmy. Je tak skromná, že o sobě nechtěla napsat žádnou charakteristiku, tak jsem ji musel napsat sám. Jejím osudem je být malou pracovitou včelkou, ač touží být dlouhou línou kočkou. Ovšem taky mohla skončit jako malé líné kuře. G.
    Tento víkend se tak nějak vůbec nevyvedl. Těšila jsem se na něj, neboť dle mých skvělých plánů vypadal úžasně.
    Začalo to již v pátek, resp. ve čtvrtek. Ve čtvrtek jsme si byli s broučkem vyjet do přírody, kochat se krásou světa z koňského hřbetu.
    Bohužel jsem dostatečně Britovo sedlo nedotáhla, a tak jsem nechtěně Britíkovi odřela hřbet sedlem. Brouček mi v pátek večer, když mě vyzvedával v deset večer v práci, udělal přednášku, že to Brit ještě pořád nemá v pořádku, že musím sedlo pořádně dotahovat (jako bych to udělala schválně), a k tomu ještě při mé zvýšené váze (jako bych o ní nevěděla), že musím být obzvlášť pečlivá.
    Přiznávám, že Brouček není zrovna ten pedagogický typ. Postrádá ono pochopení pro neznalost a smůlu. Nechtěla jsem se s ním hádat a kazit tak víkend, a tak jsem to až na jednu poznámku vydržela potichu.
    V sobotu jsme měli jet s Broučkem na Trojský ostrov, podívat se na halové závody v parkurovém skákání, kde startoval s jednou kobylkou i Broučkův trenér Petr (náš kamarád). Petr chtěl mít svoji jízdu natočenou, aby si mohl později zkontrolovat svůj výkon (vždy je lepší, když na filmu vidíte, jaké chyby děláte, i když si jich třeba nejste vědomi).
    Brouček měl naplánováno jet ve dvě odpoledne do Plzně k příbuzným a mně ve stejnou dobu začínal břichotočivý relaxační seminář. Brouček se bál, že si nestihne sám odjezdit oba koně, a tak přišel s úžasnou inovační myšlenkou...
    "Tak co, abych tě s kamerou nechal na závodech, a jel si odjezdit koně?"
    "A jak se pak dostanu na ten seminář? To mě do centra hodí Petr?" netuším, jak se budu potácet z Troje v sobotu v poledne.
    "No oni se tam asi zdrží."
    "Aha, takže abych se táhla sama," to mě teda vytočilo. Nebylo to že by mi vadilo jet někam sama, ale když někam chci jet s Broučkem, abychom byli chvíli spolu, a on mě jen odveze tam a opustí, tak to postrádá tu motivaci.
    Brouček za společně strávený čas počítá i společnou cestu autem (třeba i 20 minut v autě, když posloucháme Rádio1, jehož hudba mě silně znervózňuje - a Brouček to ví) a tvrdí mi, že "jsme spolu pořád". Já jeho názor nesdílím. Jestliže jsme v kanceláři, on programuje, tak spolu rozhodně nejsme. On je duchem ve světě jedniček a nul a mě naprosto nevnímá.
    V sobotu ráno jsem byla polomrtvá, protože jsem měla večer předtím mazlivou náladu, ale jsouc odstrčena (že je Brouček znaven a že už je pozdě), uchýlila jsem se na dobu, než se mé tělo vypořádá s tím nadbytkem adrenalinu, k četbě Harryho Pottera (a dočetla čtvrtý díl). Usínala jsem až ve čtyři ráno, takže není divu, že v osm na mě bylo poněkud brzy. Brouček jel tedy sám.
    Onen relaxační seminář mě však také trochu zaskočil. Nebyl špatný, ale minul se s mým očekáváním. Myslela jsem, že se bude jednat o břichotoč, díky kterému se zrelaxuji, ale relaxace znamená něco jiného.
    Asi neumím relaxovat, protože hudba, kterou nám pustili, byla sice zajímavá, ale ve mně budila jen nervozitu a napětí. Pokud Brouček poslouchá něco podobného v autě, požádám jej, aby to vypnul. Hrozně mi vadí a mám z ní nepříjemný pocit.
    Brouček se vrátil večer až pozdě, ale po mobilu se ujistil, že mu nahraju film, který chtěl vidět.
    V neděli, vzhledem k tomu, že si chtěl Brouček odjezdit oba koně sám, jsem se raději rozhodla jít do práce a vydělat nějaké penízky, než jet na další závody (tentokrát do Poděbrad) a čekat, až si Brouček ty koně odjezdí, a pak se trmácet z Dejvic sama sockou, protože Brouček měl pak v Dejvicích ještě práci.
    Ráno jsem vstala chvíli po broučkovo odjezdu a šla do práce, kde jsem vyloženě protrpěla dvě nebo tři hodiny. Po návratu do kanceláře, kde bydlíme, jsem si pro uklidnění pustila hezkou hudbu a poklízela, než pojedu k našim. Crrrrr, crrrrrrr.
    "Co děláš?"
    "Uklízím. Už jseš na jízdárně?"
    "Jo, za chvíli půjdeme jezdit."
    "Půjdete? Petr je už je taky zpátky?"
    "Ne, zdržel se, ale já potkal v Poděbradech kamarádku, taky má jezdeckou licenci, jako já, a ona byla smutná, že už tři měsíce neseděla na koni, tak jsem ji vzal na Brita." - Něco se ve mně zlomilo.
    Jak se večer ukázalo, kamarádku vezl nejdříve z Poděbrad na jízdárnu (za Roztokama), a pak ji vezl zpět do Poděbrad. Pak jel do práce a do kanceláře přijel až v půl dvanácté v noci a divil se, že jsem na něj nepočkala půl hodiny.
    Nemůžu si pomoct, cloumá se mnou vztek. A stydím se. Stydím se, protože k tomu vzteku vlastně nemám důvod, racionální důvod.
    Štve mě, že si brouček mění plány podle všech známých (podle každé kamarádky), které potká (a ano, cloumá se mnou i žárlivost), zatímco když chci já, aby mi s něčím pomohl, tak se nic změnit nedá a na všechno je času dost. Stydím se.
    Štve mě, že když se nepřizpůsobím Broučkovo plánům, tak se skoro nevidíme, ale přitom vím, že správné by bylo, kdybych byla ráda, že se Brouček baví. Stydím se moc.
    Štve mě, že abych se zklidnila (a nečumákovala zase do čtyř ráno), radši o tom píšu nebo se jdu projít, než bych o tom mluvila s Broučkem, protože v diskusi na podobná témata mě Brouček svými argumenty prostě převálcuje a já jsem vždycky ta špatná a nechápající. A já asi opravdu často jsem ta špatná a nechápající. Stydím se moc a moc.
    Stydím se tuze moc, protože všechny výše jmenované vlastnosti patří k vlastnostem pravé dámy (dle Kuřecích představ) a já jsem vždycky chtěla být pravou dámou. Pravá dáma se dokáže povznést nad starosti všedních dnů a s tím já mám mnohdy problém. A tak již začínám pochybovat, že se z Kuřete opravdu někdy stane pravá dáma...