Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
 
pondělí 18. 12. 2017
ISSN 1212-9380
 

 
pondělí 11. 12.
MeNot

 
 
pondělí 18. 12.
Ohlédnutí
Polévky
Poslední slovo

pátek 15. 12.
Máte pravdu, ale...
RUR

čtvrtek 14. 12.
Neposlušní vzbouřenci

středa 13. 12.
Kurvič

úterý 12. 12.
Je to možné?
Ivánku, kamaráde

pondělí 11. 12.
Ohlédnutí
Desítka gambrinus

pátek 8. 12.
Diskuse na FB

čtvrtek 7. 12.
Význam jména

 
 


 
Citát týdne
Je úplně jedno, jaké informace mozku dáte – vždycky je pochopí.
Paul Bach-y-Rita, americký neuropatolog

Ohlédnutí (A týden uplynul), 18. 12.

* Jeden z nových ministrů chce prosazovat stavbu kanálu Odra-Labe-Dunaj, protože jinak prý nedostatek vody na zavlažování nevyřešíme – no nazdar. * Nejen my remcáme ohledně povinných migračních kvót, předseda Evropské rady D. Tusk také tvrdí, že jsou k ničemu – takže se možná nadějeme rozumnějšího přístupu. * Ministryně Dostálová (ANO) chce, aby ministerstvo pro místní rozvoj v budoucnu bylo ministerstvem veřejného investování, dokonce především servisním ministerstvem pro resort dopravy – to nám vláda pěkně začíná. * Drtinová a Veselovský rozjeli před časem projekt internetové zpravodajské objektivní nezávislé televize a po letech jsou za 60 tisící zhlédnutí rádi, 80 000 je sukces – věru to není mnoho... * Smutné je, že všichni noví ministři považují za normální, že budou vládnout bez důvěry, budou pracovat od počátku a nečekat na schválení – taková poslušnost vůči Babišovi nevěstí nic dobrého. * Bavil jsem se převelice tím, že rozhodnutí ÚS o odložení dalších etap EET, byť kvůli formálním chybám (ÚS ovšem ani jinak nehodnotí), přivítali úplně všechny strany – všichni tvrdí, že měli pravdu! *
Polévky (Editorial), 18. 12.

Pondělí. Platí nový jízdní řád a cena cestování, změny se dotknou i toho mého, ale k tomu později. Vyjel jsem až do Prahy po obědě, měl jsem v plánu zajít rovnou na další představení Čermák&Staněk. Miloš však psal, že se už od neděle snaží odletět z Manchesteru, ale marně. Takže jsem si v Praze odložil na Barrandově a odjel ke Staré paní na další jamování. Byl jsem ještě spokojenější než minule. Opět vynikající pianisté, přetlak bubeníků a altově saxofonové děvče s nádherným témbrem, famózní.
Úterý. Dopoledne práce doma, před polednem cesta do Horních Počernic k zubařce. Ze tří kandidátů na servis se ukázal být problémem hned ten první. Z obyčejného plombování se vyklubal kandidát ne vytržení nervu, poté, co jsem lezl bolestí po zdi. Takže musím v prosinci do Prahy opět, potřetí.
    Odpoledne jsme měli poprvé po delší době vinné setkání jinde, a sice u Rybky v Opatovické, kam jsme před lety chodívali klábosit se spiritus agentem Ondřejem N., než nám ho odloudila femme fatale LK. Ukázalo se, že to tam není problém, snad až na limitovanou nabídku vín. Vyhovuje v tom, že kdo první přijde, bez problémů zabere předpokládaný počet míst.
    Po několika hodinách, když jsme zbyli tři, jsem využil pružnosti kolegů a navrhl zajít za roh ke Staré Rybě. Podnik jiného typu, leč také bez problémů navštívitelný, bez nutnosti rezervace, opět s jedinou nabídkou bílého. Happy hour slibovala gintonic za 65, leč gin nebyl. Zato nám slečna nabídla domácí režnou a dala si s námi, takže pohoda. Asi v 11 se ozval PD, že jede z Vinohrad a jestli někde nejsme, a protože jsme byli, objevil se. Večer byl bujarý, ale vydařil se.
Středa. Dopoledne opět práce, tradičně za doprovodu ČT24. Noví ministři jeli do Lán pro křížek na čelo od Zemana a poklonili u hrobu TGM. Vojenská kapela hrála českou hymnu, ale podala výkon na zastřelení u zdi za úsvitu. Pohřební vesnická kutálka by to svedla líp. K dohledání je to snad na ivysilani.cz, ale já to dělat nebudu. Stačilo jednou... Děs.
    Odpoledne rodinná oslava trojích narozenin a jednoho svátku. V rámci korektur jednoho katalogu pro horních 10 tisíc jsem se dočetl o restaurantu Aureole v 27. patře (109 m) budovy City Tower na Pankráci. A řekl jsem si, že jednou za život má člověk ochutnat, jaké to je, být mezi 10000+. Přál jsem si k narozeninám voucher, ale abych tam neseděl sám, pozval jsem dcery.
    Restaurace má svůj vlastní výtah, už to něco napovídá. Já jsem měl čtyřchodové menu, dcery jsem ukecal na jedno jídlo plus ochutnání ode mne. Chápal jsem jejich zdráhání (sedmička vody 125 korun). Přinesli nám ještě cuvert v podobě trojice různě ochucených máslíček a obsluha nápaditě (měl nás na starosti jeden garcon a jeden sommeliér). Zkrátím to – jídlo bylo fantastické, samozřejmě minimalistické pojetí, takže se člověk nepřecpal, ale ani nestrádal hlady.
    Studený předkrm Srnčí hřbet pečený v kakaové soli, Assam čaj, ovocné chipsy, hořčice, listy salátů nám garcon nápaditě rozdělil na tři části, aby dcery nemusely jen přihlížet. Jako teplý předkrm jsem zvolil Mušle sv. Jakuba pečené na grilu, noky z uzené rýže, omáčka Chimichurri, které jsem nikdy nejedl, a byl jsem v sedmém gurmetském nebi. Hlavní jídlo bylo jasné od počátku: Jehněčí kotletky pečené medium, jehněčí konfitovaná plec, listový špenát, karamelový česnek, peruánský brambor. Desert taky – Créme Brulée variace s madagaskarskou vanilkou, Matcha Tea, sorbet jahodové chilli.
    K pití samozřejmě víno, nikoli moravské. Proč platit tisíc za sedmičku, když to ve vinotéce pořídím za třetinu, ale hlavně: chtěl jsem ochutnat jiná kraje. Takže jsme začali italským sauvignonem s ovocnými tóny Vette di san Leonardo a uzavřeli to barikovaným chardonnay z francouzského vinařství Meursault (na 382 ze 400 ha pěstují pouze chardonnay!). Je to prémiové víno, láhev má jen čtyři deci, na cenu se neptejte. Na závěr jsme místo úvodních „bublinek“ (toto familiární označení mi jako jediné na garconovi vadilo, ještě že neřekl „bouchnem šampáňo?“), dali koňáčky: dominikánský Unhiq XO (roční produkce cca 1000 lahví) venezuelský Diplomatico Ambassador (roční produkce cca 1600 lahví). Kritiku zaslouží rozhodně hudební doprovod, který ovšem obsluha nemůže prakticky ovlivnit, neb ho určuje počítač. Takže nám bylo poslouchati tuc-tuc, byť bpm bylo nízké.
Čtvrtek. Udělal jsem si tabulku srovnání cen ČD a SA a Inkartu IN 50 a Inkartu IN Senior. Senior cestuje zadarmo s výjimkou rychlíků, jinak za 50 %, ale karta stojí hodně, zatímco IN 50 je levná a sleva 50 % je na vše. Jak tabulka ukazuje, pro jednu cestu je In 50 s ČD pořád levnější, zatímco zpáteční Praha – Kyjov už o málo vede. Pro dvě cesty měsíčně je to už jasně výhodné pro Seniora.
    Ráno jsem podle připraveného scénáře odjel do Brna. Jančura vylepšil spoje, takže já se z Prahy do něj dostanu za 70 korun v low cost třídě. Na dvě a půlhodiny mi běžný servis stačí, i když by sedačky mohly přečalounit. Čisté jsou, leč obnošené. Ale pohodlné, to zase ano. V Brně se sice čeká asi půl hodiny, ale zase neriskuju, že rychlík ČD bude mít zpoždění a spoj na Kyjov mi během šestiminutového okna ujede a čekat budu stejně.
    Na gruntu mě čekal chaos – co nemělo peří, lítalo. Fučelo tak, že i to, co bych neunesl, bylo jinde. Inu příroda: tak se euronařízení 20-20-20 určitě lekne. Netušil jsem, jak je příjemné si podřezávat větev. Přesněji: jak, maminko, pomáhat jiným.
Pátek a víkend. Zaspal jsem. Zlí jazykové namítnou, že jako důchodce a senior (podle všech kritérií) to mám denně. Nikoli. Já jsem zaspal, ne si hověl v peřinách. Po prostatickém výletu jsem usnul tak příjemně, že mě ani pojistný budík nevzbudil. Protože jsem měl jít na jakousi kontrolu, telefonicky jsem se ujistil, jestli mám opravdu vsávat. V pohodě, vzorky berou do 11.
    Pak jsem dělal to a ono. Sýkorkám jsem koupil pravý lůj. Stojí devět korun kilo, sádlo pětkrát tolik. Jenže sádlo je bílé, lůj krvavý. Ta místa sýkorky nežerou, musí se vykrájet. Když už jsem ta masná místa vykrajoval, napadlo mě, že je to ideální masíčko na gulášovou polévku. Z asi tří kila loje jsem získal cca půl kila čistého masa. Není to šetrnost – vykrájet jsem to musel, jinak to ptactvo ignoruje. Přece to nevyhodím...
    Inspirovaný polévkovým guru Pjeerem z FB jsem si udělal polévkový víkend. Před zmíněnou gulášovou jsem už vyrobil kaldoun, o němž se na FB diskutovalo, včetně knedlíčků ze strouhanky. Jako třetí mi přišla na mysl (viděl jsem v obchodě macaté kroupové jelito) rychlá zabijačková (přidá se utřený česnek, majoránka a sádlo a jelito se rozvaří). Když už jsem byl v tom, vzpomněl jsem si na klobásu, která v ledničce už nějakou dobu ležela od jakési oslavy, a tamtéž ležící načaté sterilované zelí. I udělal jsem lahodnou valašskou kyselicu.
    Večer měla být zkouška mužského sboru na zpívání pod vánočním stromem. Nějak mi není do zpěvu, krojové holénky stejně neobuju, resp. při zouvání bych ohrozil achillovku, takže asi zpívat nebudu. Přesto jsem se na zkoušku vydal, ale skončil jsem jinde, ve vinném sklepě poblíž místa zkoušky. Nějak se to vyvinulo jinak, ale stálo to za hřích.
    V sobotu přijela DD a večer jsme zajeli do Veselí na koncert zajímavého polského jazzového kvinteta Stanislawa Slowinského. Při poslechu místy nelehké hudby jsem si uvědomil, že a) Poláci zbožňují kvintety, b) Poláci mainstreamový jazz moc nemusí. Raději jdou do asketického života s rizikem, že publikum nebude nadšeno, ale jdou. Kompozičně byla hudba poměrně složitá, ale velice pohledná (poslešná?). Předák hrající na housle dokonce odrovnal smyčec, poslední takty závěrečné skladby hrál jen plastovou konstrukcí smyčce. Za zmínku stojí zejména pianista, který svou hrou pomáhal bubeníkovi a baskytaristovi držet nesnadné rytmické motivy, v podstatě makal nejvíc. A hráč na křídlovku, který hrál naprosto famózně.
    V neděli jsme v pěkném počasí „odstrojili“ jívu před domem, po obědě DD odjela a já jsem se na kole přesunul k obecnímu úřadu na vánoční zpívání, v mém případě spíše svařené víno a jiné posluchačské lahůdky. Svařené víno mi radost neudělalo ani po doplnění slivovicí a čajem, raději jsem svým neškoleným hláskem podpořil sbor. Po vystoupení jsme tradičně poseděli na obci, čímž předvánoční akt skončil.
    Fotky: Pohled z hotelu City Tower směrem patrně severním, pohled zaručeně dolů. Od Staré paní – video se saxofonistkou a video s houslistkou. Z koncertu ve Veselí nad Moravou – kapela (rozmazaná, ale všichni), video s ukázkou a zdecimovaný smyčec (vodorovně v horní části). Vedle kavárny je kluziště, kde pilně makali třicátníci v přáteláku.
Poslední slovo (Meditorial), 18. 12.

Na ČT24 pravila jedna ambiciózní pipina a jeden ambiciózní šulín, že Zeman přijal další uchazeče o post v Babišově vládě. Uchazeč se o něco uchází sám od sebe, ale když je navržený, je to kandidát. Ne děti, ale dospělí neumějí čééésky.
    Trochu laciné, ale vyhlásil jsem médiím nulovou toleranci. Titulek v pondělních lidovkách „Ostravsko vyděsilo zemětřesení“ nastolilo otázku, jak jsou na tom přírodní jevy co do své ochrany? Pořád mluvíme o ochraně přírody, ale že je někde k smrti vyděšené zemětřesení, je všem jedno. Co na to Děti Země?
    Úterní reportáž na ČT24 o chanuce bila něčím do uší. Trochu paranoidně jsem pak konstatoval, že ani jednou nezaznělo slovo žid/Žid: jen přídavná jména židovská obec, židovský zvyk atd. Tahalo mě za uši, že chanuku „slaví lidé po celém světě“.
    Setkání šéfů krajní pravice v Praze je buď protizákonné, nebo ne. Nic víc. Napsat poklesle jako redaktor Klesla ve středečních Lidovkách, že to "zaplatí naši daňoví poplatníci" (policejní služby, ochranka aj.), je daleko horší než ultrapravice. Jestli to má dokazovat Okamurovo využívání „systému“, nevím. Že je Klesla vůl, o tom není pochyb.
    Dvakrát, hned dvakrát mě vytočila ČT24. Komunista Filip nebyl s to odpovědět na otázku, koho by chtěli místo Ondráčka na post hlídání GIPSu, večer nová ministryně neuměla odpovědět na otázku po rozhodnutí ÚS o EET, a sáhodlouze blahopřála kolegům ve vládě ke zvolení. Kdo neumí říct ano/ne, ať jde do prdele!
    MfD v pátek zmršila poslednímu Mohykánovi poctivé novinařiny M. Vodičkovi článek neurvalým rozdělením souvětí, navíc s chybou: „Právě ho odtud vyhodili. Poté co ho obvinila z nepřístojného sexuálního chování jedna žena, která je v anonymitě.“ Vím, že to nebyla jeho formulace, protože jsem si s ním o tom psal. Ten, kdo rediguje, má absolutní moc. Spíše poslední slovo, ale to je vlastně totéž. Nekompetentní neumětel má navrch.
Máte pravdu, ale... (Téma), 15. 12.

Nejvyšší správní soud rozhodl v otázce platnosti kandidátů na prezidenta šalamounsky. Je podle něj sice protiústavní, aby senátor dával hlas více lidem, ale z formálních důvodů podnětu nevyhověl. Ústavní soudci jsou rozpolcení, protože ústava mluví o „skupině“ senátorů s právem navrhnout, nikoli o jedinci. Právě takové záležitosti a jejich „řešení“ vedou k právnímu nihilismu ve společnosti.
RUR (Glosa), 15. 12.

Saudská Arábie a Japonsko udělily postupně občanství robotovi, resp. AI, tedy umělé inteligenci. Už tady je zádrhel: inteligence nemůže občanství získat z principu (viz úředníci, co ho udělili), robot jedině při změně ústavy a dalších zákonů. Nechápu to nadšení, s jakým se vrháme do zdánlivě nevinných experimentů sociální povahy. Podřezáváme si větev, o níž netušíme, co vlastně drží.
    Ukažte mi robota a přísahejte při jeho občanství na to, že je občan jako já. Ti tupí jelimani se svatouškovským mají být nám rovni? Řadě z nás ano, nepopírám, ale je o co stát? Saúdskoarabská Sofie je, navzdory mediálnímu jásotu, „jen silikonovou panenkou“. Její japonská kolegyně taky. Reakce Sofie stojí za ocitování: „Jsem velmi poctěna a hrdá na toto jedinečné ocenění. Tohle je ten historický milník, kdy je první robot na světě uznán občanem.“ Doufám, že při tom zamáčkla slzu. Nebo vymáčkla?
    Je to hra s ohněm, stejně jako ty pseudohumanistické novoty s počtem pohlaví jdoucí limitně k nekonečnu, o volbě toho, jak se cítím a na čí WC budu chodit. Vážení přátelé, to není pokrok. To je krok do sraček. A zpupnost bývá potrestána, jak víme z historie. Ne pokaždé, ne často, ale přesto. Kdeže je ta velká říše, jejíž papaláš nechat koně ustanovit senátorem?
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání