Silvestrovské rozjímání o rituálech (Pí), 1. 2.
Uplynula řada dní od doby, kdy napadla mně chvála rituálů, co ozvláštnění našich dní a nezbývá, než dokončit ji, vracejíc se obloukem zpět, a nenacházejíc tak jednoznačné odpovědi. Tou druhou pravdou, bez níž by ta první byla jen falešnou ražbou líce mince života, je, že rituály stojí za to chystat, jen když je pro koho. Jsou možná silné osobnosti, které připravují si vzácné chvilky, jen aby samy sebe potěšily, a taky se jim to podaří. Snad jsem se chtěla mezi ně vřadit, leč ...
    Už pár dní před Silvestrem zápasili mí rodiče s chřipkou, otec nejdřív, ale ten je rozumný, takže navštívil lékaře a antibiotika zabrala. Maminka odolávala všem návrhům na řešení jejího zhoršujícího se zdravotního stavu, až v poledne na Silvestra telefon, tatínek mi volal, že jedou do nemocnice. Nějak se mi to nezdálo, takže jsem opustila rozvařený oběd, napsala dceři, která se měla vrátit z návštěvy u hocha, že jsem u našich, a aby venčila Viki. Další telefon mi sdělil, že ještě nejedou, budou obědvat. Vyrazili jsme před druhou, přičemž celou tu dobu popocházela jsem jak lev v kleci.
    Do nemocnice jsme dorazili v poměrně nepříznivé chvíli, jelikož se střídaly směny. Uvnitř ambulance nějaká stařenka, chvíli po nás dorazila rodinka. Otec s blokádou páteře, syn s mobilem, matka, oba poslední zjevně toužící co nejrychleji otce ponechat svému osudu a utéct, naprosto ignorujíce výkřiky "tak kopněte do těch dveří, potřebuju injekci". Po čase, když jsem zjistila, že takto otec úpí od rána, aniž by byl poslechl rad manželky a nechal si zavolat domů pohotovost, byly mé sympatie zcela na jejich straně.
    Uběhla hodina, ve stejném složení, ale rozhodně v mnohem horším rozpoložení, jsme stále seděli v čekárně, ale už jsme se odvážili na sebe upozornit procházející sestru. Její vysvětlení, že v ambulanci mají pacientku a paní doktorka je jenom jedna jediná (vypadalo to, že na celou nemocnici), nás příliš neuklidnilo. Díky naprosté akustické prostupnosti stěn jsme však mohli sledovat další postup přijetí stařenky, včetně vysvětlování, proč a jak jí bude zavedena sonda, jejíž následnou aplikaci jsme spolu se stařenkou absolvovali takřka fyzicky. Tedy já určitě. Polykala jsem přesně podle instrukcí sestry a dokonce se mi zvedl žaludek o nějaký ten zlomek vteřiny dřív, takže já bych stařence stačila tu misku pod bradu přistrčit dřív. Teprve pak někdo usoudil, že alespoň rentgen plic by mohla moje matka stihnout v mezidobí, kdy stařenka čeká na odvoz na pokoj a trochu se to pohnulo. Pán však úpěl dál.
    Když maminku vzali do ordinace, doufali jsme, že vše půjde ráz na ráz. Nešlo. Ne, že by se nic nedělo, byli jsme nikoliv očitými, ale ušitými svědky také toho, jak maminka přes nepříznivé výsledky téměř všeho trvá na svém naprostém zdraví a nutnosti odejít domů, kde má veškerou péči. Pohlédla jsem na svého již ne mladého, ne zdravého, ustaraného tatínka, kterak se celý zmenšuje, jak uchází naděje, že se mu alespoň na chvíli uleví, když péči o máti převezmou odborníci, kteří vědí, co dělat. Maminka dosáhla svého. Mladičké lékařce podepsala revers a my jsme si ji po čtyřech hodinách, které naprosto v pohodě zvládla vsedě na židli lehce konverzujíc (ačkoliv před tím doma odmítala i jen se posadit na posteli), odvezli domů.
    Mám silné pochybnosti, že je to dobře, ale je dospělá a takto je s ní nakládáno. Mé životní zkušenosti však jednoznačně svědčí pro fakt, že nejlepšími pacienty jsou děti a psi. Nejhoršími pak rodiče, které jsem opustila s tím, že se k nim ještě později večer podívám.
    Doma dodělala oběd, vysvětlila dceři, že to poslední, po čem toužím, je, aby nešla na silvestrovskou párty (kterou sama vymyslela a zorganizovala), upekla tyčinky z lístkového těsta, zavolala jedné kamarádce, odvolala návštěvu druhé a mazala s Viki k našim, abych jim kromě tyčinek přinesla rybí pomazánku, uzené a polívku, protože při těch hodinách čekání jsem se dozvěděla, že ten proklamovaný oběd, kvůli kterému se jelo o dvě hodiny později, byly nudle ze včerejška, protože stejně neměli hlad.
    Vrátila jsem se v deset večer, podívala se na pomoučený vál v kuchyni (nechala jsem ho tam, kdybych přece jenom ještě někam chtěla jít, další tyčinky by se mohly hodit), na vychladlá vejce na pomazánku, uvařila si kafe a pomyslela si: "Jaký Silvestr. Je to den jako každý jiný."