Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
 
pátek 1. 7. 2016
ISSN 1212-9380
 

 

 
 
pátek 1. 7.
Přehnaný zájem

čtvrtek 30. 6.
Kde na to vezmeme?

středa 29. 6.
Poznej nepřítele?

úterý 28. 6.
Šílenství

pondělí 27. 6.
Ohlédnutí
Bospor a prdel
Podvod mediální

pátek 24. 6.
Imaginární rok

čtvrtek 23. 6.
Pseudoodborníci
Brutální síla

středa 22. 6.
Generační zlepšení
Strašení bezpečnost nezajistí

 
 
 Geeklandia Romana   Staňka
 Dag Jeger a jeho web
 Gurmán
 CharismaSeeker
 Jak sbalit ženu
 magazín Click!
 Malý zápisník Víta Blahy
 Neviditelný pes
 Nezávislý film
 Reflex
 Ricarderonův blog
 Server Tomáše Bobka
 Start Zwentendorf
 TotEM
 Ubytování v Alpách
 Vážky Dana Bárty
 Z kuličky prd

H u d b a

Kapely:
 Dan Bárta
 Docuku
 Fleret
 František Kop Quartet
 Gothart
 Hradišťan
 Ilustratosphere
 Janis Joplin Revival
 Jan Kořínek & Groove
 J.A.R.
 Jarret
 Koňaboj
 Led Zeppelin Revival
 Moberg Ensemble
 Professor
 Robert Balzar Trio
 Roman Pokorný Trio
 Skandovat Oranž
 Svatý pluk
 Trombenik
 Vesna Cáceres
 Vinohradský quintet
 Vladimír Mišík
 Vlasta Redl
 XXL Blues Band

Kluby:
 Akord
 BlueNight
 Blues Sklep
 Bordo
 Joe´s Garage
 Matrix
 Popocafepetl
 Retro
 Rock Café
 Rybanaruby
 Vagon
 XT3

 
 


 
Citát týdne
Nicolasi Sarkozy,
nekoukej mi na kozy,
koukej radši na vlka.
Zdraví tvoje Karkulka
J. Vodňanský, textař

Přehnaný zájem (Dovolená), 1. 7.

Když jsem šel z devítiletky na střední školu (1962), bylo to jen na mě. Rodiče mi jednoduše řekli, že si musím vybrat sám, že oni mi neporadí. Je to na mě. Když jsem se učil k maturitě, nikdo kolem mě neskákal, chod rodiny se nezměnil. Ani v den maturity se nic nedělo. Telefon jsme ještě neměli, ani do práce jsem jim nevolal, jak jsem dopadl. Maturoval jsem já, ne oni.
    O tři roky později jsem zvažoval, kterou vysokou zvolit, opakovalo se to. Vyber si, my to budeme financovat. Ze tří sourozenců si mohli dovolit podpořit jednoho, vyšlo to na mě. Tolik odhadu zase měli, ne že by to vyšlo na slepo. Vysokou jsem absolvoval, zkoušky dělal, aniž by o tom věděli, mojí povinností bylo investice do mě nepromrhat.
    Proč to píšu? O dvacet let později jsem nevěřícně sledoval kolegy a kolegyně (zejména matky to postihlo), jak prožívají poslední vysvědčení, shánějí (už tenkrát) nejrůznější testy, prožívají den přijímaček, maturitní týden, maturitu, přijímačky na vysokou, monitorují celá studia, omdlévají během státnic...
    V současné době je to ještě horší, „zájem“ rodičů neskutečně intenzivní, existencí mobilů vyšroubovaný na maximum. Uvozovky jsem použil proto, že i moji rodiče měli o můj růst a vzdělání zájem. A nepochybuju, že kdyby žili dnes, bylo by to zásadně jiné. Jenže jak jsem zjistil, dnes se rodiče „zajímají“ o studium svých potomků měrou, kterou už nechápu a ani nechci.
    Sledují nejen ty přelomové události, ale nutí potomky do testů a dokonce do testů pro přípravu k přijímacím testům. On je udělal jenom na 68 %! – hořekují a zazlívají svému „dítěti“ jeho laxnost – co z něj s takovým přístupem bude. Tak to už je za hranou toho, čím svým dětem můžeme pomoci. Není to odsudek jejich chování, spíše podiv nad takovou podobou té pomoci a starání se.
    Na rozdíl od mých rodičů, kteří obsahu světa vzdělání nerozuměli, takže mi nemohli ani radit, jsem svým dcerám schopen radit byl. Samozřejmě jsem jim pomáhal – vysvětlováním toho, čemu nerozuměly, poskytoval (nevnucoval) své hodnocení či názory. Finální výběr byl na nich, jako jsem to měl já. Telefony už byly, ale nežhavil jsem je v den přijímaček, maturity, nehysterčil, že nevolají, jak dopadly, neprobíral každou známku.
    Tím chci říct, že to jde. Nedělat z života napínavý horor, nezveličovat význam běžných událostí a nepovyšovat je na něco osudového. Část z toho věcného klidu jsem jim doufám dokázal předat.
Kde na to vezmeme? (Dovolená), 30. 6.

Elektrománie v dopravě má podle médií roztodivné podoby. Vypadá to tak, že za dveřmi už číhají miliony elektrických vozítek všeho druhu. Stávající pohony jsou prý zastaralé. Jak málo vědí takoví lidé o problému, jímž se zabývají.
    Kdy se asi budou nabíjet elektroauta? V noci. Takže alternativní zdroje jako slunce či vítr jsou mimo hru, ke slovu budou muset přijít ty zastaralé. Stejnou měrou, jakou poroste počet aut, porostou nároky na kapacity elektřiny vyráběné tradičním způsobem. Je to opravdu ekologické?
    Města prý ovládnou elektrické koloběžky s lokálním dojezdem. Jimi se z periferních parkovišť dostanete snadno do práce a zpět. Snad už letos. Vizionářům nevadí absence parkovišť, ale ani to, kam se masy koloběžkářů podějí? Na chodníky těžko, na silnicích jim půjde o život. I když... to by bylo darwinské řešení.
Poznej nepřítele? (Dovolená), 29. 6.

Rostou houby a média přišla s osvětovou novinkou: prý musíme znát jak jedlé, tak ty jedovaté. Jinak nebudeme sbírat kvalifikovaně a zodpovědně. Již lehká úvaha ukáže, že jde o naprostý nesmysl. Zlaté houbařské pravidlo říká „Sbírám jen to, co poznám“. Ne „sbírám jen jedlé houby“, kam vede novodobý návod ze začátku.
    V „poznám“ je obsaženo víc než jen „znám“ či „rozliším jedlou a nejedlou“. To pravidlo obsahuje zlatou předběžnou opatrnost v tom pravém slova smyslu a nasazení. Ano, vypadá to jako suchohřib, člověk by řekl, že je to suchohřib, ale sakra sakra, jistý si nejsem. Neberu! Raději zahodit jedlou houbu než sníst nejedlou – jiná varianta jediného houbařského zákona.
    Poznat spolehlivě nejedlé mi připomíná ty podivné příručky typu „100 nejčastějších chyb v angličtině“ či „Typické chyby v němčině“. Jakmile ji jednou prostudujete, už nikdy se chyb nezbavíte.
Šílenství (Dovolená), 28. 6.

Podle nejnovějších statistik se na YouTube objeví 400 hodin videí za minutu, před pěti lety to byla slabá osmina (48 hodin). To máme 24 tisíc hodin za hodinu, 576 tisíc hodin za den!! U nás to pro věkovou skupinu 15-69 činí 4,6 milionu lidí/měsíčně (153 tisíc denně). Každý z nich na něm denně stráví v průměru osm hodin. Celosvětově zaznamenává YouTube miliardu připojení/uživatelů měsíčně (2013, ale podle všeho se to už významně nezvyšuje).
    To jsou děsná čísla. Pokud jsou pravdivá, je na místě otázka po smyslu existence YT a po smyslu jednání těch, kdo tam ty hodiny rvou. Takový přetlak přece nelze konzumovat, ani se v něm vyznat. To už je snad horší než posedlost Facebookem.
    Ta potřeba se sdílet je mi nepochopitelná a cizí. To je sociálně patologický jev. I lidé, kteří si zakládají na tom, že nepropadají stádnosti, ba i moji nejbližší, pilně hrnou na internet informace o sobě a tom, co dělají. Současně však tito nadhledoví uživatelé trvají na tom, resp. sami sebe a okolí přesvědčují, že zrovna oni jsou jiní než ostatní uživatelé. Že to dělají jenom někdy (denně).
    Je to stejné jako ono okázalé pohrdání televizí – nemám ji, nesleduji ji a když, tak jenom dokumenty na ČT2 (tato mantra opravdu dodnes přežívá). Tím se stavějí na piedestal někoho lepšího. Zajímavé, že do pohrdání se taky dostaly noviny (ale internetové verze ne), zatímco rozhlas si z nějakého důvodu drží punc čistoty a férovosti.
    Připadám si jako deviant: čtu noviny, dívám se na televizi a v rádiu poslouchám jenom hudbu, protože jsem si odvykl jen tak sedět a přijímat informace. Dokumenty na ČT2 sleduju vzácně, protože klišé, na němž jsou ty současné založené, mě popuzuje. Málo faktů a příliš mnoho omáčky. Ale nikomu to nevnucuju.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání