Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
 
úterý 19. 2. 2019
ISSN 1212-9380
 

 
pátek 25. 1.
HeToo

 
 
úterý 19. 2.
Hovado, kam se podíváš

pondělí 18. 2.
Ohlédnutí
Fašank a Uriah Heep
Divíme se

neděle 17. 2.

sobota 16. 2.

pátek 15. 2.
Dítě a kohout

čtvrtek 14. 2.
Objektivita

středa 13. 2.
Malér s jatky

úterý 12. 2.
Mýtus o oligarchovi

 
 


 
Citát týdne
Chcete-li uspět, problém si nejprve co nejvíce zjednodušte, a pak se podívejte, má-li řešení. Nejděte hlavou proti zdi, pokud v ní vidíte sebemenší škvíru.
W. J. Kolff, lékař, vynálezce dialyzačního přístroje

Hovado, kam se podíváš (Komentář), 19. 2.

Okamura odpověděl na dotaz novinářky I. Svobodové tak hrubě a hovadsky, že to nemá hranici. Přitom se jen nevynalézavě (nevím, jaké byly okolnosti) zeptala, jestli se ho může na něco zeptat. Okamura reagoval jako psychicky nemocný člověk – viz text.
    Objevilo se to na FB, sdílené P. Koubským, který to komentoval takto: „Co jsme to za zemi, že mu projde takovéhle chování k ženě? Na veřejnosti?“ První, co mě napadlo, bylo – to přece nestačí! Než jsem to začal psát, padl mi zrak na komentář L. K. Třískové: „Je úplně jedno, jestli tohle řekne muž ženě, žena muži, muž muži nebo třeba ptakopysk ptakopysku. Nikdy a nikomu by to nemělo být tolerováno.“, který obsahoval to, co jsem chtěl napsat. Zbytek reakcí byl klasickou snůškou pitomostí.
    Na FB to dala ona tazatelka, jinak redaktorka Respektu, do kterého to napsal v rámci (patrně) přehledové rubriky událostí všeho druhu I. Lamper. Ten z toho ovšem udělal zprávu stejně banální jako o kousek dál zmínku, že je sice dost sněhu, vody dost nebude. Je pro mě logicky stejné hovado jako Okamura. A žena postižená Okamurovým výlevem jako pravá novinářka to na FB dala s dovětkem „V čerstvém Respektu najdete samozřejmě mnohem víc věcí (důležitějších, než je zažívání pana Okamury.
    Ani ji to vlastně nijak nezaskočilo, nepřinutilo ji to k zamyšlení nad neomalenou, vulgární a urážlivou poznámkou, kterou by si beztrestně neměl dovolit ani obyčejný člověk politikou nezocelený (čti zhrubnuvší).
Ohlédnutí (A týden uplynul), 18. 2.

* Centrum tradiční čínské medicíny v hradecké Fakultní nemocnici po čtyřech letech končí – ne pro nezájem či šarlatánství, ale kvůli legislativě. * Politici zase vytahují trest na lidi, co nemají děti, jež pak nepřispívají na důchody dospělým, kteří vesele utrácejí – jednak je to hnusné, jednak utrácením podporují ekonomiku. * Autorské poplatky za hraní hudby v restauracích a službách jsou nesmyslné, pokud hudba není součástí nabídky, třeba výtah – nejde o veřejnou produkci, podobně jako prozpěvování a pohvizdování si. * Prý vyslovujeme špatně jména jako Robert („ou“ ne!), Bruce („jú“ ne!), Gibson („dž“ ne!) – a jak to máme vědět? * Podle amerického průzkumu se většina vynikajících středoškoláků dostane na vysokou, kde dobře prospívají – ale prakticky nikdo nevyniká, vezou se. * Jiný průzkum zase ukázal, že děti vegetariánek mají skoro o třetinu častěji problémy po alkoholu, o dvě pětiny víc jich užívá marihuanu a o pětinu víc kouří – podle všeho za tím stojí nedostatek vitamínu B12. * Pořád hudrujeme na problémy se vzděláním, ale v testech pro deváté třídy jsou zase otázky typu „co je metonymie?“ – proč se neučí čeština prakticky a nadále se rozebírají věty? * Pražský primátor Hřib se diví, proč by se měly prodávat ty nemovitosti v majetku státu, v nichž delší dobu nikdo nepracuje. Doufám, že je to překlep v přepisu, jinak bych se divil já jemu.
Fašank a Uriah Heep (Editorial), 18. 2.

Do Prahy jsem odjel už v neděli kvůli zubům. Poslední dobu používám spíše ČD, protože úpravou jízdenek dovolují reagovat na zpoždění. Platím sice o polovinu víc než u Jančury, ale pořád jde o rozdíl desítek korun. Pravda, nemám noviny, kávu a koláč. Na Hlavním nádraží jsme se sešli s mladší dcerou, která se vracela z výletu, a zašli jsme ke Špejlím na lehkou krmi. Sice je tolikrát dražší, kolikrát je lehčí, ale jednou za čas...
    V pondělí jsem se ocitl ráno na zubařském křesle v Horních Počernicích. Během roku jsem přišel o dvě plomby v takovém rozsahu, že zbyly kořeny a skořepina kráteru. Musím zubařku ukecat na zachování, ačkoli když mi čistila kanálek jednoho zubu, lezl jsem po zdi. Dala mi tam vložku, ale v době psaná tohoto příspěvku se zub začal ozývat...
    Večer jsem zašel ke Zlatému drakovi na belgická piva, občas tam zajdu se potkat s MČ. Přiletěl z Barcelony, takže jsme začali a skončili pozdě. Stará paní na mě čekala marně... Zato se dočkala Pálavská vinárna v Dejvicích (Eliášova ulice), kam jsme zašli v malé sestavě z úterní Růžovky. To je ta, kde každé úterý hraje příjemná jazzová pětice. Končí o půlnoci, takže jsem se na Barrandov dostal dost pozdě.
    Po návratu na grunt jsem pokračoval v čištění pozemku od nežádoucího porostu, což převážně spočívá v prořezávání a kácení. Docela jsem se rozjel, kamarádův syn mi vypomáhá odvozem dřeva a hlíny, jíž srovnávám náhon, abych tam mohl vyjet se zahradním traktorem. Musím to stihnout do jara, pak to zaroste a bude nezvládnutelné.
    Z korektorské kuchyně: ukázkově marná byla diskuse o tom, co je kmotrovská registrační značka auta. Snažil jsem se marně vysvětlit, že 0O1-VVBER jí není, protože se dá koupit, zatímco 1A1-1111 vyžaduje konexe, úplatek – tedy mafie, kmotr. Neuspěl jsem, všechny protiargumenty šly mimo. Hodnotil se smysl vynaložení peněz na osobní značku (tedy to, co s tím nesouvisí), kdo to řekl (to s tím nesouvisí), kdo dělal fotku (taky nesouvisí), podivnost charakteru člověka, který touží mít zajímavou značku atd. atd.
    V pátek večer jsem jel do Zlína za DD, neb v sobotu tam vypukl Lešetínský fašank s hudební produkcí. Měl jsem políčeno na skupinu Podjezd (slušná, leč zřetelně dle repertoáru komerční tancovačková) a Blues station. Ta mě nadchla, klasický minibigband s dechovou sekcí šlapal výtečně. Sešla se část rodiny, dali jsme nějaké ty kořaličky, svařáky a kombinace, chutě povzbudila zabijačková polévka, ovar i bramborák či frgál.
    Večer jsme odjeli do nedalekého Hluku, kde vystupovala legendární skupina Uriah Heep, na kterou DD získala levnější lístky (kotel za 900 bych jinak asi nedal). Tato a podobné skupiny mě před 50 lety neoslovily, teď to bylo zajímavé obohacení. Zejména pomalé skladby se mi zamlouvaly. Méně už zvuk, přebujelé basy stíraly rozdíl mezi bicími a baskytarou – výsledkem bylo monotónní ploché dunění. Z původní sestavy zbyl, pokud se nepletu, jen kytarista, s pečlivě udržovanou maskou neprůhledných brýlí a neměnného úsměvu. Vynikající 62letý zpěvák ho asi desetkrát během koncertu až okatě zmiňoval.
    Foto: Zlín – srdce se směje, samý zdravý cholesterol, pecen, jak má být, maškarní průvod, kapela Blues station a video s nadšeným trsajícím klukem; líbí se mi fyzikálně názorné odtávání; Uriah Heep – normální záběr a barevný efekt.
Gentleman
 
Divíme se (Meditorial), 18. 2.

Pražský primátor Hřib se diví, proč by se měly prodávat ty nemovitosti v majetku státu, v nichž delší dobu nikdo nepracuje. Doufám, že je to překlep v přepisu, jinak bych se divil já jemu.
    Neprofesionální článek vyšel v Deníku N na téma polské potraviny. Autorka P. Jaroměřská sepsala zavilý jednostranný útočný text, během jehož čtení jsem nedokázal potlačit dojem, že je psaný na objednávku polské strany. Slabá je i věcná znalost tématu (odchycená frapantní záměna glyfosát za glyfosfát). Máme si prý zamést před vlastním prahem a Polsku se omluvit! Teď se divím já...
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání