Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
 
pondělí 27. 3. 2017
ISSN 1212-9380
 

 

 
 
pondělí 27. 3.
Ohlédnutí
Oko OK
A tu černý vzadu

pátek 24. 3.
Chytré rady

čtvrtek 23. 3.
Umění odpovědi
Podivný zákaz

středa 22. 3.
Nevěřím

úterý 21. 3.
Přesvědčení

pondělí 20. 3.
Ohlédnutí
Krtci
Vostál neobstál

pátek 17. 3.
Mýtus stěhování za prací

čtvrtek 16. 3.
Alkoholový mýtus

 
 
 Geeklandia Romana   Staňka
 Dag Jeger a jeho web
 CharismaSeeker
 magazín Click!
 Malý zápisník Víta Blahy
 Neviditelný pes
 Reflex
 Ricarderonův blog
 Server Tomáše Bobka
 Ubytování v Alpách
 Vážky Dana Bárty

H u d b a

Kapely:
 Dan Bárta
 Docuku
 Fleret
 František Kop Quartet
 Gothart
 Hradišťan
 Ilustratosphere
 Janis Joplin Revival
 Jan Kořínek & Groove
 J.A.R.
 Jarret
 Koňaboj
 Led Zeppelin Revival
 Moberg Ensemble
 Professor
 Robert Balzar Trio
 Roman Pokorný Trio
 Skandovat Oranž
 Svatý pluk
 Trombenik
 Vesna Cáceres
 Vinohradský quintet
 Vladimír Mišík
 Vlasta Redl
 XXL Blues Band

Kluby:
 Akord
 BlueNight
 Blues Sklep
 Bordo
 Joe´s Garage
 Matrix
 Popocafepetl
 Retro
 Rock Café
 Rybanaruby
 Vagon
 XT3

 
 


 
Citát týdne
Špatně upečené kuře umřelo zbytečně.
Zd. Pohlreich, kuchař

Ohlédnutí (A týden uplynul), 27. 3.

* Babišovu slabost v logice vystihuje i jeho poznámka, že návštěva majitele vrbětického skladu den před požárem nemůže být náhoda... * České vědkyně publikují výrazně méně než muži, jen čtvrtinově, což je prý genderově nevyvážené – mohl by mi už konečně někdo vysvětlit, proč by se mělo na publikování pohlížet genderově? * Rok 2016 byl opět nejteplejší, varují oteplovači – opět se ptám: jaká měla být ta správná hodnota? * Miloš Zeman je opravdu hovado, jak dokázal svým výrokem, že kardinála Vlka neměl rád, takže na pohřeb nepůjde, ale pošle věnec – stačilo oznámit, že pošle věnec, jenže to by ten magor nenakojil svou ješitnost. * Trump couvá od zrušení Obamovy zdravotnické reformy, protože nemá dostatečnou podporu – inu, je po volbách. * Vědec Drahoš jako kandidát na prezidenta má jedinou výhodu: nikdo o něm nic neví – jenže stačí to? *
Oko OK (Editorial), 27. 3.

Pondělí. Jedno z nejponižujícnějších nestíhání vlaku. Opožděný vlak přijel do Brna stejně jako opožděný rychlík do Prahy. Přeběhl jsem z třetího na druhé nástupiště, natáhl ruku po tlačítku dveří, když tu se ozvalo zasyčení uzávěru a vlak se rozjel. Přitom dispečer věděl, že několik cestujících ten vlak stíhá, protože snaživý průvodčí mu to oznámil. Nebýt ateista, prokleju dispečera peklem.
    Na Barrandově jsem se pokusil pokračovat v usazení pračky. Ukázalo se, že odpadová trubka by byla příliš blízko u ní, protože jsem vše vyměřil pro starou pračku a nová byla o cm užší nebo širší, už nevím. Vyřešil jsem to snadno posunutím masivního úchytu, přišroubovaného k podlaze. Bohužel to byl právě ten, který byl upevněný přes kovovou hmoždinku, jež kvůli zatvrzelému betonu podlahy musela být do díry zatlučená i s kaleným šroubem. Tím se matka šroubu stala jeho součástí a nešla odšroubovat.
    Nechal jsem si to na další den, protože večer jsem šel do divadla Semafor na besedu s muzikantem M. Caisem a herečkou K. Melíškovou, moderovanou V. Koptou. Hudební podmalování zajistil PV, jeden z členů našeho vinného spolku, spolu s dalším kytaristou. Po akci jsem si dal neopatrně v bufetu divadla dva chlebíčky a dvojku vína, cena 130 korun se mnou poněkud hnula.
    Po domluvě s dalším členem vinných setkání jsem se odebral k Zelenému mnichovi, kde jsme se sešli. Dali jsme si každý dvojku, načež nám 15 minut před zavíračkou slečna oznámila, že už 15 minut nenalévá. Proč nám to neřekla včas, nevysvětlila. I oželeli jsme znamenitý muškát a přešli do sice zakouřené, ale dobrým vínem vybavené minivinárny poblíž Kulaťáku, kde sice zavírali v deset, ale odcházeli jsme o půl noci. Když se chce...
Úterý. Hned ráno mě nazvedla jedna paní, která v ČT24 tvrdila, jak je kojenecký ústav pro děti nebezpečný až kritický. Zástupce ústavů rozvážně poukázal na jednostrannost tohoto pohledu, ale odbornice nebyla k zastavení. Nepatřím k těm zatvrzelcům, co stejně jako se říká lepší špatný zákon než žádný, hájí zásadu, že lepší jakákoli rodina než kojenecký ústav. Pokud dítě v kojeňáku trpí nedostatkem pohody a socializace, dítě v nefunkční a problémové rodině, bez péče, trpí dozajista stejně, ne-li více. Než špatná rodina, raději fungující kojenecký ústav.
    Až asi do pěti jsem se pak pokoušel majzlíkem useknout neposlušný šroub. Teklo ze mě jak z prasete, sekal jsem vkleče a vleže, v omezeném prostoru. Zkusil jsem i renovátor, výsledkem byl zničený nástroj. Nakonec sekání šroub poněkud povytáhlo, takže jsem do matky mohl bušit a viklat s ní. To vše jsem doplnil pokusy matkou pootočit. Výsledek se dostavil těsně před mou smrtí – šroub se ulomil. Když jsem ho pak viděl, prakticky sekáním majzlíkem netknutý, pochopil jsem, že mám konečně kliku.
    To jsem trochu přehnal – do úchytu jsem potřeboval vyvrtat dvě díry, abych mohl použít zbylé hmoždinky zakotvené v podlaze. Nemaje svěrák, držel jsem úhelník jednou rukou a vrtačku druhou. První díra se povedla, při druhé se stalo to, čeho jsem se bál. Vrták se logicky zasekl, levá ruka úchyt neudržela, pravá vrtačku nepustila. Rotující úhelník mi ťal do prstu, já jsem se marně pokoušel druhou rukou, držící křečovitě sebou házející vrtačku, ji vypnout. Než jsem ne/uspěl, desítka vrták odstředivou silou namáhaný praskl a odletěl i s úchytem opačným směrem a vrtačka ztichla. Něco se v ní pokazilo.
    Odpotácel jsem se do Růžovky, dal si kávu, hruškovici a víno a vyprávěl to dorazivšímu MV. Hlavně to nepiš na GD, radil, budeš za Pata a Mata. Budu, ale musím se z toho vypovídat. Pak se objevil VS a pokračovalo tradiční klábosení. S malou odlišností. MV při usazování se na barové židli o zadek asi 80leté paní, která tam chodí tak dlouho jako my; pokaždé se tam setká, ona vysoká a štíhlá, s malým tlustým pánem. Říkám jim Romeo a Julie.
    Ten člověk celý zbytek večera vstával ze židle, přišel zezadu až k MV, a bedlivě si prohlížel inkriminované místo mezi rukou MV a pozadím Julie. Díval se velice nenávistně, i na mě, všiml si toho dokonce HA, majitel vinárny. K fyzickému útoku naštěstí nedošlo.
Středa. Ráno měli přijít elektrikáři a vyměnit kabely k bytům v přízemí. Proto jsem vlastně do Prahy jel. Ukázalo se však, že jsem ze hry, protože při rekonstrukci místnosti předchozím majitelem se už použila měď. Zbytek rozvodů v paneláku byl totiž ještě v hliníku!!! Přitom se sídliště stavělo poměrně nedávno, v letech 1981-1986. Domníval jsem se, že skončil dřív...
    Udělal jsem tedy několik drobných úprav, abych konečně a definitivně mohl příště nastrkat věci na místo a nemusel s nimi už hýbat. Prostorové poměry v předsíni jsou takové, že ve finále bude sice možné servisní zásahy dělat, ale kvůli tomu se bude muset hýbat se spoustou jiných věcí. Pak už jsem zamířil na Vinohrady, kde jsem nasedl do auta milockého kamaráda a vyjeli jsme via Milotice.
    Večer jsem se po delší době podíval na Ordinaci a žasl jsem, jak se to celé posralo. Opravdu, co šlo, to kleklo, všichni jsou totálně rozhádaní a řešení neexistuje. Ani na obvyklé srandičky se nedostalo.
Čtvrtek. Druhá kontrola oka ukázala, že je v pořádku. Při prudkém osvětlení sice pobolívá, ale je zhojené. Za 14 dní bude příležitost operovat druhé a konečně pořídit nové brýle. Mimochodem – při pročítání letáku z kliniky jsem se dočetl, že čtyři promile „nevinných“ operací šedého zákalu končí slepotou! To mi přijde dost hodně. Nedává to ani smysl, protože nerv se operace nezúčastní a jiná příčina slepoty mě nenapadá.
    V poledne jsem se sešel se zástupcem SŽDC ohledně možnosti odvézt si dřevo nacházející se podél tratí v celé republice. Nejen podél tratí, ale také podél silnic. Prostě se letos masivně celoplošně kácí. Při svých cestách vidím mezi Kyjovem a Brnem spoustu pořezaných stromů a keřů. Napsal jsem a dověděl se, že kvalitní dostávají zaměstnanci, topol a vrba se dá domluvit. Dala, za velice dobrou cenu.
    Takže jsme se vyrazili podívat se na místo. Ty pěkné a hlavně přístupné kulatiny bohužel patří Správě povodí Moravy, méně pěkné, ale hlavně totálně nepřístupné (mokřina, lužní porost aj.) má SŽDC. S traktorem bychom se tam nedostali, a pokud ano, neodjeli bychom. Správce říkal, že až bude míň práce, tak to stejně budou muset odvézt – pak se můžeme domluvit.
    Známí se mi smáli, vrba a topol. Vím, že každý chce dub, buk, habr... ale také vím, že stromy jsou ze stejného materiálu. A měl jsem pravdu: stejně suché dřevo má kilogramovou výhřevnost prakticky stejnou: 4,1 až 4,4 kWh, popř. 12,1 až 14.0 MJ. Objemová se přirozeně liší, jenže to mi nevadí. Přes den topím tím, co hoří rychleji, na noc tam dám šampióny.
    Večer nečekaný a silný filmový zážitek u českého filmu Jen o rodinných záležitostech (1990). Vůbec jsem o něm nevěděl a bez nadsázky mohu kvalifikovaně prohlásit, že je to nejlepší film o 50. létech po roce 1989 natočený. Scénář V. Šašek (významný aktér české filmové vlny v 60. létech) a J. Svoboda, který film také režíroval. Jestli to bylo tím, že tvůrci tu dobu pamatovali, nebo jen se dobře připravili, nevím – možná to první. Sledování toho filmu místy přímo bolelo, ač tam explicitního násilí bylo pomálu.
    Šel jsem spát až ve tři, nejspíš to s filmem nesouviselo, asi za to mohlo duševní rozpoložení.
Pátek a víkend. Vstával jsem normálně, ale celý den jsem byl zpomalený a nic moc se neudálo. Začal jsem koketovat s pořízením subwooferu. Jeden, levnější, mám vybraný v Liberci (Santorin 21), druhý je v Kroměříži (Santorin 25). Jde o stejnou značku, od jaké mám bedny (Cabasse), a jsou určené primárně pro stereofonní poslech, ne pro domácí kino. Měl jsem třetí, pianový bílý lak, v jakém mám bedny, ale než jsem se rozhodl, byl pryč.
    Večer na mně padla mrtvolná únava a záhy jsem po dvojím usnutí u televize šel do postele.
    V sobotu dopoledne přijela DD, bylo pěkně, tak jsme byli venku. K obědu jsem připravil marinovaná kachní prsa na houbách s pappardelle (italské nesušené těstoviny). Pak se ozvali kamarádi L´s s nabídkou výletu. Vyjeli jsme do Kurdějova, malé obce u Hustopečí. Je přeplněná restauracemi a má zajímavý kostel s věží oddělenou od chrámových prostor.
    Cestou zpět jsme se nejprve zastavili u jednoho vinařství pod kopcem s rozhlednou. Já jsem napřed ochutnal vzorek vína a až pak jsme se škrábali na kopec. Ženy šli rovnou. Nato jsme zaparkovali v Hustopečích, kde byly slavnosti mandloní. Sice už bylo po programu, ale na náměstí ještě hrála s neobvyklou chutí jazzová skupina U zdi. Vesměs jazzové standardy, leč bez piety a s nadšením, které z nich čišelo a byla radost je poslouchat. Dal jsem si víno, mandloňovici a poslední kus štrůdlu.
    Odtud už jsme jeli do Milotic, ale po cestě jsme ještě zavítali do Vrbice s jejími pověstnými sklepy. Probíhala tam putovní akce po Modrých horách (vstup na místě 1000 ká), ale místní vinaři nebyli škrobi a pár lahodných vzorečků jsme dostali. Navečer jsme byli na gruntu, ale výlet nás zmohl tak, že jsme u na další společenské aktivity neměli sil a vínili jsme v teple modrého pokoje.
    Nedělní den začal pozdě, protože jsem se nemohl probudit. K tomu posun času a bylo poledne. Myslel jsem, že letos dají lidi a média pokoj a nebudou letní čas hanit, ale marně. Jakýsi novinář napsal, že když se na jaře čas posune o hodinu jedním směrem a na podzim opačným, dá to nulu, tudíž je to zbytečné. Je to stejně pitomé jako argumentovat ekonomickým přínosem. Je tak těžké pochopit, že máme půl roku o hodinu víc života ve světle, což je více než blahodárné?
    Obtíže časového posunu jsou jen psychologické – je to jako když se musí stávat o hodinu dřív bez ohledu na důvody. Remcání o zkaženém půlroku jsou hloupé řeči. Člověk je na Zemi zásadně proto, že se přizpůsobil, jinak by vyhynul. Půlroční posun ho proto nemůže rozházet a problém je pouze umělý. Já třeba nedokážu vstávat časně a zabilo by mě to, zkazilo by mi život, kdybych měl pravidelně vstávat v pět. Proto jsem si našel modus vivendi a operandi takový, abych se tomu vyhnul.
    Odpoledne DD odjela, já jsem poštípal většinu připravených polen a odjel do vinohradu vázat révu. Zatímco na gruntu bylo teplo na triko, nahoře fičelo až běda. Vydržel jsem tam dvě hodiny, povázal necelé tři řádky a uháněl zpátky do tepla.
    Fotky: zámek ve Strašnicích, kostel v Kurdějově, dvojkostel v Hustopečích, krpál k mandloním a rozhledně, pohled od rozhledny směrem Strážovice, kapela U zdi.
A tu černý vzadu (Meditorial), 27. 3.

V pondělním lidovkovém Posledním slovu psal O. Neff o známce modrý/červený mautitius. Já bych psal Modrý Mauricius (je to jméno), ale to není podstatné. Zarazil mě ten „mauritius“. Pravidla to připouštějí, jenomže stejně jako nepíšeme Deutschland, ale Německo, měli bychom psát Mauricius, nikoli Mauritius. Ta země má totiž český název...
    V ČT24 se rozmohl nešvar říkat „třech případů“ místo „tří případů“. Vím, že to pravidla češtiny připouštějí (i připouští), ale opět jde o úlitbu těm, co jsou líní se mateřštinu učit. Veřejnoprávní média mají (za nepsaný?) úkol jazyk kultivovat a kultivované vyjádření není založeno na „pokrokovosti“ (skloňování čísel – jen jednotky), ale na rozumném konzervatismu. Mají ten hurástyl jazykových amatérů brzdit.
    Jazykový editor MfD by v úterý zasloužil na prdel za titulek „Číňané testují moravské víno na těch levných“. V článku je přitom jasně vysvětlen tento úmysl – vybudovat povědomí o našem víně nelze na těch nejdražších, pravila zástupkyně svazu vinařů. Jakostní vína, která se tam dovážejí, nejsou podřadná a stojí často víc než „světová“ tankerová vyvažovací. Jsou jen levnější, nikoli levná.
    Neomalenosti se dopustil v tomto vydání popiskový editor, když u fotky M. Formana se třemi hereckými partnery zmínil jen dva, protože třetího neznal (já taky ne). Zdroj fotky byl uvedený (kniha z Ottova nakladatelství), stačilo tam zavolat...
    Podle středeční přílohy MfD Doma není pravda, že větším otvorem odtéká voda rychleji. Protože šlo o odpad ve sprše, tedy beztlakový, úměra platí!
Chytré rady (Poznámka), 24. 3.

Docházejí mi články, protože témat je sice dost, ale na delší psaní, k čemuž mi chybí čas a chuť. Tak beru zbytky.
    Někde jsem četl, jak správně jíst – tedy nikoli co do potravin, ale způsobu konzumace. Přestal jsem to brát na vědomí od doby, kdy jednak se etikety ujal hradní exmluvčí Špaček, ale zejména poté, co se doporučení měnila a to, co jednou bylo správné, najednou bylo špatně.
    Už od dětství mě otravovali dospělí poučováním, jak „správně“ něco dělat. Samozřejmě dělali zpravidla z dětí blbečky, ale i ty děti rozpoznaly, že jde o lidi nedůvtipné a mdlé inteligence. Spolehlivě je poznáte podle hádanky o bidle s hnízdem, které spadlo a zanechalo za sebou zmatek s i/y. (Ty chabě rozumem vybavené jedince dostanete neotřelým kouskem o výru civějícím na vír, načež oba zmizí.)
    Takže když jsem četl doporučení o „správnosti“ jezení, byl jsem v klidu. Drůbež se totiž už zase nesmí jíst rukama, zatímco chleba se pořád láme rukou a neukusuje se (co s namazaným?), vidličkou se sousto nenabodává, ale nahrnuje se na ni, talíř s polévkou se při dojídání už zase přiklání a odklánění je projev buranství (za mého mládí to bylo naopak)... Co se dělá s nožem, netuším, možná se už nepoužívá.
    Zaujal mě „správný“ postup u pizzy a hamburgeru, tedy jídel, jež konzumuji jen zcela výjimečně. Obé se nesmí pod trestem vyvedení z restaurace (no, spíše odvlečením od kiosku) jíst příborem! Hamburger se má před vložením do úst silně zmáčknout, aby se ingredience promíchaly a vjely do vás pěkně pohromadě. Podle mých zkušeností a pozorování zaručeně kecnou na sako, košili, triko... Mně přijde ujeté jíst párek příborem, nesmět jíst štrúdl rukou, muset používat lžíci u špaget a další. Pravdou je, že nejsem Špaček, ale Straka.
    Největším omylem Špačka a dalších je zobecnění našich způsobů jezení na celý svět. Odlišnosti ve zvycích jsou nejen v Evropě, další přináší například USA, kde se pracuje s vidličkou jinak. Buď je jídlo už upraveno pro pravou ruku s vidličkou, nebo se nožem v pravé ruce a vidličkou v levé větší kusy pokrmu nakrájejí, pak se vidlička přehodí a sousta se napichují, neb nahrnovat bez nože nejdou. Evropská „snídaně na vidličku“ se holt na novém kontinentu transformovala. Zaplaťpánbu lze v amerických filmech tu a tam vidět klasickou práci s příborem, špaček-nešpaček.
    Jak se jí správně hůlkami, naštěstí mudrc Š. neříká, ale určitě nějaká doporučení má. Zaručeně mezi nimi není asijský zvyk hlasitého srkání a jiných zvuků, jež mají dokazovat, že strávníkům jídlo chutná, popřípadě se např. špagety ani jinak než vsrknutím nejedí. Tento zvyk by uvítaly zejména děti... Francouzský způsob udělat na stole neskutečný bordel ovšem k následování moc nevybízí.
    Závěr je jednoduchý: naštěstí je svět tak pestrý, že ani Špačkové ho nezkurví podle nikde nepsaných, ale malomyslně prosazovaných pravidel. Jakpak se asi jedí smažené žížaly nebo cvrčci nadívaní kaštanovým pyré?
Umění odpovědi (Poznámka), 23. 3.

Magazín MfD klade na první straně třem „osobnostem“ otázky s odpovědí ano/ne. Je smutné, kolik lidí takto reagovat neumí. Nemyslím tím odpověď rozvést, ale doplnit do ní něco jiného, puzení mluvit o čemkoli. Známe to od politiků, kteří v tom vynikají.
    Nedávno se ptali moderátorky N. Fridrichové, jestli je výraz něžné pohlaví k ženám urážlivý. Jako ostatní řekla ne, leč neodolala, že jí vadí o čtvrtinu nižší platy žen než mužů u nás. Poslal jsem jí mail s dotazem (slušným), ale neodpověděla. Podle mě jsou nižší platy mýtus, který mi nikdo nevyvrátil. Ani muži přece nemají všichni na „stejných“ postech stejný plat.
Podivný zákaz (Glosa), 23. 3.

EU povolila zaměstnavatelům zakazovat zaměstnancům nosit na pracovišti „viditelně“ politické, filozofické a náboženské znaky. Vyšlo to z původního sporu o nošení muslimských šátků. Zákaz se nesmí týkat jen některých znaků, míněno podstatou – tedy buď všichni všechny, nebo nikdo žádné. Jinak půjde o diskriminaci. Na druhé straně může být selektivní, pokud „pokud se podnik snaží zachovat neutralitu vůči zákazníkům“.
    To je ovšem velmi šalamounské, tudíž sporné a bezzubé nařízení. Pojem „selektivní neutralita“ patří k tomu nejlepšímu (ironie!), co Unie vymyslela. Rozhodnutí je nesmyslné i pro onu zamýšlenou (a nenaplněnou) otevřenost. Židé snad nebudou smět nosit pejzy, jarmulky? Indové turbany? Dalajláma přijde v obleku? Křesťané na krku křížek? Obávám se, že se nic nezlepší a naopak – všechno zhorší.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání