Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
 
středa 28. 6. 2017
ISSN 1212-9380
 

 

 
 
středa 28. 6.
Pro táborníky

úterý 27. 6.
Ujeli
Odchody

pondělí 26. 6.
Ohlédnutí
Dovolená
Exekuce

pátek 23. 6.
Proč nevyšel GD?
Čeština a ženy

čtvrtek 22. 6.
Škodlivé modré světlo

středa 21. 6.
Sucho

úterý 20. 6.
Dokument

pondělí 19. 6.
Ohlédnutí
Sex a nahota
Korektnost

 
 
 Geeklandia Romana   Staňka
 Dag Jeger a jeho web
 CharismaSeeker
 magazín Click!
 Malý zápisník Víta Blahy
 Neviditelný pes
 Reflex
 Ricarderonův blog
 Server Tomáše Bobka
 Ubytování v Alpách
 Vážky Dana Bárty

H u d b a

Kapely:
 Dan Bárta
 Docuku
 Fleret
 František Kop Quartet
 Gothart
 Hradišťan
 Ilustratosphere
 Janis Joplin Revival
 Jan Kořínek & Groove
 J.A.R.
 Jarret
 Koňaboj
 Led Zeppelin Revival
 Moberg Ensemble
 Professor
 Robert Balzar Trio
 Roman Pokorný Trio
 Skandovat Oranž
 Svatý pluk
 Trombenik
 Vesna Cáceres
 Vinohradský quintet
 Vladimír Mišík
 Vlasta Redl
 XXL Blues Band

Kluby:
 Akord
 BlueNight
 Blues Sklep
 Bordo
 Joe´s Garage
 Matrix
 Popocafepetl
 Retro
 Rock Café
 Rybanaruby
 Vagon
 XT3

 
 


 
Otázka dne
Proč bojovat za záchranu klimatu je apriori správné a hlasy upozorňující na jiné varianty prakticky neslyšíme, a když, tak bagatelizované a zesměšňované?

Pro táborníky (Reportáž), 28. 6.

ČR je nejsvobodnější zemí. Smí se u nás tábořit, sbírat houby a lesní plody, opékat buřty a zpívat u táboráku...
    Život v Česku sice zatím není ideální, ale, jinde je to ještě mnohem horší.
    Pojem „životní úroveň“ je zavádějící, neboť se jedná o individuální představy o tom, co daný člověk od života očekává. Podle jeho představ je potom nutné měřit životní úroveň. Dovolil bych si tvrdit, že nejlepším místem k životu na této zeměkouli je Tábor a jeho okolí. Kdyby tomu tak nebylo, nežil bych tam. Na druhé straně, nějaký arabský šejk z Kuvajtu, se mnou určitě souhlasit nebude. Japonský majitel automobilky asi také ne…
    Ovšem nechoďme na „konec světa“ a porozhlédněme se po svých zahraničních sousedech.
  • Jedete-li do zahraničí a vezete-li si sebou nůž, buďte opatrní. Celá rodina by mohla lehko skončit za mřížemi.
  • V SRN nesmíte mít u sebe nůž, jehož střenka přesahuje 10cm nebo zavírací 8,5 cm.
  • V Rakousku můžete u sebe mít nůž pouze tehdy, pakliže se prokážete, že jste „myslivec“ a zrovna jdete na hon. Je to obrovský paradox, neboť u našeho jižního souseda si každý občan Rakouska, pakliže nabyl plnoletosti (18 let), může bez zbrojního pasu a pouze na občanský průkaz koupit brokovnici a malorážku. To je v ČR absolutně nemožné!
  • V Belgii a v Lucembursku nesmíte u sebe nosit nůž vůbec, i kdyby se jednalo o pouhý „příborák“.
  • Ve Velké Británii a v Irsku se podle zákona (tzv. Offensive Weapon Act) nejen zakazuje nošení všech druhů nožů a zbraní (včetně vzduchovky), nýbrž nesmíte mít u sebe na veřejnosti ani to, co se noži podobá. Existuje tam např. absolutní zákaz vycházení s nůžkami! Takováto opatření v zemi, kde v roce 1907 jeho lordstvo Robert Baden-Powell založil skautské hnutí, je opravdu na pováženou…
  • Naproti tomu české zákonodárství takovouto skutkovou podstatu vůbec neřeší: můžete chodit s popravčím mečem na Václavském náměstí sem a tam, jak se vám zachce, aniž byste porušili jakýkoliv zákon. Jediné nebezpečí, které hrozí, je následující: asi by vás mohli odvézt na psychiatrickou kliniku.
  • Pakliže si myslíte: Vyrazíme na Západ trempovat, rozděláme táborák, budeme opékat buřty, hrát na kytaru a zpívat…, nechte si takové myšlenky rychle zajít. Mimo Česka je to takřka neproveditelné, a to dokonce i v USA a Kanadě. Ve většině evropských zemí je rozdělávání táborových ohňů (bez zvláštního povolení) přísně zakázané. Buřty (tedy špekáčky) mimo Česka a Bavorska (tzv. Regensburger) nikde jinak neseženete.
  • Hrát na kytaru v lese a zpívat je (mimo Česka) zakázáno takřka na celém světě a to dokonce i v Ruské tajze. Když vjíždíte do kanadského pralesa Algonquin Park (provincie Ontario), ptá se vás policie u závory, zdali máte střelné zbraně a hudební nástroje. Pakliže ano, musíte je deponovat u vchodu. Byl jsem sám svědek toho jak jednomu černochovi (skautovi) zabavili dokonce i foukací harmoniku. Po chvíli se rozbrečel, ale nebylo mu to nic platné: prostě s foukací harmonikou se do pralesa nesmí! Hlasitý zpěv a živá hudba má prý velice neblahý vliv na divokou zvířenu. Ovšem hudba reprodukovaná (rádio) prý zas tak moc nevadí. Každopádně v Česku není zakázáno ani jedno, ani druhé...
  • V některých zemích by se sice dalo trempování a skautování praktikovat – hlavně v USA, Austrálii a v Kanadě, podobně jako v Česku, ale má to nepřekonatelný zádrhel. Každá píď půdy tam někomu patří a všude na vás hulákají cedule: „Private property. No entry.“ (soukromý majetek. Vstup zakázán). Bez povolení majitele tam vkročit nesmíte. Na některých cedulích jsou vyznačeny i lebky se zkříženými hnáty – vlastník vás upozorňuje: „Pakliže se objevíte na mém pozemku, zabiju vás!“ Vše tam připomíná Divoký západ, i když poněkud naruby. Zvykli jsme si na tvrzení: v USA se praktikuje volný prodej zbrani a kuší. Nevěřte tomu. V některých státech USA se skutečně ke zbraním dostanete lehko. Ovšem v jiných platí například stejně přísné předpisy jako v Anglii a v Irsku. Pakliže vás v Marylandu nebo v Massachusetts nachytají s loveckým nožem u pasu, hrozí vám až 48 hodin kriminálu.
  • Nemyslete si, že to jde všude tak jako v Česku, vzít si ruksak, lovecký nůž, maskáče, vyrazit do lesa na houby a potom se někde vykoupat v rybníku...
  • V SRN jsou kalhoty „maskáče“ považovány za uniformu a bez povolení ministerstva obrany SRN je nesmíte nosit. Jinak vám hrozí až tři roky odnětí svobody.
  • V Severním Irsku jsou všechny rybníky soukromé, a pakliže se tam vykoupete, posuzuje se to coby „vloupání“ (Domestic burglary).
  • V severní Itálii je sbírání hub zakázáno pod trestem vězení do jednoho roku a na zbytek Itálie potřebujete tzv. „houbařský pas“, který místní úřady jaksi velmi nerady vydávají.
  • Ve Velké Británii je většina lesů v soukromých rukou a normální smrtelník se do nich nedostane.
  • V Holandsku sice do lesa můžete, ale nejenže tam nesmíte sbírat houby, nýbrž tam nesmíte sbírat vůbec žádné plodiny. Běda, jestli u vás najdou šišku, ostružinu nebo křemenáče! Počítejte s tím, že si drahnou chvíli posedíte v „chládku“.
Až opět někoho uslyšíte hlasitě nedávat, jak to u nás stojí za prd, sdělte mu, že má sice pravdu, ale jinde to může být ještě daleko horší a doporučte mu tuto reportáž, kterou jste si právě přečetli.
Z naší planety Země není kam utéct.
Na Marsu se žít nedá.
Musíme si zdejší poměry zařídit tak, aby to trmácení se životem od kolébky do rakve bylo pokud možno, co nejsnesitelnější.
Pavel Pešan (převzato z autorova facebooku)
Ujeli (Téma), 27. 6.

ČSSD dvakrát šlápla do hovna. Jednou popudil šéf senátorů Štěch (nejen) živnostníky, že tyjí z pojištění a mají se nechat raději zaměstnat. Vzápětí požádal Zeman královnu, aby Češi v Británii nebyli brexitem diskriminovaní, ale ne ti, co berou sociální dávky. Oba prokázali, že ani slovo živnostník, ani sociální jim nic neříká a že obě skupiny považují za podvodníky.
Odchody (Glosa), 27. 6.

Dvě události v rozmezí jednoho roku sice vyvolaly rozruch, ale jejich význam myslím doceněn není. Jsou to vystoupení Británie z EU a USA od klimatické dohody. Oba spolky mají hodně společného: nikdo by neřekl, že člen sebere odvahu a vystoupí, a to přes až nenávistnou rigidnost, již oba vykazují.
    Jak Británie, tak USA, přitom odcházejí, aniž by bouchly dveřmi. Nejde o zpřetrhání vazeb, ale nalezení jiných, vyváženějších. Proto bychom měli být v obou případech shovívavější, oba státy kopou i za nás.
    Unie i klimakteristé se přitom oprávněně bojí. Toho, že se ukáže, že ty spolky nejsou – rozhodně ne v této podobě – potřeba. Že platí parafráze básně V. Dyka: „odejdeš-li, nezahyneš, odejdeš-li, zahynu“.
Ohlédnutí (A týden uplynul), 26. 6.

* Primátorka Krnáčová hodlá zavést jakousi novou kartu, která umožní mj. vstupy do muzeí, placení parkovného atd. – že by Lítačka končila? * Zemanova charakteristika Sobotky jako člověka s charismatem lahve od okurek je výstižná oběma směry – jen láhev od okurek to pozná. * Zeman vynadal Trumpové, že odmítla post velvyslankyně v ČR – se Zemanem to bude ještě horší. * Zeman svým označením Sobotky za svini prokázal, že je hňup – a nejspíš potenciální pacient na psychiatrii. * Ukázalo se, že Havel kromě několikařádově většího počtu amnestií omilostnil člověka podobného Kajínkově případu – a nikomu nevadí, že také zpochybnil správnost rozsudku. * Úřady omezují napouštění privátních bazénů, ale na větší žravce v podobě těch obecních nikdo ani nesáhne – krom toho lze bazény považovat za zásobníky vody. *
Dovolená (Editorial), 26. 6.

Pondělí. První cesta do Prahy v době rekonstrukce brněnského nádraží. Nevím, proč si provozovatelé s oblibou vybírají letní měsíce. Jistě, jsou prázdniny, ale ty odcestovavší bohatě nahradí ti přicestovavší. Plné zuby toho mají našinci i turisté. Zvolil jsem cestu klasickou, vědom si problémů. Ze Slavkova do Židenic sice jede vlak, který hlavní nádraží elegantně objede, leč samozřejmě mimo takt. Proto dvojí čekání vnese naprosto zbytečné hodinové zpoždění do cesty na Prahu a vice versa. Varianta jet přes Dolní nádraží dopadne stejně kvůli zachovaným šesti minutám na přestup, jež přirozeně kvůli asi 500m přesunu padnou na oltář cestování.
    V Židenicích a Slavkově jako by výluku nezaznamenali, žádné orientační cedule o vlacích a možnosti občerstvení. Kultura cestování mizivá.
    V Praze jsem málem utrpěl újmu, když jsem šel při vystupování na WC. Nějak jsem pozapomněl na fakt, že vlak pokračuje do Berlína či kam. Naštěstí šlo jen o malé odlehčení, takže jsem se protijdoucími prodral. Jinak bych se asi posral... No, pamětliv Švejka, bych vlak zastavil.
    Následovalo setkání s mladší dcerou na Kampě, před sympatickou hospodou s mlýnským kolem, kde lze sedět venku, tedy doslova mimo restauraci, popíjet pivo a sledovat cvrkot na trávě. Cvičili tam nějací akrobaté, posedávaly matky s kočárky, jezdili cyklisté. Skoro jako v demokracii. Nikde žádná bába hartusící, že se tráva pošlape, žádný policista odvolávající se na zákaz pití alkoholu na veřejnosti, jízdě cyklistů v parku atd.
    Poseděli jsme, poklábosili a šli na Malostranské náměstí, kde jsme se rozloučili. Prošli jsme pod Karlovým mostem, kde býval a je kiosek s vínem, v zimě svařákem, a nějakými drobnostmi. Býval obležen tlachajícíni lidmi, neb měl neturistické ceny. Stánek stojí, u něj kromě nudící se obsluhy. Není divu... Na Malostranském je nový stánek zvaný Prastánek. Sympatický to počin. Neposeděli jsme kvůli nedostatku času, jen jsem s lítostí konstatoval malý sortiment – kofola, pivo, káva. Víno ne.
Úterý. Velice zajímavý dopolední rozhovor na ČT24 s člověkem přesvědčivě oponujícím přínosu Valachové a Štecha (Janek Wagner, editor, www.pedagogicke.info).
    Ničemu nerozuměla a to, co prosazovala, stálo za houby. Patří k nejhorším ministrům školství. Snaha buldozerově tlačit změny které k ničemu nevedou. Vytvořila si klaku, která jí šla na ruku – sdružení Komenius. Kariérní řád v jejím podání je podvod, žádné zlepšení v odměňování nebude, pro začínající učitele ani pro zkušené. Za pět let má 1600 učitelů šanci získat atestací 3000 korun navíc. Sedm tisíc učitelů už podepsalo petici proti KŘ. Podle OECD jsme na posledním místě ve mzdách, chybí nám 30 mld. Štech je změna k horšímu, byl u všeho špatného, není schopen komunikovat, zákulisní hráč, chce pokračovat, takže to nikam nepovede.
    Moderátorka byla u vytržení, jen lapala po dechu, protože tázaný mluvil úsporně a k věci a neměl šance ho ovlivnit.
    Odpoledne setkání se starší dcerou a následně s kamarády na vínku.
Středa. Po napsání GD na čtvrtek a sbalení se jsem se odebral na vlak do Pardubic. Měli jsme tam s DD v plánu kulturní zážitek v podobě Topolova Konce masopustu v režii B. Rychlíka. Proč to hráli jen tam, těžko soudit. Byla to derniéra, ale 14. října je ještě jedna v Praze.
    Pardubické centrum je velice pěkné, množství kaváren a restaurací se blíží středomořským místům. DD jsem poznal hned, pořídila si totiž velice slušivé šaty. Divadlo je kouzelné, podařilo se ho uchránit necitlivým restaurátorským zásahům. Je atypické úzkým dlouhým hledištěm a dvěma galeriemi; my jsme získali hejtmanskou lóži. Jeviště bylo vyklizeno až na zadní stěnu, takže jeho hloubka byla také nezvyklá a pro pohybově bohatou koncepci hry ideální. Ozvučení bylo dokonalé, leč unikl mi systém ve vybavení herců mikroporty. Někteří je měli, jiní ne, logika v tom nebyla.
    Samu hru není třeba představovat. Viděl jsem ji kdysi dávno, než byla zakázána. Uvědomil jsem si značnou obsahovou i formální podobu s filmem Všichni dobří rodáci – násilná kolektivizace, pozadí masopustu, vzpurný sedlák, dokonce se jmenoval František, nucený ke vstupu do družstva... Jednu kritickou poznámku mám k přemíře masopustu ve hře obsaženém. Děj to protahovalo, kouskovalo, vedlo k nesrozumitelnosti. Až druhá polovina se rozjela, jak měla. Rychlíkova verze přitom patřila k těm nejkratším (2:25), našel jsem varianty od 2:20 do 3:00 hod.
    Večerním vlakem LE jsme se pak dopravili přes Přerov do Otrokovic (hra začala už v šest) a autem DD do B. Takovou oběť jsme přinesli.
Čtvrtek. Pokusil jsem se posekat zahradu, aspoň ta kritická místa. Malou sekačku jednou rukou nenastartuju, velkou naštěstí ano. Dlouho jsem nesekal: v jedné zatáčce jsem podcenil motokárový rejd a jedním kolem zavadil o kmen. Tím se ohnula řídící tyč z velmi měkké patentované americké oceli, zřejmě čínský dovoz, a kola byla do X. Jet se dalo, nouzově. Je potřeba tyč vyndat a narovnat. S jednou rukou jsem vysunul jednu závlačku, druhou ne a ne. Nechal jsem to na sobotu, kdy měla přijet DD se synem.
Pátek. Strážnické slavnosti lákaly, leč DD nestíhala a samotnému se mi moc nechtělo, nota bene když tak daleko nemám jednoruč jet. A nosit s sebou spacák a oblečení se mi nechtělo. Už jsem to vzdal, ale ukázalo se, že spoj z gruntu a večer zpět je bezvadný, i vyrazil jsem. Ve skanzenu jsem zaplatil nečekaný 200ká vstup za ani ne dvouhodinový program, ale nešť. Letos to pořadatelé pojali jinak –
skanzen zařadili do celkového programu, čímž sice nabídli víc, ale nikoli pro ty, co páteční program v areálu nesledují.
    Potkal jsem známé, popil dobré víno, pojedl vynikající Kružicovy uzeniny... Pak jsem zašel na chvíli do zámeckého areálu poslechnout si Hrbáče a potkal další známé. Tím jsem naplnil program a běžel na bus do Hodonína. Ten mi samozřejmě ujel, Achillovka mě brzdila, takže jsem si musel vzít taxi, ale to mi radost pokazit nemohlo.
    V sobotu jsme společnými silami ucvakli druhou závlačku, vyrovnat tyč a nasadit ji, byla už hračka. Samozřejmě jsem místo závlaček dal osvědčené hřebíky. Po koupání ve Vracově, kde jsem se jako každoročně zařekl, že už si smažený sýr nedám, protože byl pouze teplý a netekl, jsme zašli k obecní hospodě, kde probíhal další ročník soutěže ve vaření gulášů. Degustační porce stála jen deset korun a byla přiměřeně malá, aby se do člověka vešly všechny vzorky, leč přesto jsem zvládl jen čtyři, Byly tam i dva segedíny, jeden jsem měl, ale moc mě neoslovil. Zajímavé je, že druhý zmizel jako první, ale nijak oslnivě se neumístil.
    V neděli to začalo – společná dovolená. Lukov, mezi Znojmem a Retzem. Na kolech. Zkusil jsem se v pátek večer projet a celkem to šlo, rozhodl jsem se kolo si vzít. Chodit pěšky s těmi, co kola neberou, bylo kvůli patě také limitované. Uvidím na místě... DD a syn kamarádů jeli na kolech, asi 120 km. Dojeli do Znojma, kde je zastavil déšť.
Exekuce (Meditorial), 26. 6.

Titulek na webu ČT24: „Bruntálsko: téměř každý druhý v exekuci“. Fakta: týká se lidí nad 15 let a pouze obce Václavov. Pokud se dále uvádělo, že milion lidí u nás je v exekuci, můžeme si o tom čísle opravdu myslet cokoli.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání