Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
 
středa 24. 5. 2017
ISSN 1212-9380
 

 

 
 
středa 24. 5.
Zákaz hrubosti?

úterý 23. 5.
Výlet obrazem

pondělí 22. 5.
Barcelona
Jízlivost

pátek 19. 5.
Pořádek/nepořádek

čtvrtek 18. 5.
Naivita, nebo záměr,

středa 17. 5.
Proč jsem ateistou

úterý 16. 5.
Kajínek

pondělí 15. 5.
Nejlepší vysílání

 
 
 Geeklandia Romana   Staňka
 Dag Jeger a jeho web
 CharismaSeeker
 magazín Click!
 Malý zápisník Víta Blahy
 Neviditelný pes
 Reflex
 Ricarderonův blog
 Server Tomáše Bobka
 Ubytování v Alpách
 Vážky Dana Bárty

H u d b a

Kapely:
 Dan Bárta
 Docuku
 Fleret
 František Kop Quartet
 Gothart
 Hradišťan
 Ilustratosphere
 Janis Joplin Revival
 Jan Kořínek & Groove
 J.A.R.
 Jarret
 Koňaboj
 Led Zeppelin Revival
 Moberg Ensemble
 Professor
 Robert Balzar Trio
 Roman Pokorný Trio
 Skandovat Oranž
 Svatý pluk
 Trombenik
 Vesna Cáceres
 Vinohradský quintet
 Vladimír Mišík
 Vlasta Redl
 XXL Blues Band

Kluby:
 Akord
 BlueNight
 Blues Sklep
 Bordo
 Joe´s Garage
 Matrix
 Popocafepetl
 Retro
 Rock Café
 Rybanaruby
 Vagon
 XT3

 
 


 
Citát týdne
Nesmíme zapomínat na etickou rovinu. Komu hudba nedělá radost, neměl by psát kritiky.
J. Bártová, profesorka hudby

Zákaz hrubosti? (Glosa), 24. 5.

Jedné 18leté brněnské studentce herectví zakázali vystoupit na recitační soutěži s básní od E. Bondyho a její pedagožku potrestali. Báseň obsahovala sprostá slova. Redaktor LN Zídek s tím souhlasí. Prý vulgarity na školu nepatří. Výchova je podle něj „proces permanentní selekce mezi tím, co je žádoucí a vhodné, a co naopak“. Do školy tak nepatří ani 120 dní sodomy od Pasoliniho a další. Článek končí plamenným zvoláním, proč by naše nezletilé děti měly něco takového snášet?! Připomínám, že jsme začali případem 18leté studentky...
    Zídek se klasicky pokouší problém modifikovat a překroutit s cílem dosíci kýženého závěru. Jenže si sám odporuje. Pokud má výchova naučit lidi odlišovat „dobré“ a „špatné“, je třeba předkládat „dětem“ nejen to dobré, ale i to špatné. Samozřejmě s ohledem na duševní vyspělost, ale to je snad každému jasné. Zatím to vypadá tak, že tím dobrým nás škola zahlcuje, ale poznávání toho špatného nechává alibisticky plně na nás.
    Se všemi důsledky možného a velice pravděpodobného nepochopení. Logický závěr tedy zní, že nás nevychovává! A tak báseň K. H. Borovského Křest svatého Vladimíra, obsahující vulgarismy (už se neříká sprosté slovo):
Pro nic za nic robotovat –
nevěděl bych věru,
na tu jeho čokoládu,
že mu na ni seru!

Cár necár, svátek nesvátek,
že mi všechno rovno,
ne a ne a nebudu hřmít,
co z toho mám? Hovno!

    se zřejmě bude ve škole tajit, ačkoli v době vzniku, v mnohem prudérnější společnosti, se ji „děti“ učily. O Vrchlického velice vulgární básni Rytíř Smil a zvukovém záznamu, kdy ji noblesně a procítěně recituje „pan“ herec E. Kohout (a dalších skvostech), nemluvím. Tyto básně pochopitelně nikoho nezkazí.
    Pasolini a další díla jsou obtížnější, ale nevidím problém je ve škole promítat s besedou, kde učitel nebude vysvětlovat a priori či ex post, co mají diváci vidět, ale odpovídat na dotazy, aby věděl, jak studenti film vnímali.

Výlet obrazem (Cestování), 23. 5.

Malý obrázek ukazuje, že i u nás někdo moc nemyslí, protože logo taxíku VB značně připomíná. Stačilo trojku koncipovat klasicky a bylo po podobě.
    Bratislava. Pohled z okna pokoje v hostelu, obraz v pokoji (2x1 m), na břehu Dunaje jsou rybářské chaty často na nožičkách kvůli velké vodě, jeden z mnoha hradů u Dunaje.
    Vídeň. Donauinsel je u čtvrti s výškovými budovami, ta černá je velice v yvedená, naproti je kostel Františka von Assisi, neotřelé sochy na ostrově – singl, duo, zástup, plašidla na balkonech jednoho domu (ptáci jsou umělí).
    Barcelona. Řetízek na dveřích pokoje v penzionu (upevňovací šroubky tři mm v průměru), pláž, velice pohodlné betonové židle na pláži, kyprá žena se asi čtvrt hodiny zcela nahatá důkladně myla pod plážovou sprchou, Gaudí – dům La Pedrera, detail domu, Park Güell, volně přístupná část, brána do placené části, dům Casa Battló (vpravo), La Sagrada Familia (pohled z Parku Güell), metro – vstup, vagón bez vodorovných držátek, výstup, bar Leo, provozovaný vetchou ráznou starou paní, bar Petit s velice příjemným číšníkem (každou naši volbu kvitoval slovem „super“ a spikleneckým mrknutím), bar se stovkami flašek, všechny s cenovkou, raritou byl regál plný ginů a 89,9% absint, noční město, ryby v tržnici, kubíkové tašky na suť (obsah musel mít dvě tuny), záhada (nechápu, co jsem fotil).
    A dva pohledy z letadla - mraky nad horami a cesta skoro pustým pohořím.
    Gentleman 
Barcelona (Editorial), 22. 5.

Sobota a neděle. Odpoledne jsem odjel do Bratislavy. Poněkud dramaticky, protože jsem po nastoupení do busu zjistil, že nemám pas. To by normálně nevadilo, ale letenka na něj byla vázaná. Takže jsem na návsi vystoupil a šel zpátky na grunt. Přitom jsem přemýšlel, jak se dostanu včas do Hodonína. Zkusil jsem kamarády, ale nebrali to; naštěstí se záhy ozvali a odvezli mě tam. Další komplikací byl zánět achilovky, můj první a dobře načasovaný. Čekal mě týden pajdání, analgetika nezabírala.
    V Bratislavě už čekala DD, ubytovali jsme se v hostelu u nádraží a vydali se pěšky na košt oranžových, přírodních a autentických vín. To jsou vína dělaná bez „chemie“, jak to dělali lidé dříve. Sice dříve byly jiné podmínky a nároky, ale budiž. Jeden vinař se nám přiznal, že bez chemie to nejde, on že se snaží ji minimalizovat. Oranžová vína se vyrábějí kvašením jen pomletých (ne vždy) bobulí, presuje se až po dokvašení. Verdikt po koštu: až na výjimky ne. Chuť je velice specifická, po půlročním kvašení a macerování slupek je ve víně příliš toho, co nemusí každému chutnat, o optických vlastnostech (zakalení) nemluvě.
    V neděli jsme vyjeli lodí do Vídně. Přístaviště je u Donauinselu, nedaleko Prátru. Prošli jsme ostrov, dali si jídlo, zašli do Prátru na proslulou dršťkovou polévku, poseděli v jedné vinárničce u božího zeleného veltlínu a jeli zpátky do Bratislavy. Musíme vyzkoušet příště půjčování kol, je vymakané, stačí kreditní karta a hodinu máte zdarma. Po 15 minutách se hodina zdarma obnoví. Důvodem je, že kola mají nahradit dopravu, ne sloužit výletům a turistice.
    Dojem z Bratislavy, Slováci prominou, je neveselý. Provinční omšelé město místy připomíná Prahu před rokem 1989, včetně cedulí Pozor, opadá omítka nebo hlavního(!) nádraží. Autobus z letiště vyjel zbytečně o sedm minut později, což mohlo lidem komplikovat dopravu. Za vrchol nevkusu a nesoudnosti, nevím, jak to nazvat, považuju barevné provedení taxíků (viz obrázek). Nápis VB znamená doufám něco jiného než Verejná bezpečnosť, nicméně (s výjimkou střechy) je barevná kombinace identická s předlistopadovou policií.
Pondělí až pátek. Ráno jsme mazali na autobus na bratislavské letiště. Letěli jsme Ryanairem, zážitek úděsný. Pilotem byl patrně bývalý vojenský stíhač, protože to, co předváděl, odpovídalo. Zatáčky dělal tak, že se položil na křídlo, propadl dolů a změnil směr. Lidi hekali, žaludek cvičil. Nejhorší bylo, že to udělal po startu, jen několik set metrů nad zemí. Pádová rychlost ho zřejmě nevzrušovala. Pak to zopakoval při přistání, hned dvakrát, taky nevysoko nad letištěm.
    Přistáli jsme v Gironě, odtud hodinu busem do Barcelony a přes půl hodiny pěšky do penzionu. Ubytování levné, přes Booking.com, kvalita prostředí asi jako v Bulharsku v roce 1980 v domečcích u moře. Služby byly naštěstí v pořádku. Malá záhada: po ubytování došla DD zpráva z Bookingu, že rezervace je zrušená. Pokoušeli jsme se zaplatit na místě, ale to majitel odmítl – jedině přes Booking. Domluva obecně mizivá, zaměstnanci uměli jen španělsky, uklízečka měla v mobilu překladovou aplikaci, takže aspoň tak. Používají ji tam lidé hodně.
    Dny jsme trávili vesměs podobně: pozdější vstávání, snídaně, cesta metrem k moři, koupání a opalování, pozdní oběd, ještě pozdnější večeře a víno, víno, víno. Vesměs znamenité, pili jsme místní a pokud možno suché. Nejvíc nám zachutnalo Verdejo (Verdeo), něco jako tramín se sauvignsonem, a pak Vino de Sol. Já jsem konečně ochutnal paellu, potvrdila se její podoba s pilafem či (méně) s rizotem (ale s tou správnou rýží). Ujížděli jsme na rybičkách (já kromě mořských plodů, zato na bramborách v různých podobách). Pokud jde o ryby, zaráží mě trvale nepoměr mezi tím, co se v jižních zemích nabízí na tržištích, a tím, co lze spatřit v restauracích. Na tržištích je snad stovka druhů ryb, u některých si člověk ani není jistý, jestli je to ještě ryba. V restauracích čítá nabídka tak deset kousků.
    Kultuře jsme se věnovali vyváženě. Sagradu Familiu jsme viděli oba dříve, v parku Güell s Gaudího díly jsem já už byl, v době, kdy se tam ještě turisté nehrnuli tak, že přístup do centra je jen na 30 minut. Podívali jsme se zvenku. Zato jsme objevili na jedné ulici dva domy od Gaudího.
    Potřeboval jsem něco udělat na počítači, mobil nestačil. Našli jsme veřejnou knihovnu. Čtyři patra, v každém dva tři zaměstnanci na informacích. Uměli jen anglicky. Paní mě poslala do druhé patra, kde je pět PC. Jenže K počítačům je potřeba karta, ID a heslo. Nemám, pravil jsem obsluze na patře. Odpovědí bylo krčení ramen. V přízemí jsem to oné paní vylíčil. Co vám řekli, ptala se? Nic, povídám. Zamyslel se a napsala mi cosi na papírek. ID a heslo. Připojil jsem se, všechno bylo španělsky. Přesto se mi podařilo prohlížeč přepnout do angličtiny a připojit se na Seznam a stáhnout poštu, otevřít PDF nešlo a hláška byla ve španělštině. Pak jsem si všiml, že dole běží čas – měl jsem limit sedm minut, takže bych stejně nic neudělal.
    Metro je velice spolehlivé a hlavně úsporně postavené. Až na malé výjimky je do stanice jediný vstup o šíři schodiště v paneláku, velkorysé podchody jako v Praze či Vídni jsou více než vzácné. Nevím, jak ho razili, ale stěny jsou kolmé, i když oblouk nahoře je. Tunely jsou tak těsné, že někdy je stěna jen dvacet čísel od vagonu. Stěny ve stanicích často bez obložení, rozhodně žádná zdobnost, viděl jsem i pouze nopovou fólii. Vagony mají jen minimální počet vertikálních držadel, vodorovné u stropu jsem nezaznamenal ani jednou.
    Měl jsem od O2 zakoupený datový balíček, po jehož spotřebování jsem měl být odkázán na roaming s jen o málo horší cenou. Bohužel to tak nebylo. Po skončení balíčku jsem měl značně omezený přístup na weby, některé fungovaly, jiné ne, a logiku jsem v tom nenašel. Poptám se v prodejně, nerozumím tomu.
    V pátek ve dvě v noci jsme se vydali městem na autobusové nádraží. Měl jsem z toho obavu, kufr DD na kolečkách dělal takový randál, že případní zloději by měli kořist hned po ruce. Starosti byly zbytečné, město žilo, některé podniky byly ještě otevřené, nikde žádní opilci ani vyřvávání. Letadlo do Bratislavy pilotoval evidentně někdo normální. Vlaky nám jely oběma stejně (DD pokračovala do Sence na seminář), já do Hodonína a na grunt. Bylo vedro jako v Barceloně.
Sobota a neděle. Zato v sobotu bylo mizerně, foukalo a ochladilo se, místy poprchávalo. Padla na mě únava z týdenního pajdání s achilovkou a následně namoženými svaly, pročež jsem se vzdal účasti na podvečerním zpívání ve vedlejších Ratíškovicích. Udělal jsem dobře, mládenci se vrátili někdy před půlnocí.
    V neděli přijela DD, udělalo se pěkně, takže odpolední setkání mužských sborů proběhlo v pohodě. Vystupovali jsme jako první a zpívalo nám to dobře. I konec byl pohodový, protože Horňáci nezklamali a se svou kapelkou vyhrávali a zpívali ještě několik hodin po skončení. Tím pádem jsem se poněkud unavil a GD večer nedělal. Abych ho dnes urychlil, fotky dodám zítra.
Jízlivost (Meditorial), 22. 5.

Páteční ČT24 se uvedla manipulativním rozhovorem moderátorky s kancléřem Mynářem. Můžeme si o něm myslet, co chceme, ale to nedává důvod k překrucování faktů.
    V hlavních zprávách pokračoval v této tendenci šéfmoderátor J. Železný. Zprávu o plýtvání potravinami v EU (průměr cca 180 kg/rok, max. cca 550 kg v Holandsku a cca 70 kg ve Slovinsku) uzavřel konstatování, že ČR je na tom s 85 kg "relativně“ dobře. To je objektivita veřejnoprávní televize.
    V nedělní Partii na Primě moderátor předvedl typickou mediální jízlivost, když pravil něco v duchu „... a proto asi Trump jede na první návštěvu do Izraele, a ne k nám...“. Trump přece nejede na první návštěvu do žádné země, s výjimkou Izraele!
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání