Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
 
pátek 21. 4. 2017
ISSN 1212-9380
 

 

 
 
pátek 21. 4.
Šikana neznámá

čtvrtek 20. 4.
Konečně gender
Problémy s emblémy

středa 19. 4.
Co ještě potřebujeme?
Testovací nesmysl

úterý 18. 4.
Ohlédnutí
Košt a kost
Pořád stejné

pondělí 17. 4.

pátek 14. 4.

čtvrtek 13. 4.
Válka
Stávka nečekaná

středa 12. 4.
Amnestie není libovůle

 
 
 Geeklandia Romana   Staňka
 Dag Jeger a jeho web
 CharismaSeeker
 magazín Click!
 Malý zápisník Víta Blahy
 Neviditelný pes
 Reflex
 Ricarderonův blog
 Server Tomáše Bobka
 Ubytování v Alpách
 Vážky Dana Bárty

H u d b a

Kapely:
 Dan Bárta
 Docuku
 Fleret
 František Kop Quartet
 Gothart
 Hradišťan
 Ilustratosphere
 Janis Joplin Revival
 Jan Kořínek & Groove
 J.A.R.
 Jarret
 Koňaboj
 Led Zeppelin Revival
 Moberg Ensemble
 Professor
 Robert Balzar Trio
 Roman Pokorný Trio
 Skandovat Oranž
 Svatý pluk
 Trombenik
 Vesna Cáceres
 Vinohradský quintet
 Vladimír Mišík
 Vlasta Redl
 XXL Blues Band

Kluby:
 Akord
 BlueNight
 Blues Sklep
 Bordo
 Joe´s Garage
 Matrix
 Popocafepetl
 Retro
 Rock Café
 Rybanaruby
 Vagon
 XT3

 
 


 
Citát týdne
Jednou z mnoha milých představ v této zemi je česká víra v Babiše coby podnikatele, který pro svou velikost už nemá potřebu krást.
K. Schwarzenberg, kníže

Šikana neznámá (Glosa), 21. 4.

MfD obšírně popsala případ třináctileté dívky, která spáchala sebevraždu. Oběšením, aby to měla jisté, jak vysvitlo z nalezených indicií. Klasika: spolužáci se jí posmívali, protože byla jiná, podle oslovených psychologů a těch, co ji znali, na svůj věk mentálně vyspělejší. Byla jiná, měla jiné zájmy než ostatní, nicméně se tím nijak nechlubila, nedělala zajímavá. Žila sama s matkou, otec je opustil.
    Pěkné štíhlé dlouhonohé děvče, přesto se jí spolužačky posmívaly, že je hnusná, škaredá, tlustá. Kromě posmívání a urážení ji spolužáci i fyzicky napadali. Matka se sešla s ředitelem, ten promluvil s třídním, ale tím to skončilo. Třídní otevřeně řekl, že neví, co s tím. Po sebevraždě škola ústy ředitele oficiálně oznámila, že příčinou byl „zdravotní stav a obrovská přecitlivělost“.
    Stalo se to před dvěma lety. Matka s tím vyšla až teď, protože se nedokázala smířit s udávanou příčinou sebevraždy, ona přecitlivělost, posléze však odbornými posudky vyvrácená. Škola přesto trvá na tom, že to, že byla jiná a že se jí posmívali, není šikana. Třídní zase řekl, že neví, jak šikanu poznat.
    A jsem tam, kde začínám pěnit. Příliš často slyším učitele si stěžovat, jak mají pomoct, když nepoznají šikanu, dnes pro změnu kyberšikanu. Už sice mají metodické pokyny, ale asi tam není všechno. Často zaujímám radikální postoje, ale kdybych měl tu moc, udělal bych dvě věci.
    Zaprvé bych každému učiteli položil otázku, jestli pozná šikanu. Ti, kdo by řekli, že ne, bych na hodinu vypráskal. Ti, kdo by řekli, že ano, by byli nějakým způsobem rodiči a žáky ohodnoceni, a v prokazatelném případě, že lhali, by letěli za těmi prvními. Člověk, který nepozná šikanu a vymlouvá se na to a no, nemá ve škole co dělat. Šikanu pozná každý, kdo chce, jen ten, kdo ji řešit nechce, dělá, že ji nevidí.
    Na šikaně se – a jistě to mnozí potvrdí – podílejí mnohdy i sami učitelé svými nemístnými vtipy na adresu žáků. Zejména v pubertálních třídách. Pokud netuší, že jejich vtípek, i nevinný, zapadne do pubertálních makovic a bují, až bolestivě zasahuje nový terč posměchu (každá třída je ráda, že má takový terč (až na toho jednoho), protože ostatní jsou mimo hru), mají následovat ty první dvě skupiny.
    Za druhé bych vzal onu třídu a pětici hajzlíků, kteří podle zjištění matkou iniciovaného šetření šikanu vedli, a ti by ostatním četli nalezený deník té dívky. Jestli by to nemělo mít aspoň částečně nápravný účinek v podobě pochopení hry, kterou třeba ne ve zlém hráli, jsem v koncích.
Konečně gender (Uff), 20. 4.

Herec J. Mádl patří mezi umělce nepostižené ztrátou soudnosti a myšlení. K tématu žena-muž-gender věcně podotkl, že při jedné cestě do Laponska byli ve skupině lidé různých národností a profesí. V jednom místě, pustině, si začali chystat ležení, opatřovat dříví a hledat vodu a potravu. Bez jakékoli domluvy se automaticky muži ujali mužských a ženy ženských rolí a funkcí. Nikdo neřešil „nedůstojné lpění“ na starodávných vzorcích chování.
    Jeho další poznámka se týkala pojmu alfa samec, často převážně ženami používaného k negativnímu hodnocení mužských postojů. Odkazoval na nějakou práci, která dokazovala, že alfa samec není žádný autoritativní a agresivní macho, ale naopak.
    Většinou, a je to logické, jsou to klidní a rozvážní jedinci, kteří samozřejmě v případě potřeby dokážou být tvrdí. Jejich modem operandi je totiž klid.
Problémy s emblémy (Komentář), 20. 4.

Před časem se při oslavě Dne veteránů byl u památníku pilotů RAF i muž v uniformě SS. Bylo z toho tehdy haló, padla žaloba. Redaktor LN Zídek teď jedovatě komentoval rozsudek, který odmítl porušení § 404 TZ o sympatiích k hnutí směřujících k potlačení práv člověka.
    Oslavu tehdy pořádali členové Klubu vojenské historie. Akce měla prezentovat také zmíněný klub a nabídnout ukázku historických uniforem. Na pomoc si pořadatelé pozvali dobrovolníky z místní školy, kteří si uniformy rozebrali. Na jednoho vyšla ta nacistická/esesácká, protože mu padla nejlíp. To právě bylo důvodem pro zamítnutí žaloby, protože figurant zjevně podmínky § 404 nenaplnil.
    Vojenský historický ústav provedl na žádost policie expertizu, jejímž výsledkem bylo, že nejde o pravou uniformu, ale stylizovanou, vzniklou přešitím uniformy vojáků NDR, doplněné o dobové reálie. A to způsobem, který byl v rozporu s tím, jak tehdy uniformy daného útvaru vypadaly, jaká vyznamenání se v té době udělovala aj.
    Tady jsem se zarazil, protože z formulací nevyplývalo, jak to Zídek bere. Jestli tak, že tam ten člověk v té uniformě neměl co dělat, protože taková nikdy neexistovala, nebo jestli ho za „historickou nepravdu“ mají popotahovat. Tak či tak je pasáž o uniformě zbytečná, protože většina uniforem je nepůvodních a více méně stylizovaných.
    Lze nanejvýš diskutovat, jak měla vypadat koncepce oslavy, kde měl kdo kdy a v čem stát, ale tím se už nemá smysl zabývat. Vždycky se dá udělat snímek, kde bude esesák poblíž něčeho, co se nehodí. Nesmysl v podobě žaloby na projevování sympatií k extremismu je však mimo pochyby a Zídek štěká na nesprávný strom.
    A my se nemáme apriori nechat navézt do slepé uličky korektnosti.
Co ještě potřebujeme? (Glosa), 19. 4.

Minulý týden zabil sebevražedný útočník na 130 lidí v evakuačním konvoji připraveném na odjezd z Aleppa. Polovina byly děti. Slova smutku a odhodlání jsou k ničemu. Léčba či náprava nemoci či katastrofy velkého rozsahu nejde dělat individuálně, místo od místa.
    Je to zajisté tvrdé řešení (ale nikoli surové, nelidské), avšak plošná odveta je jediná možná. Nesmírně obtížná, zahynou mnozí nevinní, ale efektivní. Atentátníků, jejich rodin, příbuzných a jakkoli spřízněných je pořád neskonale méně než zbytku světa. Nechtějme, aby výraz „zbytek světa“ někdy získal svůj logický význam.
Testovací nesmysl (poznámka), 19. 4.

Velký srovnání alkoholtesterů v MfD přineslo nečekaný výsledek. Testy byly objektivní (státní zkušebna) i subjektivní (nacamraní dobrovolníci) a ukázalo se, že koupě testerů jsou vyhozené peníze. Nefungovaly pořádně bez ohledu na cenu, takže někde na konci například skončil přístroj za 1700 Kč. Většina z nich podávala výsledky nejen nepřesné oběma směry, ale ke všemu tak kolísavé, že se nedal použít ani ten, co nadsazoval.
    Skandální jsou tři skutečnosti.
  • Výrobci se brání tím, že v návodu se uvádí, že měření je pouze orientační, což je ryzí alibismus.
  • Druhý problém tkví v tom, že mohou apriori a přiznaně nefunkční testery prodávat, bez jakéhokoli omezení a postihu.
  • Za třetí řidič nemá možnost, jak zjistit, jak na tom s mírou alkoholu je. A to je nejhorší. Jediným arbitrem je policie (korigovatelná částečně krevním rozborem).
    Přece není možné, aby mohl být člověk popotahovaný za to, že nesplnil zákonnou povinnost, aniž by měl možnost si daný stav ověřit? Nemusí jít o žádné hifi zařízení, prostá indikace menší nebo větší než 0,2 promile úplně postačí. Vylepšení v podobě několika diod indikujících orientačně míru alkoholu pro představu o době jeho odbourání byl mohl být volitelný bonbonek.
    Postoj k měření musí být rezolutní: buď si mohu svůj stav předem zjistit, nebo nemám co být buzerován.
Ohlédnutí (A týden uplynul), 18. 4.

* Herečka B. Poláková si pochvaluje „přirozený“ porod „bez zbytečných zásahů“, přestože úmysl rodit nejpřirozeněji, tedy do vody, jí nedoporučili – třeba to příště vyjde. * ČD se brání vstupu konkurence na železnici s tím, že není záruka, že ztrátové tratě neopustí – jednak existují smlouvy, jednak: kdo asi ruší nevýhodné spoje provozované ČD? * Nejde mi do hlavy, proč se politikové chovají při podvádění tak neopatrně: viz Zimola a jeho stavba chaty, až průhledně formálně nekrytá – patrně ztratili kontakt s realitou do té míry, že nemají pud se schovávat. * Podle testu MfD na alkoholtestery je zbytečné tyto často drahé přístroje kupovat, protože se na ně nedá ani elementárně spolehnout – proč se smějí prodávat? * Rozhodl jsem se podpořit podpisem všechny tři nadějné kandidáty na prezidenta – výběr je takový, že bych byl rád, aby se jich popralo co nejvíc. *
Košt a kost (Editorial), 18. 4,

Pondělí. Den jak vymalovaný, prý poslední ze dvou pěkných. Vzpomněl jsem si na rozhovor s jednou meteoroložkou, která pyšně pravila, že se zlepšila pravděpodobnost úspěšné předpovědi z 87 na 91 % (nebo tak nějak). To je ten problém: co to je úspěšná předpověď? Jak se to kvantifikuje a následně kvalifikuje? Předpověď zní 10 mm srážek a spadne jich 15. Je to správně? Pokud nám neřeknou, co měří a jak vyhodnocují, je těch několik procent úspěchu za nehorázné peníze na superpočítače jen mrzká almužna.
    Začal jsem likvidovat pokácené a pořezané dřevo na zahradě, než zaroste. Už jsem musel sekat, minulý týden. Tráva poskočila za pár dní o desítky cm a hlavně zhoustla. Vyřezal jsem poslední pahýly, něco naštípal, a budu pokračovat, než začne pršet.
    Měl jsem dopoledne nepřijatý hovor. I zavolal jsem zpátky, protože čekám zásilku. Pán pravil, že už nic, že jsme domluveni. Hm, s kým a na čem? Napsal jsem mu SMS v tomto duchu, aby v něčem omylem nejel. Za chvíli zavolal a omlouval se, že se spletl. Vysvětloval a omlouval se opět. Zajímavé a zvláštní, že jsou lidé, kteří mají potřebu se chovat podle pravidel slušnosti i v době sociálních sítí a diskusních webů.
    V poslední době se objevilo několik televizních seriálů, ale nezaujaly. Modrý kód je dost nudný, drama se pracně a nezajímavě klube. Pak je něco s Bartoškou, druhá řada, ale ani jeho charisma na zaujetí nestačí. A tuším nějaký třetí... Takže se občas podívám, ale bez nutnosti sledovat to, co mi uteče, a stačí to.
Úterý. Počasí se sice začalo kazit, foukalo, ale na práce venku to bylo akorát. Pustil jsem se do čištění náhonu, soušky šly pryč, opět jsem spěchal kvůli rostoucí trávě. Vinohrad na zahradě není skoro vidět, jak rychle tráva poporostla. Nasadil jsem Roundup, nestíhal bych. Nezdá se to, ale řetězová pila je sice dobrý pomocník, jenže toho zase uděláte víc, takže ve výsledku jste unavení stejně, ne-li víc. Je dost těžká, řezání větví ze žebříku, kdy se nemáte čeho chytit, není moc příjemné; přece jen brzda řetěz nezabrzdí dost rychle.
    Navečer jsem proto zajel pod Šidleny, kde byli kamarádi, a lehce jsme pokoštovali víno. Pak poseděli u L´s při svařením víně a probírání společné dovolené a mojí oslavy. Vysvitla naděje v podobě opraveného zázemí ve festivalovém areálu, kde by se dala udělat suchá i mokrá varianta, ale hlavně bychom tam nikoho nerušili hraním a zpěvem. Nechám si to projít hlavou. Poslední varianta je dát každému kamarádovi pětikilo jako odškodné za neslavení...
Středa. Zhoršení počasí se opozdilo, takže jsem kmital na zahradě. Vytahal jsem všechny poražené soušky z náhonu na posekanou zahradu, kde jsem je zbavoval drobných větví; ty jsou odsouzené k pohřbu žehem. Ekologicky stoprocentní by bylo je rozdrtit ve štěpkovači, ale „prach jsi a v prach se obrátíš“ platí i pro ně. Také jsem posekal trávník před domem a malou sekačkou začistil místa, kam velká nemůže.
    Zaplatil jsem objednaný subwoofer, místní opravář elektroniky ten starý opravuje už od Vánoc. Vybral jsem si jeden z Hifibazaru, s dopravou. Nerad, ale jet pro něj by zabralo den a stálo víc než sleva za osobní vyzvednutí. Při zkoumání, jestli to služba stihne do Velikonoc, jsem narazil na paradox centralizované přepravy. Z Ostravy do Milotic je to relativně nedaleko. Samozřejmě nelze mít stovky dep, ale Hodonín pro obsluhu jižní části Moravy se nabízí.
    Skutečnost je však taková, že firma má jedno centrální depo u Prahy a 13 po republice a každá zásilka směřuje nejprve do toho centrálního a pak do toho nejblíž místu dodání, kam ji doveze kurýr. Ani cesta do centra, ani do dodacího depa, nemusí být přímá a může vést před další depa. Organizačně to chápu, je jednodušší mít tupý algoritmus než improvizovat, ale že zásilka urazí místo dvou se km třikrát čtyřikrát tolik, je trochu na palici.
    Večer jsem završil islandským filmem – abych si rozšířil záběr. Nevím, jestli jsem udělal dobře. Příběh 65letých manželů s vyhaslým vztahem, žijících nudný život s pravidelnými nemastnými neslanými návštěvami dětí – holt pro umění se musí trpět. Jednoho dne žena prodělá masivní mozkový infarkt, po němž celé dny jen brečí, tedy spíš bučí, a nevnímá okolí. Manžel se o ni napřed stará, co čtyři hodiny jí vyměňuje pleny, umývá ji... Prý vnímá a takovou péči by se jí nikde nedostalo. Dopadne to tak, že ji jednoho dne udusí polštářem. Jediným světlejším místem filmu je navázání kontaktu s vnukem, s nímž opravuje svou rybářskou bárku. No, na rok mám s experimenty klid.
Čtvrtek a víkend. Ranní pohled z okna ukázal, že ohlášená změna počasí dorazila, déšť a nevlídno se nedalo přehlédnout. Konečně nastala čas na řadu odkládaných aktivit jako vyskládat měsíc vyprané a suché prádlo, udělat pořádek v papírech od přiznání a dalších blbostí, uklizení knížek, důkladné jarní vyluxování a další nepříjemnosti. Spolu s počasím je to pěkná depresivní nálož. Ale po vyluxování a odtahováním nábytku jsem získal pocit úspěšného muže.
Odpoledne mi dovezli nový subwoofer (pro zájemce jde o Infinity Kappa Sub, váha 32 kilo). Donesl jsem ho v krabici na místo a musel z ní vyklopit. Nemám na dlaních přísavky, abych kostku o hraně 42 cm objal a poponesl. Do chodu jsem ho zatím neuváděl, pracoval jsem na zahradě.
Večer přijela DD a začal nám dlouhý víkend. Zahájili jsme ho návštěvou trojkoncertu na Jančovce, který byl ve znamení bří Začalů, zvaných Začalovci. Vystupovaly tři kapely, jimiž oba postupně procházeli. Repertoár představoval svěží a z velké části autorský rock. Některé texty byl kainarovské, jiné fianovské, další až existenciální, po dlouhé době jsem si textů všímal a užil si je. Opravdu jsem byl až zaskočen, protože spokojená byla i DD, ačkoli zvuk byl jaksepatří rockový a koncert trval asi pět hodin; dojeli jsme na grunt po druhé ranní.
Celý víkend se vymkl předpovědi počasí, takže jsme většinou jako běsi makali na zahradě. DD čistila zahradu a záhony od reliktů, já jsem řezal na polínka ořezané větve a pomalu svážel dřevo do depa k dalšímu zpracování. Taky jsme přesadili lísku od plotu na místo uhynulé vrby u houpačky. Jedno odpoledne jsme si udělali výlet s programem: po cyklostezce do Dubňan, krmení vietnamských prasátek chlebem, výběr z bankomatu, jeden z posledních jarních grogů, cesta zpět přes Šidleny a posezení u JK a dobrého vína. Večer mobilní aplikace DD ukázala, že jsme nachodili 10 km; možná víc, člověk mobil pořád nenosí.
    V neděli jsme měli v plánu jet do Bořetic na košt na kolech. Jenže bylo hnusně, čekali jsme proto na zlepšení počasí. Zprovoznil jsem sub, tedy částečně. Linkový vstup mi hraje, koaxiální indikuje vstup, ale nic. Musím prověřit nastavení, pokud se mi ho podaří pochopit (a chybí mi nějaký kabel). Chtěl si k tomu něco vygůglit, jenže se ukázalo, že počítač nepočítá. Vlekl se jak hlemýžď po operaci kyčle. Resetoval jsem, ale když po naběhnutí jakýkoli klik vyvolal „Modrá je dobrá!, bylo zřejmé, že se něco děje. Nechal jsem to být, nebudu se rozčilovat.
    (Dostal jsem se k tomu v pondělí odpoledne – paměť! Z prvního 4k modulu odešla část 1 GB. Než jsem to prověřil a modul dal pryč, ukázalo se, že testovací program dosáhl bezchybného výsledku. Jakýmsi způsobem vadný sektor zablokoval – nechápu to.)
  Před polednem jsme vyrazili a po půlhodině jízdy na Svatobořice jsme se ocitli u školy vacenovickým směrem. Nedalo se, vrátili jsme se, vzali alfu a odjeli tam autem s tím, že zpátky pojedeme vlakem. Vyšlo to, košt příjemný, vzdušný, cimbálka šťavnatá, vína různá, jak to má být. Zpátky jsme byli po sedmé, ale DD už na další košt neměla chuť. Já jsem si řekl, že tam zajdu až později, kdy už se nevybírá vstupné – pojal jsem to jako společenskou událost.
    Mezitím jsem upekl výtečnou (podle většiny znalců) velikonoční nádivku a část jsme pojedli. Nádivka má tři základní chutě: teplá čerstvá, kdy je nadýchaná a křehká, studená a ohřívaná. Každá má to svoje. Na koštu jsem byla si hodinu, protože společenská stránka byla nulová. Dechovka hrála jako o život – posluchačů. Už ten nápad nechat hrát nahlas dechovku v sále, kde se primárně popíjí, hodnotí, mluví o tom či o onom. Nemám slov.
    Pondělí už se jevilo výrazně chladněji, nicméně na krátkou mrskačkovou obchůzku to šlo. Pršet začalo až odpoledne, kdy jsme jeli s DD jejím autem pro to moje. Napřed slabě, později odpoledne lilo. Cestou jsme se shodli, že pro konzumenta lihoviny je abstinenční posezení s aktivními popíječi stejně únavné, jako když popíjejí také. Akorát chybí to potěšení.
    Takže po návratu jsme pozdně poobědvali, DD odjela, já jsem opět zvítězil nad počítačem, zatopil si v kamnech a večer zajel za kamarády si vynahradit celodenní abstinenci. Večer jsme poseděli s kamarády a dověděl jsem se, že čtvrteční článek o stávce kněží má pro neateisty konotace, jež ateistům unikají. V inkriminované době se mše stejně neslouží, červená barva se výjimečně používá, kněz si lehá atd. Nevíra někdy ochuzuje...
    Fotky: kvetoucí alej v Bořeticích, detail květu, krásný truhlík v místní nové kavárně, tuším první sestava Začalovců a třetí (čtvrtá?), zajímavá galerie osvětlovacích těles na Jančovce – malý obrázek je finální varianta, dutá kost jednoho z pacientů doktora, jenž na gruntu dříve ordinoval, prorostlá kořenem.
Pořád stejné (Meditorial), 18. 4.

Už v pátek jsem zachytil v MfD nehoráznou ukázku práci s větami. Věta po rozdělení přes odstavec se ani nedá normálně vyslovit: „Některé přístroje (...) ukázaly ve stejnou chvíli naprosto rozdílné údaje. // Přičemž se často lišily od skutečné hladiny alkoholu...
    Středeční Lidovky ukázaly, kam spěje rozvolnění pravidel jazyka. Výraz „rozhodnutí třech osob“ je sice podle pravidel přípustný jako hovorový tvar, jenže touto zmínkou ho ÚJČ de facto kodifikoval.
    Kdesi napsali, že o Velikonocích splétají mládenci „ohon“ z vrbových proutků. To může napsat jen ocas.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání